3.kapitola

Když se probudím, mám zpocené dlaně a tíží mě pocit viny. Ležím na sklápěcím křesle v zrcadlové místnosti. Zakloním hlavu a spatřím za sebou Tori. Se sevřenými rty nám oběma sundává elektrody z čela. Čekám, že se ke všemu nějak vyjádří - jako že zkouška skončila nebo že jsem si vedla dobře, ačkoli jak bych mohla v takovémhle testu neobstát? - ale ona nic neříká, jen mi z hlavy odpojí dráty.
Posadím se a otřu si dlaně o kalhoty. Něco jsem musela udělat spatně, i když to bylo jenom v mých představách. Proč je najednou Tori tak nesvá? Bojí se mi říct, jaký jsem otřesný člověk? Ať jde raději rovnou k věci.
„To bylo... matoucí,“ konstatuje. „Omluv mě, budu hned zpátky.“
Matoucí?
Přitáhnu si kolena k tělu a zabořím do nich obličej. Přeju si, aby se mi chtělo brečet, protože by se mi aspoň ulevilo. Ale mně se brečet nechce. Jak můžu neudělat zkoušku, na niž jsem se nemohla nijak připravit?
Čas ubíhá a já jsem stále nervóznější. Co pár vteřin si musím utírat zpocené dlaně - nebo mě to možná jenom uklidňuje. Co když mi řeknou, že se nehodím ani do jedné frakce? Musela bych žít na ulici mezi odpadlíky. To nedokážu. Žít s odpadlíky neznamená jenom věčnou nouzi a nepohodlí. Znamená to rozkmotřit se se společností, vydělit se z té nejdůležitější věci v životě člověka: z komunity.
Matka mi kdysi řekla, že bez druhých žít nemůžeme, a i kdybychom mohli, nechtěli bychom. Bez frakce nemá nás
22
život účel, a postrádá tudíž smysl.
Zavrtím hlavou. Takhle nesmím uvažovat. Musím zůstat klidná.
Konečně se otevřou dveře a dovnitř vejde Tori. Zabořím prsty do opěradel.
„Omlouvám se, jestli jsem tě znepokojila,“ řekne. Před křeslem se zastaví, ruce má v kapsách. Vypadá napjatě a bledě.
„Beatrice, tvé výsledky jsou neprůkazné,“ sdělí mi. „Každá fáze simulace obvykle vyloučí jednu či více frakcí. Avšak v tvém případě jsme vyloučili pouze dvě.“
Civím na ni. „Dvě?“ Hrdlo mám tak stažené, že nemůžu mluvit.
„Kdybys projevila automatický odpor k noži, následoval by jiný scénář, který by potvrdil tvé předoklady pro Mírumilovnost. To se nestalo, takže tato frakce nepřipadá v úvahu.“ Tori si protáhne krk. „Za normálních okolností postupuje simulace lineárně - izoluje jednu frakci a všechny ostatní vyloučí. Způsob, jakým ses rozhodovala, ovšem nevylučoval Upřímnost, proto jsem musela do simulace zasáhnout a umístit tě do autobusu. Tvé trvání na lživém tvrzení však upřímné chování vyvrátilo.“ Tori se pousměje. „Netrap se tím. V této situaci přiznají pravdu jenom Upřímní.“
Spadne mi ze srdce jeden kámen. Možná nejsem tak špatný člověk.
„Ale nic není černobílé. Pravdu mluví jak Upřímní, tak... Odevzdaní,“ pokračuje Tori. „A v tom je ten háček.“
Klesne mi čelist.
„Na jednu stranu ses vrhla na psa, aby neublížil té
23
holčičce, což ukazuje na principy, které jsou vlastní Odevzdanosti. Na druhou stranu, když ti ten muž řekl, že pravda by ho mohla zachránit, trvala jsi dál na své lži. Takové jednání vaší frakci odporuje.“ Tori si povzdechne. „To, že jsi před psem neutekla, ukazuje na Neohroženost. Ale na tu ukazuje i nůž, který sis nevzala.“
Odkašle si a pokračuje. „Tvůj inteligentní přístup k psovi svědčí o výrazné inklinaci k Sečtělosti. Opravdu nevím, jak vyhodnotit tvou počáteční nerozhodnost, ale —“
„Počkat,“ přeruším ji. „Takže mi nejste schopna říct, k čemu mám předpoklady?“
„Ano a ne. Můj závěr,“ vysvětluje, „je takový, že jevíš stejné vlohy pro zařazení do Odevzdanosti, Neohroženosti a Sečtělosti. Jedince s takovýmto ohodnocením...“ Ohlédne se přes rameno, jako by čekala, že tam někdo bude stát. "... označujeme... za odlišné, Divergentní. “ Poslední slovo řekne tak tiše, že jí skoro nerozumím. Na tvář se jí vrátí napjatý, ustaraný výraz. Obejde křeslo a skloní se ke mně.
„Beatrice,“ osloví mě, „za žádných okolností nesmíš tyto informace nikomu sdělit. Je to velice důležité.“
„Nesmíme se s nikým o výsledcích bavit.“ Přikývnu. „Vím to.“
„Ne.“ Tori si klekne vedle křesla a položí obě ruce na opěrku. Naše obličeje od sebe dělí sotva několik centimetrů. „Tohle je něco jiného. Ne že bys o tom neměla s nikým mluvit jenom teď. Myslím to tak, že to nesmíš prozradit nikdy, i kdyby se mělo dít cokoli. Divergence je mimořádně nebezpečná. Rozumíš?“
Nerozumím - jak by mohly být neprůkazné výsledky zkoušky nebezpečné? - ale přikývnu. Stejné se o ně s nikým
24
nechci dělit.
