25.kapitola

Před domem číslo třicet dva stál velmi zvláštní člověk. Rudá bradka, dlou­hé rudé vlasy. Obojí měl spletené do copu. Musel čekat na Nicka, protože hned, jak ho zahlédl, šel přímo k němu.

„Ty jsi Nick, je to tak? Naše slečna tě popsala dobře. Já jsem Speedy. Pojď se mnou.“

Zavedl Nicka po úzkých schodech do druhého patra domu. Tam otevřel zelené dřevěné dveře. „Pojď dál. Dáš si kolu, pivo nebo Ginseng Oolong? Victor říká, že čaj je dobrý na mozek. U něj to funguje.“

Nick, který ze sebe kromě krátkého pozdravu ještě nevypravil ani slovo, poprosil o sklenici vody. Proč ho Emily poslala zrovna sem? Byla tu taky?

Následoval Speedyho fascinující přeplněnou kuchyní do velké místnos­ti, v níž se ozývalo mnohohlasé bzučení. Nick napočítal dvanáct počítačů a to nezapočítával Emilyin notebook. Emily seděla ve výklenku, sluchátka v uších, a soustředěně se dívala na obrazovku.

„Radši nerušit,“ řekl Speedy. „Zrovna je to divoký. Pojď, představím ti Victora.“

Provedl Nicka kolem hromady nejrůznějších přístrojů a za ní seděl, úpl­ně schovaný, obtloustlý muž, celý v černém. Nick se na něho podíval jen zběžně, jeho oči hned upoutala obrazovka o velikosti minimálně dvaceti dvou palců, na které zrovna nafialovělý ještěří muž ničil červu podobné monstrum. S mečem byl neuvěřitelně obratný a bleskurychle se pohybo­val. Hráčovy buclaté prsty se vznášely nad klávesnicí a myš naváděly tak precizně, jako by to byl skalpel. Obrovský červ neměl žádnou šanci, i když měl zuby jako jehly. Fik, a byl na dvě půlky. Přední půlka, ta se zuby, bojo­vala dále, dokud jí ještěří muž nestal hlavu.

Speedy odtáhl muži jedno ze sluchátek od ucha. „Nick je tu!“

„Ach, báječné načasování! Převezmeš to za mě?“

„Jasně. Mimochodem, Nick pije jen vodu.“

„To nepřipadá v úvahu.“

Muž se postavil a protáhl se. Sahal Nickovi sotva po bradu. „Můj čaj musíš aspoň zkusit. Já jsem Victor.“

„Těší mě.“

„Půjdeme vedle, tam se můžeme v klidu bavit.“

Nasadil Speedymu, který se už mezitím rozhlížel po dalších nepřátelích, sluchátka a ukázal na dveře zdobené graffiti. Nick už měl ruku na kouli u dveří, když ho něco napadlo.

„Toho červa rozkrájej,“ zavolal na Speedyho. „Rozsekej ho na co nejmenší kousky, možná něco najdeš!“

Speedy mu ukázal palec nahoru a začal červa doslova cupovat.

„Ne tak rychle,“ řekl Victor. „Jinak pozná rozdíl. Musíš udržovat mé tempo.“

Speedymu se z hrudi vydral hluboký povzdech. Ještěří muž teď sekal pomaleji, i když stále ještě stejně rychle a zkušeně jako japonský kuchař suši.

„Běž napřed,“ řekl Victor. „Donesu nám čaj.“

Za dveřmi s graffiti se nacházely tři veliké gauče a stejný počet konfe­renčních stolků. Nic se k sobě nehodilo. Nick na podobné věci vlastně cit­livý nebyl, ale už jen ta barevná kombinace mu přivodila lehkou bolest hlavy. Sedl si na nejošklivější z gaučů - olivově zelený se žlutými květy růží a modrými plachetnicemi aby z něj viděl co nejméně. O pár vteřin později přišel Victor s podnosem, který Nickovi prozradil, že za tímto mi­xem stylů vězí systém.

