6.kapitola

Upírám oči k podlaze a stojím za těmi, kteří se jako Neohrožení narodili a rozhodli se jimi zůstat. Všichni jsou vyšší než já, takže i když zvednu hlavu, vidím jenom jejich ramena v černých šatech. Jakmile si poslední dívka vybere svou frakci - Mírumilovnost - je čas jít. Neohrožení vycházejí ze sálu jako první. Kráčím kolem šedé řady mužů a žen, ke kterým jsem až doposud patřila, a odhodlaně zarývám pohled do zátylku před sebou.
Ale ještě jednou musím své rodiče vidět. V poslední vteřině, než je minu, se ohlédnu a vzápětí toho zalituju. Otec se do mě vpíjí očima žhnoucíma výčitkou. Když se mi za očima rozlije teplo, nejdřív mě napadne, že mě pohledem zapálil a já v příští chvíli za trest uhořím. Ale ne - to se mi jenom chce plakat.
Matka se vedle něj usmívá.
Lidé za mnou mě tlačí dopředu, pryč od mé rodiny, která opustí místnost jako poslední. Možná budou dokonce štosovat židle a umývat mísy. Otáčím hlavu, jestli v houfu Sečtělých za sebou nespatřím Caleba. Stojí mezi ostatními nováčky a třese si rukou s jiným přeběhlíkem, chlapcem z Upřímnosti. Bezstarostným úsměvem na tváři jako by zrazoval všechno, co bylo. Sevře se mi žaludek a odvrátím se. Když je to pro něj tak snadné, mělo by to být snadné i pro mne.Letmo pohlédnu na chlapce po levici, který přestoupil ze Sečtělosti a teď je celý pobledlý a nervózní, asi jako já. Celou dobu jsem váhala, pro kterou frakci se rozhodnout, ale nikdy jsem ani nepomyslela na to, co se
45
stane, když si Neohroženost skutečně vyberu. Co mě u nich čeká?
Dav Neohrožených, který jde v čele, zamíří místo k výtahům ke schodišti. Myslela jsem, že po schodech nahoru šli jenom Odevzdaní.
Nato se všichni rozběhnou. Všude kolem slyším výskání, výkřiky a smích a dupot desítek podrážek, které se pohybují každá ve svém vlastním rytmu. Nejde o dobrý skutek jako u Odevzdaných: jde o nespoutanost.
„Co se to sakra děje?“ zakřičí hoch vedle mě.
Jenom pohodím hlavou a běžím dál. Když dobíhám do přízemí, jsem bez dechu. Vzápětí se z budovy vyřítí horda Neohrožených, Vzduch venku je čerstvý a chladný. Zapadající slunce barví oblohu do oranžova a odráží se v černém skle Hlavy.
Neohrožení se roztáhnou po celé šířce ulice a znemožní průjezd autobusu. Zrychlím, abych dohnala aspoň ty poslední. Moje pochybnosti se za běhu rozptýlí. Už pořádně dlouho jsem nikam neběžela. Odevzdaní nesmějí dělat nic, co vede čistě a jenom k vlastnímu potěšení. A o nic jiného tady nejde: plíce mám jako v ohni, nohy pro samou bolest necítím a jenom se raduju ze zběsilého úprku. Běžím tam, kam ostatní, až za roh ulice, kde uslyším známý zvuk: zahoukání vlaku.
„To ne,“ zamumlá přeběhlík ze Sečtělosti. „Snad nechtěj, abysme taky naskočili?“
„Chtěj,“ odpovím a zalapám po vzduchu.
Teď se mi hodí, že jsem Neohrožené tolikrát tajně sledovala. Dav se rozprostře do dlouhé linie. Po ocelových kolejích se k nám sune vlak, jeho reflektor vrhá odlesky,
46
siréna houká. Dveře všech vagónů jsou otevřené a jenom čekají, až se do nich Neohrožení nahrnou. Ti neváhají a po chvíli zbývají na peróně jenom nováčci. Ti z Neohroženosti už ale stejně naskakovat umí, a přeběhlíci za okamžik osamějí.Spolu s několika dalšími udělám krok vpřed a dám se do klusu. Chvíli běžíme podél vlaku. Pak se vrhnu na stranu. Nejsem tak vysoká ani tak silná jako jiní, takže se nahoru sama nevyškrábu. Vísím na postranním madle a ramenem narážím o plech. Ruce se mi třepou. Dívka z Upřímnosti mě chytí a vytáhne k sobě. Zadýchaně jí poděkuju.
Vtom uslyším výkřik. Ohlédnu se přes rameno. Nevysoký chlapec se zrzavými vlasy, který přestoupil ze Sečtělosti, máchá rukama ve vzduchu a snaží se dohnat ujíždějící vlak. Dívka, původně ze stejné frakce, k němu z vlaku natahuje ruku, ale je příliš daleko. Mladík padne na kolena vedle tratě, a jak se mu vzdalujeme, zaboří hlavu do dlaní.
