2.kapitola

Po obědě začnou zkoušky. Sedíme u dlouhých stolů v jídelně. Organizátoři vždy vyvolají deset lidí, do každé zkušební místnosti jednoho. Sedím vedle Caleba a naproti Susan, která bydlí vedle nás.
Susanin otec jezdí za prací až na druhý konec města, a tak má auto a vozí ji každý den do školy i ze školy. Nabídl se, že nás bude vozit také, ale jak řekl Caleb, obvykle zůstáváme ve škole déle a nechceme ho zatěžovat.
Pochopitelně.
Zkoušky organizují především dobrovolníci z Odevzdanosti, ačkoli v jedné zkušebně sedí zástupce Sečtělých a ve druhé člověk od Neohrožených. Ti budou zkoušet nás, protože podle pravidel nesmíme být zkoušeni příslušníkem stejné frakce. Pravidla také stanovují, že na zkoušku se nelze žádným způsobem připravit, a tak nevím, co mám čekat.
Od Susan můj pohled zabloudí ke stolům na protější straně jídelny, kde sedí Neohrožení. Smějí se a vykřikují a hrají karty. U dalšího shluku stolů se nad knihami a novinami baví Sečtělí, které žene věčná touha po vědomostech.
V kroužku na podlaze sedí skupinka dívek ve žluto-červených šatech. Ty jsou z Mírumilovnosti. Hrají tleskací hru, u které odříkávají nějakou rýmovačku. Co chvíli se ozve salva smíchu, když nějaká z dívek vypadne a musí si sednout doprostřed kroužku. U stolu naproti nim živě gestikulují
13
mladíci z Upřímnosti. Zřejmě nejde o vážný spor, protože někteří se pořád usmívají.
U stolu Odevzdaných je ticho. Čekáme. Zvyky frakce nám dokonce nařizují zahálku a potlačení individuálních zálib. Pochybuju, že se všichni Sečtělí ani chvíli neobejdou bez studia nebo že si všichni Upřímní libují v živé diskusi, ale pravidlům své frakce se nemohou vzepřít o nic víc než já.
V příští skupině vyvolaných zazní Calebovo jméno. Sebejistě vykročí k východu. Nemusím mu přát štěstí ani ho ujišťovat, že se není čeho bát. Ví, kam patří, a myslím, že to věděl odjakživa. První vzpomínka, kterou na něj mám, je z doby, kdy nám byly čtyři roky. Vynadal mi, že jsem na hřišti nepůjčila švihadlo holčičce, která si neměla s čím hrát. Ted už mi dělá kázání jen výjimečně, ale ten jeho nesouhlasný pohled si budu pamatovat navždy.
Pokoušela jsem se mu vysvědit, že mé instinkty nejsou stejné jako jeho
- v autobuse by mě ani nenapadlo pustit toho bručouna sednout - ale nechápe to. „Prostě dělej, co se od tebe čeká,“ řekne mi vždycky. Pro něho je to tak samozřejmé. Mělo by to být samozřejmé i pro mě.
Svírá se mi žaludek. Zavřu oči a otevřu je až za deset minut, kdy se ke stolu vrátí Caleb.
Je bledý jako stěna. Přejede si dlaněmi po stehnech, jako to dělám já, když se mi potí ruce, a když je vrátí zpátky na stůl, všimnu si, že se mu třesou. Otevřu ústa, chci se ho na něco zeptat, ale nemůžu najít žádná slova. Není dovoleno, abych se ho ptala na výsledky zkoušky, a on sám mi také nesmí nic říct.
14
Organizátor oznámí další desítku jmen. Po dvou jménech z Neohroženosti, Sečtělosti, Mírumilovnosti, Upřímnosti a pak: „Z Odevzdanosti Susan Blacková a Beatrice Priorová.“
Vstanu, protože musím, ale kdyby to bylo na mně, ani bych se ze židle nehnula. Mám pocit, jako by se mi v hrudi nafukovala bublina a každou chvílí mě měla roztrhat na kousky. Jdu za Susan směrem k východu. Lidé,které míjíme, nás od sebe pravděpodobně ani nerozeznají. Máme stejné šaty a blond vlasy svázané do stejného účesu. Jediný rozdíl je ten, že Susan zjevně nemá pocit, že se každým okamžikem pozvrací, a zdá se mi, že ani ruce se jí netřesou tak, že by si jako já musela svírat lem halenky.
Před jídelnou na nás čeká řada deseti zkušeben. Používají se jen k talentovým zkouškám, takže jsem v nich nikdy nebyla. Na rozdíl od ostatních tříd nejsou oddělené skleněnými přepážkami, ale zrcadly. Dívám se na sebe, jak bledá a vystrašená kráčím k jedněm dveřím. Susan se na mě nervózně zaculí a vejde do dveří č. 5. Já vejdu do čísla 6, kde na mě čeká žena od Neohrožených.