„Viktoriánský fialkový porcelán nebo Simpsonovi?“

„Protože jsi Victor, přenechám ti to viktoriánské,“ řekl Nick a přijal hrnek, na kterém Homer pózoval nad nápisem „Trying is the first step towards failure“.

Zatímco Victor blaženě a se zavřenýma očima usrkával ze svého břicha­tého hrnku, využil Nick příležitost lépe si ho prohlédnout. Odhadl ho na zhruba dvaadvacet nebo třiadvacet let. Na první pohled působil starší, to asi dělaly ty vousy. Vousy ve stylu mušketýrů, nad rty dlouhé a zakrou­cené, na bradě do trojúhelníku. Victor vypadal jako Porthos. Gotický Porthos, protože v uších měl Victor lebky ve velikosti libry a na každém prstu minimálně jeden stříbrný prsten - i zde by lebky bez problémů zís­kaly parlamentní většinu, těšně následované hady. Jako kompenzace se mu na hrudi houpal osamělý anděl na řetízku.

„Vypij ten čaj,“ řekl Victor.

Nick ze zdvořilosti ochutnal a byl překvapený, jak moc mu čaj chutná.

„Emily nám sem přinesla něco opravdu neobvyklého,“ zkonstatoval Victor po dalším loku čaje. „Trochu se v počítačových hrách vyznám, abys věděl. Ale něco podobného jako Erebos jsem ještě nikdy nedostal do ruky.“

„To ti to prostě jen tak dala?“

„Kdepak. Hezky způsobně v rámci třetího rituálu. Jsem její novic.“ Na­točil si bradku na prsty a zazubil se. „Jsem taky opravdu úplně nový, hraju teprve od dnešního dopoledne.“ Naznačil úklonu. „Squamato, ještěří muž. Vlastně jsem se chtěl jmenovat Květák, ale to mě ten půvabný skřet ve věži málem přetáhl mým vlastním štítem. Erebosu se nikdo nebude vysmívat, vysvětlil mi. Humor není silnou stránkou téhle hry.“

Postavil hrnek stranou. „Ale interaktivita! Nebesa!“

„Mluví s tebou, já vím,“ řekl Nick. „Na něco se zeptáš a dostaneš logic­kou, správnou odpověď. Máš nějaké tušení, jak by to mohlo fungovat?“ „Ani náhodou. Nejdřív jsem si myslel, že někdo sedí u hlavního termi­nálu a hraje posla nebo toho mrtvého týpka. Ale to nejde. Emily říká, že to hraje hromada lidí. Na kolik to odhaduješ ty?“

Nick si vzpomněl na souboje v aréně. A tam ani nebyli všichni. „Zhruba tři sta nebo čtyři sta. Možná i víc.“

„No právě. To by byla potřeba celá armáda poslů, kteří by ještě museli mít v hlavě jednotlivé úkoly a spojovací články. Neobvyklé výkony tohoto druhu zvládne počítač mnohokrát lip než člověk, ale plnohodnotný roz­hovor je normálně nad jeho síly.“

Victor dopil, znovu si dolil a naplnil hrnek i Nickovi.

„Řekni mi něco o svých úkolech. Emily včera musela pozorovat nějakou třináctiletou holku, která šla koupit pepřový sprej. Neznala ji a ta holka Emily taky ne, pravděpodobně byla z jiné školy. Ale tenhle posel vybavil Emily fotkou a jménem té dívky, kromě toho i hodinou nákupu a adresou obchodu. Šílenost, fakt. Jaké byly tvoje úkoly? Něco, co by svědčilo o něja­kém schématu?“

Nick usilovně přemýšlel. „Ne, bohužel. Jednou jsem musel odnést dře­věnou krabici z Totteridge k viaduktu Dollis Brook. Krabice se později objevila u nás ve škole, byla v ní pistole. Jinak jsem jednou fotil nějakého muže a jeho auto a... pozval někoho na kafe.“

Victor pobaveně zafuněl. „To nezní moc hrozivě. Máš nějaký nápad, proč jsi to všechno musel dělat?“

„Ne. Jen u posledního úkolu, to jsem si celkem jistý. Měl jsem nasypat digitalis do čaje našemu učiteli angličtiny. Má pocit, že Erebos je..., no jo, nebezpečný, a snaží se od něho lidi odradit. Jeden ze skřetů jednou řekl, že se svými nepřáteli máme jako s nepřáteli zacházet, a já si myslím, že tohle je přesně to, co si pod tím ta hra představuje.“

Victor se na něj vyděšeně zadíval. „Do čaje?“ zeptal se, jako by to bylo to nejzvrhlejší na celém úkolu.