Zamrazí mě. Ne všichni přijímací rituál zvládnou. Teď je z něho odpadlík. Každou chvíli se to může stát i nám.
Jsi v pohodě?“ zeptá se mě úsečně dívka, která mi pomohla. Je vysoká, má snědou pleť a krátké vlasy. Pěkná.
Přikývnu.
„Já jsem Christina,“ představí se a podá mi ruku.
Ani rukou jsem si už hodně dlouho s nikým nepotřásla. V Odevzdanosti jsme se zdravili pokývnutím hlavy, na znamení úcty. Uchopím ji za ruku, nejistě, a dvakrát s ní zatřesu. Doufám, že jsem ji nezmáčkla příliš, nebo naopak moc málo.
„Beatrice,“ řeknu.
„Víš, kam jedem?“ Musí křičet, aby ji bylo přes vítr slyšet.
47
Ten profukuje otevřeným vagónem čím dál silněji. Vlak nabírá rychlost. Posadím se. Bude snazší udržet rovnováhu, když se budu držet nízko při zemi. Christina při pohledu na mě zvedne obočí.
„Rychle jedoucí vlak znamená vítr,“ vysvětím. „Vítr znamená vypadnout ven. Skrč se.“
Christina si ke mně přisedne a opatrně se posune ke stěně, aby se mohla opřít.
„Myslím, že míříme k nim na základnu,“ dodám. „Ale kde je, to opravdu nevím.“
„Ví to vůbec někdo?“ Pohodí hlavou a ušklíbne se. „Mám pocit, jako by prostě vyskákali z díry v zemi nebo tak něco.“
Vagónem se prožene vítr a ostatní nováčci, které vzdušný vír zastihl nepřipravené, popadají jeden přes druhého. Vidím, jak se Christina směje, přestože ji neslyším, a musím se pousmát.
Za mým levým ramenem se ve skleněných budovách odráží oranžové světlo zapadajícího slunce. Matně rozeznávám šedé domy, které bývaly mým domovem.
Dnes večer měl večeři chystat Caleb. Kdo se toho ujme místo něj — matka, nebo otec? A když budou vyklízet jeho pokoj, co asi objeví? Představím si knížky natěsnaně mezi prádelníkem a stěnou, knížky schované pod matrací. Touha po poznání vyplňující všechna skrytá zákoutí jeho pokoje. Věděl to odjakživa, že si vybere Sečtělost? A jestli ano, jak to, že jsem si ničeho nevšimla?
Byl vynikající herec. Při té myšlence se mi zvedne žaludek. Možná jsem je taky opustila, ale aspoň jsem nikdy nic nepředstírala. Aspoň všichni věděli, že jsem s nesobeckostí měla vždycky problém.
48
Zavřu oči a představím si, jak matka a otec sedí v tichosti u stolu. Je to skomírající náznak obětavosti, který mi při vzpomínce na rodiče stahuje hrdlo, nebo je to sobeckost, protože vím, že už nikdy nebudu jejich dcera?
„Seskakují!“
Zvednu hlavu. Bolí mě za krkem. Dobrou půlhodinu už sedím s koleny přitaženými k bradě v závětří u stěny. V hukotu větru mi zaléhají uši. Z města za námi zůstává jen rozmazaná šmouha. Posunu se dopředu. Vlak už několik minut zpomaluje. Mladík, který před chvílí křičel, se nemýlil: z předních vagónů už lidé seskakují na střechu budovy. Mimoúrovňová trat vede sedm pater nad zemí.
Z představy, že mám skočit z pohybujícího se vlaku na střechu, když vím, že mezi jejím okrajem a kolejemi je široká mezera, je mi na zvracení. Zvednu se a překlopýtám na druhou stranu vagónu, kde se mezitím ostatní přeběhlíci seřadili do fronty.
„Vypadá to, že musíme skočit taky,“ oznámí dívka z Upřímnosti. Má velký nos a křivé zuby.
„Skvělý,“ podotkne její kamarád. „To přece dává smysl, Molly. Skákat z vlaku na střechy.“
„Mám dojem, že jsme se k tomu sami upsali, Petere,“ poznamená dívka.
„K tomuhle mě nikdo nedonutí,“ prohlásí mladík z Mírumilovnosti, který stojí za mnou. Má olivovou pleť a hnědou košili - přestoupil sem od nich jako jediný. Na tvářích se mu lesknou slzy.
49
„Musíš,“ pobídne ho Christina, „jinak jsi skončil. No tak, bude to v pohodě.“
„Ne, nebude! Radši budu odpadlík než mrtvěj!“ Zavrtí hlavou. Zpanikařil. Dál vrtí hlavou a zírá na střechu, která se každou vteřinou přibližuje.
