22.kapitola

Další den začal zářivě a zlatavě, jako kdyby chtěl reálný svět Nicka zlákat krásami podzimu na svou stranu, ale toho to jen provokovalo. Mlha a déšť by se k jeho náladě hodily mnohem lépe, stejně jako tma. Ale dnes odpo­ledne si půjčí Finnův notebook, hru znovu nainstaluje a pak se uvidí, co dál. V nejhorším by musel začít úplně od začátku. Tentokrát jako upír. Nebo barbar.

Celý den probíhal jako ve snu. Naštěstí byl pátek. O víkendu mohl zdo­konalit svůj nový charakter a vyhnat ho o pár úrovní výš. Minimálně čty­ři stihnout mohl, vždyť už měl přece zkušenosti.

Skončila poslední hodina a Nick si sbalil věci. Měl naspěch, Finnův ob­chod ležel na druhé straně města, takže cesta byla nadlouho. A metro bylo v pátek plnější než v jiné dny.

Ale sotva Nick vyšel ze školy, samozřejmě ho zase musel zastavit Jamie.

„Říká se, že jsi ze hry venku. Je to pravda?“

„Kdo to říká?“

„To je přece jedno.“

„Mně ne.“

V Jamieho výrazu byla znát radost, Nick by ho nejradši praštil. Samo­zřejmě by to nebylo fér, ale k Nickovi taky nikdo nebyl fér. A když se Jamie radoval z něčeho, kvůli čemu byl Nick nešťastný, tak... tak...

„Slíbil jsem, že neřeknu, od koho to mám. Ale jestli to je pravda, tak mám fakt radost! Ani nevíš, jak moc ses v posledních týdnech změnil. Chci říct, vždyť jsme přece nejlepší kámoši!“

Nick viděl doslova rudě.

„My jsme co? Co? Ty mi tady pořád kecáš do mých záležitostí a teď tu slavíš, protože jsi děsně nadšený, že se mi něco nepovedlo. Za předpokla­du, že ti někdo nevyprávěl naprostou blbost!“

Jamie vypadal popleteně.

„Teď to asi nechápeš správně...“

„Já? No já teda ne! Ty jsi uražený, že se zabývám něčím, co tě nezajímá! Jako kdybych ti někdy zakázal se o to taky zajímat.“

Z Jamieho obličeje zmizela veškerá barva. „Říkáš pěkný blbosti, Nicku. Já jsem jen rád, že už s tou hnusnou, nebezpečnou hloupostí nemáš nic společného.“

„Jo, jo, jo, Jamie všemu rozumí! Jamie je přece tak chytrý, Jamie má nad vším nadhled, co? A Nick je moc blbej na to, aby to poznal! Ty mi fakt můžeš. Zmiz!“

Jamie se bez dalšího slova otočil a šel ke svému kolu.

Nick se za ním díval, vzteklý, že nemohl pokračovat ve výbuchu, a záro­veň zraněný, protože... protože - vlastně přesně nevěděl proč. Protože Jamie nebyl na jeho straně?

Povzdechl si a vydal se k metru. Jamieho, který byl očividně také dost vzteklý, stále pozoroval koutkem oka. Ten vší silou šlápl do pedálů a prořítil se po ulici kolem Nicka. Nick, který šel opačným směrem, už Jamiemu nevěnoval jediný pohled. Za chvíli bude u Finna, vyzvedne notebook, dá věci do pořádku. Ránu nejdřív vůbec nezaslechl, stejně jako troubení. Teprve když se vedle něj zastavila auta a jeden řidič vystoupil, pochopil, že se něco děje. Otočil se.

Zácpa se táhla od křižovatky, která byla tři sta metrů za školou, až ke stanici metra, k níž už Nick téměř stihl dojít.

„Musela se tam stát nějaká nehoda,“ řekl muž vedle auta.

Nick nevěděl, z čeho jeho jistota pramení. Vše v něm najednou ztuhlo. Aniž si toho všiml, dal se do běhu. Taška mu sklouzla z ramene a spadla na chodník. Jako by se řítil tunelem, nedíval se napravo nalevo, viděl jen ulici a křižovatku a velkou skupinu lidí, kteří tam stáli.