„Jo. Já se ale začal bát, a proto mě vyhodili.“ Nick byl udivený, jak bylo fajn o tom všem mluvit. Najednou se vše zdálo mnohem méně hrozivé.

„Přemýšlel jsi někdy o tom, proč ta hra vyžaduje to, co vyžaduje?“ zeptal se Victor po krátké pauze.

Ne, nepřemýšlel. Ne doopravdy. No jo, párkrát mu podobná otázka hla­vou prolétla, především když se jednalo o rande s Brynne nebo fotografic­ký úkol. Kdo z toho co měl?

Ta myšlenka ale vždycky rychle ustoupila do pozadí. Prostě to byly úko­ly. Překážky, které člověk musel překonat, aby se dostal dál, jako při stopo­vané.

„Myslel jsem, že jde prostě o to, aby hra byla zajímavá a napínavá,“ řekl a hned, jak to uslyšel vyřčené nahlas, pochopil, jak to zní strašně neprav­děpodobně.

„Pokud se nepletu, hra hráče řídí, aby fungovali jako dobře promazaný stroj,“ řekl Victor zadumaně. „Jeden něco schová, další to vyzvedne a pře­nese na jiné místo. Jeden něco koupí, druhý ho při tom pozoruje a podá hlášení, aby hra mohla naplánovat další kroky. Po tom, co mi vyprávěla Emily, si myslím, že všichni spolupracujete na něčem, co nikdo nemůže odhalit, protože každý z toho zná jen maličký díl. Jeden nebo dva kamín­ky ve velké mozaice.“ Victor potlačoval smích. „A teď v tom jedu taky, ale já chci vidět celý obrázek, sakrafix!“

,Celý obrázek.¹ Na zlomek vteřiny se Nickovi objevil v hlavě obraz, ba­revný, známý obraz, ale zmizel dřív, než si stihl uvědomit, co to bylo.

„Víš, co by mi pomohlo? Kdybych mohl slyšet víc takových příběhů, jako je ten tvůj. Kdybychom věděli, jaké jiné úkoly hra ještě rozdala. Moh­li bychom si ty informace poskládat dohromady, a kdoví?“ Victor si zamnul ruce. „Možná nám na konci vyjde, že hledáme svatý grál nebo tak něco, ha ha.“ Victorova dobrá nálada byla nakažlivá.

„Jestli chceš, zkusím se poptat pár bývalých hráčů,“ navrhl Nick. „Může se ale taky stát, že mi nikdo nic nepoví. Když tě vyhodí, dostaneš pokyn, abys nic neříkal.“

„Každopádně za pokus to stojí. My si tu zatím vytvoříme vlastní vý­zkumnou laboratoř. Doufám, že brzy bude čas na další úroveň. Můj zářivý Squamato je pořád jen jednička, to je k pláči.“

„Musíš ho dostat do potíží. Když už bude mít na kahánku, přijde posel a zachrání tě, přidělí ti úkol, a když ho vyřídíš, dostaneš se do další úrovně.“

Victor se praštil rukou do čela. „To znamená, že hraju moc dobře na to, abych se dostal dál? To je zvrhlé. Počkej, musím Speedymu říct, aby to nějak zvoral...“

Victor vyběhl ven a vrátil se o minutu později. Chichotal se. „Speedy se zrovna mlátí s nějakou nadlidsky velkou kostrou. Chceš se kouknout?“

Nickovi se v žaludku ozvalo staré vzrušení. Jasně, chtěl se dívat, chtěl být u toho.