Nevypadá tak stroze jako mladí lidé z jejich frakce, které vídám. Má malé, tmavé, hranaté oči a na sobě černé sako - vypadá jako pánské - a džíny. Teprve když se otočí, aby za mnou zavřela, všimnu si jejího tetování na šíji, černobílého jestřába s červeným okem. Kdybych neměla srdce až v krku, zeptala bych se ji, co to znamená. Něco to musí znamenat.
Stěny místnosti jsou obložené zrcadly. Ze všech stran na mě dotírá moje podobizna: šedá látka, která mi volně obepíná záda, dlouhý krk, ruce s vystouplými klouby, jež mi rozrušením zčervenaly. Strop září bílým světlem. Uprostřed místnosti stojí sklápěcí křeslo, jako v zubní ordinaci. Vedle
15
něj je nějaký přístroj. Zkušebna působí jako místo, kde se odehrávají strašné věci.
„Neboj se,“ řekne žena. „Nebude to bolet.“
Má rovné černé vlasy, ale na světle se ukáže, že už šediví.
„Posaď se a udělej si pohodlí,“ vyzve mě. „Jmenuju se Tori.“
Nemotorně si vylezu na křeslo a hlavu opřu o podhlavník. Svědo mě bodá do očí. Tori se věnuje přístroji po mé pravici. Snažím se soustředit na ni, a ne na dráty, které drží v rukou.
„Proč zrovna jestřáb?“ vyhrknu, když mi na čelo připevňuje elektrodu.
„Ještě nikdy jsem od vás nepotkala nikoho zvědavého,“ podiví se a zvedne obočí.Zachvěju se a na rukou mi naskáče husí kůže. Má zvědavost je nepatřičná, popírá hodnoty Odevzdanosti.
Zena si tiše pobrukuje a připevní mi na čelo další elektrodu. „V určitých částech starého světa,“ vysvětluje, „jestřáb symbolizoval slunce. Když jsem si tehdy tetování nechala udělat, myslela jsem, že když na sobě budu nosit slunce, nebudu se muset bát tmy.“
Snažím se tu otázku nepoložit, ale nedokážu se ovládnout. „Vy se bojíte tmy?“
„Nebojím, bála,“ opraví mě. Další elektrodu už si přichytí k vlastnímu čelu a připojí k ní nějaký drát. Pokrčí rameny. „Teď mi to připomíná strach, který jsem překonala.“
Postaví se za mě. Sevřu opěradla tak silně, až mi zbělají klouby. Zatahá za dráty a připne je ke mně, k sobě a k přístroji za sebou. Potom mi podá lahvičku s čirou tekutinou.
16
„Vypij to,“ požádá mě.
„Co to je?“ Hrdlo se mi stáhne. Ztěžka polknu. „Co se bude dít?“
„To ti nemůžu říct. Prostě mi věř.“
Vydechnu a obrátím do sebe obsah lahvičky. Zavřou se mi oči.
Když se za okamžik znovu otevřou, jsem někde jinde. Stojím ve školní jídelně, ale u dlouhých stolů nikdo nesedí. Přes prosklené stěny vidím, že venku sněží. Na stole přede mnou leží dva košíky. V jednom je kus sýra, ve druhém nůž, dlouhý jako moje předloktí.
Ženský hlas za mnou mě vyzve: „Vyber si.“
„Proč?“ chci vědět.
„Vyber si,“ zopakuje.
Ohlédnu se, ale nikdo za mnou není. Otočím se zpátky ke košíkům. „Na co mi ty věci budou?“
„Vyber si!“ zaječí.
Můj strach vystřídá zatvrzelost, Svraštím čelo a založím si ruce.
„jak chceš,“ řekne žena.
Košíky zmizí. Slyším, jak vrznou dveře. Obrátím se, chci vidět, kdo přišel. Ne „kdo“, ale „co“: pár metrů ode mě stojí pes se špičatou tlamou. Nahrbí se a začne se ke mně plížit. Z pootevřené tlamy mu svítí bílé zuby. Z hloubi hrdla se mu vydere hluboké zavrčení a já pochopím, proč by se mi hodil kus sýra. Nebo nůž. Ted už je pozdě.
Napadne mě, že uteču, ale pes by mě hned dohonil. Síly s
17
ním měřit nemůžu. Asi se mi rozskočí hlava. Musím se rozhodnout. Kdybych přeskočila stůl a použila ho jako štít — ne, na skákání přes stoly jsem moc malá a stůl sama nepřevrátím.
Pes znovu zavrčí a já skoro cítím, jak mi ten zvuk pulsuje v hlavě.
Moje učebnice biologie říká, že psi náš strach vycítí, protože ve stresové situaci lidské žlázy vylučují stejnou chemickou látku jako lapená zvířata. Jakmile agresor zavětří strach, zaútočí. Pes se ke mně přibližuje a skřípe přitom drápy o podlahu.
Utéct nemůžu. Bojovat nemůžu. Cítím jeho zkažený dech a snažím se nepřemýšlet o tom, co asi naposledy žral. V jeho očích není žádné bělmo, jen černý lesk.