„... vůbec nebrzdil.“

„Vždyť na semaforu byla červená!“

„... nerozumím.“

„Tohle je hrůza...“

„Debbie, radši se tam nedívej.“

Několik lidí, kteří čekali na autobusové zastávce, odstrčil v běhu na stra­nu. Narazil si rameno o sloup lampy, pádil dál, všechny hlasy slyšel tlume­ně, jako by měl v uších vatu, jeho vlastní dech vše přehlušil, byl dokonce hlasitější než blížící se sirény záchranky.

Tamhle byla křižovatka. Tamhle bylo kolo. A tamhle byl, panebože, tamhle byl...

„Jamie!“

Probíjel se davem, musel skrz, musel se dostat k Jamiemu, musel mu otočit nohu do správné polohy...

„Jamie!“

Tolik krve. Nickovo tělo najednou nemohlo dál a on padl na kolena ve­dle svého přítele. Jamie.

„Drž se dál, chlapče. Za chvíli je tu záchranka.“

„Ale...“ Nick trhavě vzlykal. „Ale...“

„Teď mu nijak nepomůžeš. Nedotýkej se ho! Odveďte přece někdo toho kluka pryč!“

Ruce na jeho ramenou. Setřásl je. Ruce ho násilím zvedly.

Mlátil kolem sebe. Tloukl. Křičel.

Sanitka. Modré světlo, neonově žluté bundy.

„Mělké dýchání.“

Nosítka.

„Prosím... prosím, nesmí umřít!“

„Mám pocit, že tenhle tady taky potřebuje pomoc, je v šoku.“

„Prosím.“

Houkání sanitky. Nick v sobě dusil pláč.

Ruce na jeho ramenou. Setřásl je.

Pohlazení po vlasech. Vzhlédl. Emily.

 

Dali mu napít a on pil. Emily seděla u něj, a když jí podal láhev, ruce se jí lehce třásly. Několikrát se začal Emily na něco ptát, ale z hrdla se mu vydraly jen suché vzlyky.

Schoulil se, slyšel sám sebe vzlykat, cítil Emilyinu ruku kolem ramen. Nic neříkala, jen ho k sobě jemně tiskla.

Kdyby znala pravdu, nedělala by to.

Když Nick zase začal vnímat okolí, zjistil, že zvědavci se už rozešli. Emi­ly ještě seděla vedle něj. S vynaložením všech sil se na ni usmál.

Necítil nic než vinu. Naštval ho, proto Jamie před křižovatkou nebrzdil. Nick se nenáviděl.

Nechtěl domů. Pomyšlení na to, jak by tam posedával a čekal, bylo hroz­né. Tady ale taky zůstat nemohl. Mlátit hlavou do zdi se oproti tomu zdá­lo velmi lákavé.

„Mám tu tvoje věci, doufám, že je to všechno.“

Kde se tu vzal Adrian? Podával Nickovi špinavou tašku. Nick se na něj nechápavě podíval. Nechtěl svoji tašku, nechtěl už ani nic pít. Chtěl jen jedno: vrátit čas a ještě jednou mluvit s Jamiem. Nenechat ho nasednout na kolo. Nebýt takový hajzl.

„Díky,“ řekla místo Nicka Emily a tašku si od Adriana vzala.

„Nevíte, jak je na tom?“ zašeptal. „Neříkal někdo něco?“

Nick ze sebe nevypravil ani slovo. Ucítil, jak vedle něho Emily zavrtěla hlavou.

„Tamhle je policie a vyptává se svědků,“ řekl Adrian. „Jestli jste viděli, jak se to stalo, budou určitě rádi, když jim to nahlásíte.“

„Já to neviděl,“ zašeptal Nick. „Já to jen slyšel a pak...“ Dál nemluvil, protože se znovu rozplakal.

Adrian přikývl. Jeho pohled si bylo těžké vyložit, byl plný pochopení a zároveň... profesionální, jako pohled psychologa.

„Já taky nic neviděla,“ řekla tiše Emily. „Ale myslím, že Brynne stála hned vedle. Ještě ji vůbec nemohli vyslechnout, dostala injekci na uklid­nění a sotva se s ní dá mluvit.“

Já mám takový strach. Takový strach. Nick zabořil obličej do dlaní a nehty zaryl do kůže na hlavě. Bolest mu dělala dobře, byla mnohem lep­ší než ta jiná bolest, kterou Nick skoro nemohl vydržet. Ta dobrá bolest s sebou přinesla nápad.