Postavili se kousek za Speedyho, který Squamata nerozvážně vyslal na největšího z kostlivců, na jehož hlavě trůnila koruna. Neslyšeli, co se děje - díky sluchátkům měl Speedy zvuk jen pro sebe -, ale viděli, jak Squamatův opasek šedne a šedne. Jedna rána krále kostlivců, kterou špat­ně vykryl, ještě jedna... a už tam ležel s posledními sotva viditelnými zbytky života, zatímco kolem něj dál zuřila bitva.

Nick si zaryl nehty do dlaní. Řadu bojovníků neznal, nebo je znal jen z arény. Počkat! Tamhle byl Sapujapu! Takže ještě žil, to bylo dobře. A ta­mhle bojoval - což bylo méně radostné - Lelant. Nick dál prohledával obrazovku a přistihl se při tom, že vyhlíží Sariuse. Jak dětinské. Dětinské bylo i to, že mu jeho druhé já stále ještě bolestně chybělo.

O pár minut později bylo po bitvě a vynořil se posel. Nick bezděčně

o krok ucouvl, vynadal si do idiotů a opět se postavil za Speedyho. Poslova slova se vynořila v důvěrně známé stříbrné na černém podkladu.

„Lelant se bil jako hrdina, jemu přísluší největší odměna.“

Předal temnému elfovi pytel zlata a štít zářící jako hvězda. Sapujapu, lehce zraněný, dostal tři lahvičky léčivého nápoje - to bylo hodně - a Nick měl za něj radost. Ostatní byli odbyti průměrnými věcmi, nakonec se po­sel obrátil ke Squamatovi.

„Ty jsi byl nejdříve nesmírně obratný a pak najednou příliš slabý. To se mi nelíbí.“

„Ouvej,“ řekl Victor.

„Mrzí mě to, byl jsem vyrušen. Ale už se to nestane,“ napsal Speedy rychle.

„To doufám. Jsi téměř mrtvý. Pokud zůstaneš zde, zemřeš. Pokud mě budeš následovat, zachráním tě. Jak se rozhodneš?“

„Půjdu s tebou.“

„Dobře.“

Posel vyzdvihl Squamata za sebe do sedla a odjel s ním pryč. Nick litoval toho, že neslyší hudbu, která cestu jistě doprovází.

Pak následovalo to, co následovalo vždy. V jeskyni vyložil posel karty na stůl: Squamato bude žít a stane se z něj dvojka, pokud splní svůj úkol.

„Jdi dnes v sedm hodin večer k pomníku kavalérie v Hyde Parku. Za ním stojí bílé lavičky. Pod třetí lavičkou zprava najdeš obálku s adresou a něko­lika slovy. Jeď na tu adresu a nasprejuj ta slova jako graffiti na zeď garáže. Potom svou práci vyfoť a Erebos tě znovu uvítá, už jako dvojku.“

„Nic lehkého,“ zamumlal Nick.

Speedy reagoval naprosto správně, neboť hrál překvapeného.

„Teď asi nerozumím. To přece s hrou nemá nic společného.“

„Ale ano, Squamato. Víc než si myslíš.“

„Takže myslíte skutečný Hyde Park a skutečný pomník kavalérie?“ „Přesně tak.“

„A když pod tou lavičkou nic nenajdu? Když tam nic nebude?“

„Tak se vrátíš a řekneš mi o tom. Ale neobelhávej mě. Poznal bych to.“ Speedy se zadíval na Victora, který se tvářil trochu zkroušeně.

„Taky to není úplně legální,“ naťukal Speedy. „Co když mě někdo chytí?“

Posel si stáhl kapuci hluboko do obličeje, žluté oči zazářily ze tmy. „Zatím tě chytli jen jednou. Buď šikovný a nebreč mi tu na rameni. Uvi­díme se, až úkol splníš.“

A na Erebos se snesla tma.

 

„To je teda pošahaný,“ prohlásil Victor. Mávl na Nicka a Speedyho, aby šli do vedlejšího pokoje, protože se zdálo, že se Emily dostala do obtížné táze. Slyšeli její hektické klikání.