Co ještě vím o psech? Neměla bych se mu dívat do očí. To značí agresi. Vzpomínám si, jak jsem jako malá prosila otce, aby mi daroval štěně. Teď zírám na podlahu před tlapy téhle obludy a nechápu, co mě to tehdy popadlo. Psisko se ke mně pořád plíží a vrčí. Jestli pohled do očí znamená agresi, co znamená, že se vzdávám?
Dýchám hlasitě, ale pravidelně. Kleknu si. Lehnout si před bestii na podlahu — s obličejem v úrovni jejích vyceněných zubů — je to poslední, co se mi chce udělat, ale lepší možnost nemám. Natáhnu nohy za sebe a položím se na předloktí. Zvíře se přibližuje a přibližuje, až ucítím na tváři jeho teplý dech. Ruce se mí třesou.
Zaštěká mi do ucha a já musím zatnout zuby, abych nevykřikla.
Mé tváře se dotkne něco drsného a mokrého. Pes přestal vrčet, a když zvednu hlavu, vidím, jak funí. Olízne mi tvář.
18
Zamračím se a posadím se na paty. Pes mi opře přední tlapy o stehna a olízne mi bradu. Znechuceně se odtáhnu, otřu si poslintanou bradu a zasměju se.
„Zas taková bestie nejseš, co?“
Pomalu se zvednu, abych psa nevyplašila, ale působí dojmem krotkého zvířete. Opatrně k němu natáhnu ruku tak, abych mohla ucuknout. Pes mě do ní šťouchne hlavou. Najednou jsem ráda, že jsem ten nůž nechala ležet v košíku.
Zamrkám, a když znovu otevřu oči, na opačné straně jídelny stojí holčička v bílých Šatech. Napřáhne obě ruce před sebe a vypískne: „Štěňátko!“
Vzápětí se rozběhne k psovi a já ji chci varovat, ale nestihnu to. Pes se otočí. Tentokrát nevrčí, ale štěká, prská a rafá a jeho svaly se smrští jako telefonní šňůra. Je připravený zaútočit. Nepřemýšlím, prostě skočím. Vrhnu se na psa a chytím ho za robustní krk.
Narazím hlavou o podlahu. Pes je pryč, stejně jako holčička. Jsem opět sama - ve zkušebně, která je nyní prázdná. Pomalu se otočím kolem své osy, ale v žádném ze zrcadel se nevidím. Otevřu dveře a vykročím na chodbu, ale není to chodba. Je to autobus a všechna sedadla jsou obsazená.
Stoupnu si do uličky a chytím se tyče. Kousek ode mě sedí muž s novinami. Do tváře mu přes ně nevidím, ale na ruce ano. Jsou samá jizva, jako po popáleninách, a svírají papír tak křečovitě, jako by ho chtěly rozmačkat.
„Znáš toho muže?“ zeptá se mě a poklepe na fotografii na titulní stránce. Nad ní je napsáno: „Brutální vrah konečně dopaden!“ Zírám na slovo „vrah“. Už je to dlouho, co jsem to slovo viděla naposledy někde napsané. Ty čtyři hlásky mě
19
naplňují hrůzou.
Na fotce pod nadpisem je zachycen muž s nevýrazným obličejem a bradkou. Mám pocit, že ho znám, i když nevím odkud. A stejně tak mám pocit, že bych to tomu člověku rozhodně neměla říkat.
„Tak co?“ ozve se znovu muž a v jeho hlase je hněv. „Znáš ho?“
Neřeknu mu to, neřeknu. Rozbuší se mi srdce. Sevřu tyč ještě silněji,
aby se mi neroztřásly ruce, abych nezpanikařila. Jestli mu řeknu, že toho muže z novin znám, stane se mi něco strašného. Ale můžu ho přesvědčit, že nikoho takového neznám. Můžu si odkašlat a pokrčit rameny — ale to by byla lež.
Odkašlu si,
„Znáš ho?“ zopakuje.
Pokrčím rameny.
„Tak znáš?“
Po zádech mi přeběhne mráz. Nemám ke strachu žádný důvod, tohle je jenom zkouška. Nic z toho se ve skutečnosti neděje. „Ne,“ řeknu nevzrušeně. „Nemám tušení, kdo to je.“
Muž se postaví a já mu konečně uvidím do tváře. Na nose mu sedí tmavé brýle a ústa má zkřivená do úšklebku. Jednu tvář má zjizvenou stejně jako ruce. Nakloní se až k mému obličeji. Jeho dech páchne po cigaretách. Je to jenom představa, připomínám si v duchu, jenom představa. „Lžeš,“ zasyčí. „Ty Ižešl“
„Nelžu.“
„Vidím ti to na očích.“
Napřímím se. „Nevidíte.“
20
„Jestli ho znáš,“ řekne tichým hlasem, „mohla bys mě zachránit. Mohla bys mě zachránit!“
Přimhouřím oči. Stisknu čelist. Jak říkám, neznám ho.“