„Nevíte někdo, kam Jamieho odvezli?“

„Myslím, že do Whittingtonu,“ řekla Emily. „Někdo zmínil Whittington. Může to ale být taky nesmysl.“

Nick bez dalšího slova vyskočil a nakrátko ztratil rovnováhu, protože se mu zatmělo před očima. Ucítil Emilyinu ruku, která ho podepřela.

„Jedu za Jamiem.“ Místo normálního hlasu z něj vyšel chrapot. „Musím vědět, jak mu je.“

 

Emily jela s ním. Na stanici Archway vystoupili z metra. Nick mrzl, cesta do nemocnice mu připadala jako věčnost. Byl rád, že Emily nic neříká a na nic se neptá; potřeboval veškerou sílu k tomu, aby pokládal jednu nohu před druhou. Každým krokem rostl jeho strach. Přijedou do ne­mocnice a někdo jim řekne, že se jim Jamieho bohužel nepodařilo zachrá­nit. Že zemřel v sanitce. Nick měl najednou pocit, že nemůže dýchat. Za­stavil se před proskleným vchodem a opřel se rukama o kolena. Bylo mu na omdlení.

„Určitě ho odvezli na áro,“ mínila Emily. „To je tam vzadu.“

„Ale informace jsou určitě tady. Jdu se zeptat.“

Nick vstoupil do haly. Cesta k informační přepážce byla jako cesta k po­pravčímu špalku. Hubená blondýna, která tam pracovala, rozhodne o Nickově dalším životě. Zvedal se mu z toho žaludek.

„Dobrý den. Přivezli sem Jamieho Coxe?“

Měřila si ho skrz úzká skla brýlí.

„Jste příbuzný?“

„Jamie Cox. Byla to dopravní nehoda. Musím vědět, jak mu je, chápete?“ Blondýna se pousmála. „Informace můžeme sdělovat jen rodinným pří­slušníkům. Jste s panem Coxem příbuzný?“

„Jsme přátelé.“ Nejlepší kamarádi.

„V tom případě je mi líto.“

Nick se z nemocnice spíš táhl, než šel. Jeho rozsudek byl odložen. Jak to měl vydržet? Jak mohl kdokoli očekávat, že to vydrží?

Emily ho dovedla do malého parčíku kousek stranou od nemocnice. Trávník byl studený a trochu vlhký; Nick si svlékl bundu, aby si měli na co sednout.

„Já teď nemůžu domů,“ řekl. „Teprve až budu vědět, co je s Jamiem.“ Nějakou dobu mlčeli a pozorovali projíždějící auta.

„Mohli bychom zavolat do školy,“ navrhla Emily. „Možná budou vědět, co se děje.“

„Ne, do školy ne.“ Nickovi se opět sevřel žaludek. „Myslíš, že už to vědí jeho rodiče?“

„Určitě. Těm už museli volat. Jestli ještě žije.“ Emily utrhla stéblo trávy a napjatě se zadívala na protilehlou autobusovou zastávku. „Osobně při­jdou, jen když je někdo mrtvý. Přijdou dva, asi to člověk sám nezvládne. Zeptají se, jak se jmenuješ, a pak řeknou, jak je jim to líto...“

Nick se na ni beze slova ze strany podíval. Bolestně se usmála.

„Můj bratr. Ale to už je dlouho.“

„Byla to nehoda?“

Emilyin výraz ztvrdl. „Jo. Nehoda. Policie tehdy sice říkala, že to byla sebevražda, ale to je naprostá blbost.“

Emilyiným prstům padla za oběť další stébla trávy. Nick se kousl do rtu. Nevěděl, jestli se má ptát dál, nebo toho radši nechat. Pravděpodobně bylo obojí špatně.

„Byl moc dobrý plavec,“ zašeptala Emily. „Neskočil by do vody, aby se zabil.“

Nick jí položil ruku kolem ramenou, beze strachu, že by ho odstrčila. Ani jeden by toho druhého neodstrčil. Objali se, ne jako zamilovaní, ale jako dva lidé, kteří se něčeho potřebovali pevně držet.

 

Emily zahlédla vycházet z nemocnice Jamieho otce. Vypadal tak uštvaně, že si Nick netroufl ho oslovit, ale Emily na to měla jiný názor. Řítila se za panem Coxem a zastavila ho. Nick je viděl, jak spolu mluví, neslyšel ale, co říkají. Pan Cox si několikrát přejel rukou přes obličej a rozpřáhl ruce v gestu úplné bezmoci. Nickovi se zastavilo srdce. Emily několikrát při­kývla a na rozloučenou stiskla Jamieho otci dlouze a pevně ruku. Pak se vrátila k Nickovi.