„Co myslel tím ,Zatím tě chytli jen jednou¹?“ zeptal se Nick s úžasem. „Při čem chytli?“

„Před lety jsem si vyzkoušel, co to je být sprejerem,“ řekl Victor. „Ale odkud o tom ví ten žlutooký... nemám ponětí. To je blbý. Radši bych pře­vážel po Londýně dřevěné bedny, než riskoval udání kvůli poškození ma­jetku.“

„Ale všimli jste si?“ dodal Speedy. „Nevšiml si, že jsem hrál místo Victo­ra. Byl jen naštvaný, že jsem se na konci choval tak nešikovně.“

„Jo, dopadlo to dobře. Ale takhle už riskovat nebudeme. Ta hraje děsivě chytrá. Dokud nebudeme vědět něco víc, budeme sázet na jistotu. Kromě toho budeš zakrátko mým novicem. To je snad jasný, ne?“

„No to doufám. Zavolej mi, až to bude, teď už musím běžet. Kate už určitě čeká.“

Když Speedy odešel, začal Victor krámovat ve skříních - asi hledal spre­je, domýšlel si Nick. Emily stále seděla ve výklenku a plně se soustředila na hru.

Má teď odejít? Má zůstat a počkat na Emily? Nick nerozhodně listoval jedním z mnoha počítačových časopisů, které se povalovaly všude po sto­le. Z Victora ještě moc chytrý nebyl. Byl tohle jeho byt? Jeho kancelář? Obojí? Co vlastně dělal?

Teď nebyla správná chvíle na otázky, protože Victor bojoval s hromada­mi papírů, které se chtěly vysypat ven ze skříně.

S čím bojovala Emily?

Nick šel velmi potichu blíž, aby nerušil, a podíval se jí přes rameno. Hémerá běžela něčím, co připomínalo tunel. Na trojku už měla docela dobrý chránič hrudi a slušný meč.

Před a vedle ní běžely známé postavy: byl tam Drizzel, Feniel, Nurax. Hémerá se dostala do stejných kruhů, ve kterých se předtím pohyboval Sarius.

Prásk! Na podlahu dopadlo pár pořadačů. Victor porušil křehkou rov­nováhu jedné z nacpaných skříní a teď se na něj vyvalil veškerý její obsah. Z jedné rozbité krabice od bot se mu na hlavu vysypaly prázdné náplně do tiskárny.

Emily krátce vzhlédla, ale hned se zase soustředila na hru. Vyšla z tune­lu na světlo, teď stála pod vysokým stromem se zlatou korunou v listoví. Pod ní planul oheň a všichni se dali do uvolněného hovoru.

Nějaké novinky? Ne, diskuze se točila jen kolem těžkostí spojených se získáním Krystalu přání.

Pohled na hodinky Nickovi prozradil, že bude brzy šest. Lepší, když pů­jde teď, Victor bude taky za chvíli odcházet, pokud chce přijít k pomníku včas.

Poslední denní světlo si hrálo v Emilyiných vlasech. Od chvíle, kdy Nick přišel, spolu ještě nevyměnili ani slovo, ale to nevadilo, nemohla se roz­ptylovat. Byla tak krásná - Nick prostě nemohl jen tak odejít, musel si vzít něco na památku. Když ne slova, bude to tedy obrázek. Vytáhl z kapsy mobil a Emily si vyfotil. Ani si toho nevšimla. Opatrně, jako poklad, mo­bil zase schoval. Odteď ji bude mít stále u sebe.

Victor spreje konečné našel. „Doufám, že ještě k něčemu budou,“ zabru­čel a protřepal jeden se zelenou etiketou.

„Já už půjdu,“ řekl Nick.

„Jasně. Jen mysli na to, že nesmíš mně ani Emily psát žádné choulostivé e-maily. Nejsem si úplně jistý, ale divil bych se, kdyby hra neměla přístup k tvým zprávám. A nezapomeň, že rozumí tomu, co píšeme.“

Nick slíbil, že na to nezapomene. K čertu, vůbec na to myslet nepřestal. Četl posel jeho poštu?

Cestou domů si Nick v metru stále prohlížel Emilyinu fotku. Nejradši by teda tady displej políbil, ale rozhodl se, že s tím počká, až bude sám.