Mám jiný názor. Radši umřu, než abych o všechno přišla, než žít mimo frakci.
„Nutit ho nemůžeš,“ naznačím Christině. Její hnědé oči jsou široce rozevřené. Tiskne k sobě rty tak silně, až se z nich vytrácí barva. Podá mi ruku.
„Tady,“ řekne. Při pohledu na ruku zvednu obočí a už se jí chystám říct, že pomoc nepotřebuju, když vtom dodá: „Já... to nezvládnu, pokud mě někdo nestáhne s sebou.“
Vezmu ji za ruku a postavíme se do dveří. Jakmile vagón začne míjet střechu, odpočítám: „Raz... dva... tři!“
Na tři se odrazíme a skočíme. Chvíle beztíže a pak moje podrážky narazí na pevný povrch. Holeněmi mi projede mravenčivá bolest. Prudké přistání mě přitlačí k zemi. Pod tváří ucítím štěrk. Pustím se Christiny. Ta se směje.
„To byla švanda,“ raduje se.
Vypadá to, že Christina mezi zdejší dobrodruhy zapadne. Smetu si z obličeje kamínky. Až na kluka z Mírumilovnosti všichni seskok zvládli.
Někdo lépe, jiný hůře. Molly, dívka s křivými zuby, se s bolestným výrazem drží za kotník a Peter, mladík s lesklými vlasy, se pyšně usmívá — musel doskočit na nohy.
Pak vzduch protne výkřik. Otočím hlavu a snažím se zjistit, odkud zvuk přišel. Na kraji střechy stojí nějaká dívka. Dívá se do průrvy pod sebou a pláče. Nějaký mladík ji drží kolem pasu, aby nespadla.
50
„Rito,“ chlácholí ji. „Rito, uklidni se. Rito
Vstanu a jdu se tam podívat. Na chodníku pod námi leží tělo. Je to dívka. Ruce a nohy má nepřirozeně zkroucené a vlasy rozhozené kolem hlavy jako vějíř. Udělá se mi nevolno a zadívám se k trati. Ne každý to dokázal. Ani Neohrožení nejsou nesmrtelní.
Ritě se podlomí kolena a nepřestává vzlykat. Odvrátím se. Ještě chvíli se na ni budu dívat a rozbrečím se taky. To si před ostatními nemůžu dovolit.
V duchu si co nejpřísnějším hlasem vysvětlím: takhle to tady chodí. Děláme nebezpečné věci a lidé při tom umírají. Lidé umírají a my se pouštíme do dalších riskantních podniků. Čím dřív mě tahle lekce nechá chladnou, tím mám větší šanci, že své zasvěcení do frakce přežiju.
Už si tím totiž nejsem jistá.
Přikážu si, že napočítám do tří a nechám to plavat. Jedna. Vybavím si pohled na dívku na chodníku a přejede mi mráz po zádech. Dva. Slyším, jak Rita brečí a jak ji ten kluk utěšuje. Tři.
Se sevřenými rty se vzdálím od Rity i od okraje střechy.
Loket mě bolí jako čert. Roztřesenou rukou si vyhrnu rukáv, abych se na to podívala. Kůže se na několika místech odlupuje, ale rána nekrvácí.
„Achich, achich! Škrob si udělal bebínko!“
Zvednu hlavu. „Škrob“ se přezdívá jenom Odevzdaným a já jsem tu od nás jediná. Peter na mě ukazuje a pohrdavě se ušklíbá. Někdo se zasměje. Rozhoří se mi tváře a sroluju si rukáv dolů.
„Poslouchejte! Moje jméno je Max a jsem jedním z předáků vaší nové frakce,“ zařve muž na protějším konci
51
střechy. Je starší než my a tmavoutvář mu brázdí hluboké vrásky. Vlasy na skráních má prošedivělé a stojí na římse, jako by to byla promenáda. Jako by z ní před chvílí nikdo nespadl a nezabil se. „O několik poschodí níž je vchod do našeho areálu. Jestli se neodhodláte skočit, nemáte tady co dělat. Nováčci mají přednost.“
„To jako chcete, abysme z tý římsy skočili dolů?" zeptá se dívka ze Sečtělosti. Je o pár centimetrů vyšší než já, má vlasy myší barvy a velké rty. Klesne jí brada.
Nevím, proč ji to tak šokovalo.
„Přesně tak,“ ubezpečí ji Max. Tváří se pobaveně.
„Je tam na dně voda nebo něco?“
„Těžko říct.“ Max zvedne obočí.
Houf domácích se před nováčky rozestoupí a poskytne nám široký průchod. Rozhlédnu se kolem. Nikdo se do skákání nehrne - všichni bloumají očima všude možně, ale Maxovi se vyhýbají. Někteří si prohlížejí svá drobná poranění nebo si z šatů ometají kamínky. Letmo se podívám na Petera. Okusuje si kůžičku u nehtu a předstírá lhostejnost.