„Žije. V sanitce se mu zastavilo srdce a museli ho oživovat, ale teď je jeho stav víceméně stabilizovaný, říká jeho otec.“

Zpráva o zástavě srdce rozbušila to Nickovo. „Stabilizovaný, říkáš. To je dobře.“

„Není to úplně dobré. Uvedli ho do umělého spánku. Je velmi těžce ra­něný, levou nohu má zlomenou na několika místech, kyčel také. A má otřes mozku.“ Podívala se stranou, vedle Nicka. „Může se stát, že něco nebude fungovat. Pokud to přežije.“

„Co by nemělo fungovat? Co tím myslíš, že něco nemusí fungovat?“

Odhrnula si vlasy z čela. „Mohl by být postižený.“

Vlna úlevy, která Nickem chvíli procházela, zase opadla. Postižený. Ne. V žádném případě. Tuhle myšlenku ihned zahnal. To se nestane, protože se to stát nesmí.

„Můžeme ho navštívit?“

„Bohužel ne. Je na jednotce intenzivní péče. Ani není při vědomí a vů­bec by nevěděl, že u něj jsme. Musíme prostě čekat.“

 

Nick čekal následující dva dny a cítil se pekelně. Bez ustání. Bylo jedno, co dělal - jestli jedl, učil se, mluvil s ostatními lidmi -, ve skutečnosti čekal na zprávu, že je Jamie opět vzhůru a že se úplně uzdraví. Jen občas Nickovy myšlenky odpluly a hlavou mu probleskly jiné obrázky - aréna a Zíral, BloodWork se svou obrovskou sekerou, nejčastěji ale posel. Tak, jak vypa­dal při jejich posledním setkání, když mu žluté oči zrudly. Trýznilo ho to.

Nesměl myslet na Erebos, zatímco Jamie ležel v kómatu. Ale obrázky se vracely.

Byl víkend, takže ani škola nenabízela rozptýlení. Při každém zazvonění telefonu sebou Nick trhnul a zmítal se mezi panikou a nadějí. ,Zmiz‘ bylo to poslední, co na Jamieho vyštěkl; pokaždé, když si na to vzpomněl, vše se v něm svíjelo. Nesmíš zmizet, Jamie, prosím, nesmíš zmizet.

• pondělí byl Jamie ve škole samozřejmě tématem číslo jedna. Každý něco viděl nebo slyšel a chtěl o tom vyprávět. Jen ti, kdo stáli opravdu blízko, stísněně mlčeli. Především Brynne, která bez makeupu téměř ne­byla k poznání. V den nehody odvezli do nemocnice i ji, šuškalo se, že po­třebovala pomoc psychologa.

Nikdo už nemluvil o Ericovi a Aishe. Nick měl pocit, že Aisha z toho měla větší radost než Eric.

Odpoledne u nemocnice mezi Nickem a Emily navenek nic nezměnilo. Nesedli si spolu o hodině ani při obědě. Oproti dřívějšku tu ale byl rozdíl. Spočíval v krátkých pohledech, delším úsměvu nebo povzbuzujícím po­kývnutí. Taková gesta Emily směrem k Nickovi nikdy nedělala. Pro něj to byly jediné zářivé body v temném, nekonečně se tvářícím moři čekání.

V úterý se konečně objevily nějaké novinky, pan Watson je oznámil v hodině angličtiny.

„Volali nám Jamieho rodiče, je mimo ohrožení života. Dál je ale udržován v umělém spánku. Jak dlouho, to lékaři zatím nevědí. Ale i tak je to velmi dobrá zpráva. Ani vám nemůžu říct, jak jsem rád.“

Úlevu bylo v celé třídě cítit jako čerstvý vítr. Někteří tleskali, Colin vy­skočil a radostně poskakoval dokola. Nick by nejraději padl Emily kolem krku, omezil se ale jen na to, že si s ní vyměnil dlouhý pohled. Plný rados­ti, ale se zbytkem nejistoty. Pan Watson neřekl nic o tom, zda bylo zažeh­náno i nebezpečí postižení.