„Fajn.“ Odlepím ruce z opěradel a vstanu. Třesou se mi nohy. „Doporučuju ti jít rovnou domů,“ dodá Tori. „Máš o čem přemýšlet a čekání s ostatními by ti nemuselo prospět.“
„Musím říct bratrovi, kam jdu.“
„Postarám se o to.“
Sáhnu si na čelo a s pohledem upřeným k zemi místnost opustím. Nedokážu se jí podívat do očí. Nedokážu si ani představit, že Obřad volby se má konat už zítra.
Je to moje volba, ať už test dopadl, jak chtěl. Odevzdanost. Neohroženost. Sečtělost.
Divergence.
Rozhodnu se, že autobusem nepojedu. Když přijdu domů moc brzy, otec to večer v domovní knize zjistí a budu mu to muset vysvětlit. Raději půjdu pěšky. Musím odchytit Caleba dřív, než se doma o čemkoli zmíní, ale Caleb tajemství udrží.
Jdu prostředkem silnice. Autobusy se většinou drží u obrubníků, takže uprostřed je to bezpečnější. V ulicích poblíž našeho domu občas zahlédnu místa, kde bývaly namalované žluté čáry. Teď, když jsou auta spíše výjimkou, už pro ně nemáme využití. Také semafory pozbyly své funkce, ale na některých křižovatkách se dál nebezpečně naklání nad cestou, jako by se měly každou chvílí zřítit.
Regenerace města, které představuje směsici nových, Čistých budov a starých, zchátralých staveb, zvolna pokračuje. Většina novostaveb stojí u močálu, který před dávnými časy býval jezerem. Většinu renovací má na
25
svědomí dobrovolnická agentura, pro kterou pracuje i má matka.
Když se na životní styl v Odevzdanosti podívám očima outsidera, připadá mi krásný. Když vidím, jaká harmonie u nás v rodině panuje; když po večeři u přátel bez vyzvání společně sklízíme ze stolu a myjeme nádobí; když se dívám, jak Caleb pomáhá cizím lidem s taškami s nákupem, znovu a znovu se do takového života zamilovávám. Problémy nastanou jenom tehdy, když se takový život pokouším vést sama. Nikdy mi to nejde od srdce.
Ale rozhodnout se pro jinou frakci by znamenalo opustit rodinu. Navždy.
Ještě před sektorem vyhrazeným pro Odevzdanost se táhne pás skeletových staveb a rozbitých chodníků, kterým teď musím projít. Jsou tady místa, kde se silnice zcela vytrácí a v povrchu zejí kanály a ústí prázdnýchpodchodu. Tem se musím obloukem vyhnout. Někde to tak silně páchne splašky a odpadky, že si musím zacpat nos.
Tady žijí odpadlíci. Nezvládli iniciaci do frakce, kterou si zvolili, a teď jsou z nich chudáci a dělají práci, kterou nikdo jiný dělat nechce. Pracují jako údržbáři, stavební dělníci a popeláři. Obsluhují textilní stroje, dělají řidiče vlakových souprav a autobusů. Za práci dostávají stravu a oblečení, ale má matka tvrdí, že ani jedno v dostatečném množství.
Na nároží přede mnou jednoho z nich spatřím. Na sobě má potrhaný hnědý hábit a z tváří mu visí laloky ochablé kůže. Prohlíží si mě, já si prohlížím jeho a nejsem schopna udělat ani krok zpátky.
„Nerad ruším,“ řekne chraplavě, „ale nebylo by něco k snědku?“
26
Hned mám knedlík v krku. Přísný hlas v hlavě mi přikazuje: Sklon hlavu a projdi kolem něho.
Ne. Zatřesu hlavou. Toho muže bych se neměla bát. Potřebuje pomoc a mou povinností je vyjít mu vstříc.
„Ehm... bylo,“ odpovím a sáhnu do tašky. Otec říká, že přesně pro tyto situace mám mít u sebe pořád nějaké jídlo. Podám muži pytlík se sušenými plátky jablek.
Sáhne po něm, ale místo toho, aby si sáček vzal, mě chytí za zápěstí. Usměje se. Mezi předními zuby má mezeru.
„Tady má někdo ale kukadla,“ zaskřehotá. „Škoda, že jinak ses moc nepovedla.“
Srdce mi duče. Zkusím se mu vyškubnout, ale sevře mě ještě silněji. Dech mu čpí po něčem štiplavém a nepříjemném.
„Nejseš na tohle toulání ještě trochu malá?“ podiví se.
Přestanu se mu vzpírat a narovnám se. Vím, že vypadám jako pískle, nemusí mi to každý připomínat. „Jsem starší, než si myslíte,“ odseknu. „Je mi šestnáct.“
Jeho rty se roztáhnou do širokého úsměvu, v němž se ukáže šedá stolička s vykodanou černou dírou na boku. Nevím, jestli se směje, nebo šklebí. „Tak to je dneska tvůj velkej den, co? Den předtím, než se rozhodneš."
„Pusťte mě,“ ohradím se. Slyším, jak mi zvoní v uších. Můj hlas zní jasné a břitce - to bych do sebe neřekla. Jako by mi ani nepatřil.
Jsem připravená. Vím, co udělám. Představuju si, jak se po něm oženu loktem. Vidím, jak mi pytlík s křížalami vyletí z ruky. Slyším, jak utíkám pryč. Jsem připravená jednat.
Pak mě muž pustí, chňapne po jablkách a řekne: „Dobře si to rozmysli, děvenko.“