Jsem hrdá. Jednou mě to přivede do maléru, ale dnes je to moje plus. Vykročím k římse. Někdo se za mnou zahihňá.
Max mi ustoupí z cesty. Dojdu až na okraj a shlédnu dolů. Oblečení na mně ve větru vlaje a vydává praskavý zvuk. Budova, na jejíž střeše stojíme, ohraničuje spolu se třemi dalšími domy malé nádvoří. Uprostřed něj zeje obří betonová skruž. Na její dno nevidím.
Chtějí nás zastrašit. Doskok musí být bezpečný. Jen díky této myšlence se přiměju na římsu vstoupit. Rozcvakají se mi zuby. Teď nemůžu couvnout. Už jenom kvůli všem těm,
52
kteří se vsadili, že vyměknu. Prsty zašátrám po límečku halenky, dokud nenahmatám knoflíček, který chrání háčky před rozpojením. Po chvíli se mi na halence podaří rozepnout všechny háčky a svléknu si ji.
Pod ní mám šedé tričko. Je přiléhavé a ještě nikdo mě v něm nikdy neviděl. Zmuchlám blůzu v ruce a ohlédnu se po Peterovi. Zatnu čelist a látkou po něm co nejprudčeji mrsknu. Trefím ho do hrudníku. Zírá na mě. Ostatní na mě zezadu hvízdají a pokřikují.
Znovu se podívám do jámy. Na bledých rukou mi vyskáče husí kůže a udělá se mi špatně. Jestli neskočím teď, neskočím nikdy. Ztěžka polknu.
Nemyslím. Prostě se zhoupnu a skočím. Vítr mi sviští v uších, země se mi řítí vstříc, je čím dál větší, čím dál mohutnější, nebo se spíš já řítím k zemi a srdce mi buší tak rychle, až to bolí, a každý sval v těle se mi napíná a síla zemské přitažlivosti s sebou táhne i můj vzpouzející se žaludek. Obklopí mě stěny skruže a ponořím se do temnoty.
Narazím do něčeho pevného. Pod mou vahou to povolí a pojme do sebe celé moje tělo jako do kolébky. Náraz mi vyrazí dech a já ve snaze znovu ho popadnout zasípám. Ruce i nohy mě brní bolestí.
Síť. Na dně skruže je síť. Podívám se nahoru na budovu a napůl úlevně, napůl hystericky se rozseměju. Celá se třesu a schovám obličej do dlaní. Právě jsem skočila ze střechy.
Musím se postavit na pevnou zem. Od okraje sítě se ke mně natahuje několik párů rukou. Chytím se první, na kterou dosáhnu, a vydrápu se ze sítě. Překulím se, a kdyby mě někdo nechytil, spadla bych obličejem přímo na dřevěnou plošinu.
53
Tím „někým“, kdo mi pomohl ze sítě, je nějaký mladík. Horní ret má tenký, spodní plný. Oči má posazené tak hluboko, že se mu řasy dotýkají kůže pod obočím. Jejich barva je tmavě modrá, barva snění, spánku a čekání.
Chytí mě za paže, ale sotva zase stojím na nohou, pustí mě.
„Děkuju,“ hlesnu.
Stojíme na plošině, která je asi tři metry nad zemí. Kolem nás se rozprostírá otevřená jeskyně.
„Já nevěřím vlastním očím,“ ozve se hlas za mými zády. Patří dívce s tmavými vlasy a třemi stříbrnými kroužky v pravém obočí. Ušklíbne se na mě. „Škrob a první seskok? Světe, div se.“
„Asi věděla, proč od nich chce pryč, Lauren,“ řekne on. Má hluboký, zvučný hlas. „Jak se jmenuješ?“„No...“ Nevím, nad čím přemýšlím, ale najednou už si nepřipadám jako „Beatrice“.
„Rozmysli si to,“ on na to a rty mu zvlní mírný úsměv. „Jinak už ti říkat nebudeme.“
Nové místo, nové jméno. Tady se můžu stát novým člověkem.
„Tris,“ odpovím rozhodně.
„Tris,“ zopakuje Lauren a uculí se. „Tak jim ro takhle nahlas, Čtyřko.“
Mladík jménem Čtyřka se ohlédne přes rameno a křikne: „První skokan -- Tris.“
Jakmile mé oči přivyknou nedostatku světla, ze tmy se vynoří houf lidí. Přivítají mě radostným pokřikem, máchají pěstmi do vzduchu, ale to už do sítě padá další odvážlivec. Jeho křik se nese ozvěnou. Christina. Všichni se smějí, ale zároveň jí svým halekáním projeví uznání.
Čtyřka mi položí ruku na záda. „Vítej v Neohroženosti.“