28.kapitola

Toasty, marmeláda a čaj. Victor jim další ráno přinesl snídani do postele. „Posilnění pro velký boj,“ řekl.

Emily se zíváním poděkovala, zatímco Nick nevěděl, zda ho ochromila zdřevěnělá paže nebo pohled na Victorův župan se Snoopym.

Souboje v aréně prožil Nick jako v transu. Přebíhal mezi Emily, Victo­rem a Speedym, kteří byli každý u svého národa. U lidí bylo stejně jako předtím prázdno - LordNick ale čekal společně s Hémerou ve stejné míst­nosti a Emily na Nicka výmluvné mrkla.

Barbaři byli oproti tomu v docela velké skupině; zdálo se, že Quox je mezi nimi nejslabší. Byl pořád jen jednička, ale vzhledem ke Speedyho schopnostem si o něj Nick nedělal příliš velké starosti.

Totéž platilo pro Victora a Squamata. I když ještěří muž vstoupil do aré­ny jako trojka, opustí ji nejspíš s několika úrovněmi navíc.

Vynořil se Zíral. Teď, když Nick věděl, odkud ceremoniář pochází, při­šel mu ještě hrozivější než dřív. Vyslanec podsvětí.

S velkým napětím čekal Nick na příchod Vnitřního kruhu; když dovnitř vnášeli zlatou desku, zadržel dech.

BloodWork tam stále byl a vypadal větší než kdy předtím. I temná elfka Wyrdana, kterou znal Nick z poslední arény. Další barbar jménem Harkul, vlkodlak jménem Telkorick a - Drizzel! Drizzel to dotáhl až do Vnitř­ního kruhu! Užasle, ale ne překvapeně si Nick prohlížel kulatý rudý sym­bol na řetízku kolem Drizzelova krku.

Než to propuklo, vstoupil ceremoniář do středu arény.

„Prohlédněte si bojovníky Vnitřního kruhu. Ještě máte příležitost zau­jmout jejich místa, když se osvědčíte a budete chtít být zasvěceni do nej­temnějších tajemství Erebosu. Mnozí dnes budou triumfovat, jiní padnou. Nechť souboje začnou!“

Nick už si nepamatoval, že to jde tak rychle. Jeden bojovník po druhém si volil svého soupeře. Quox byl brzy na řadě, vyzval ho jiný barbar, taktéž jednička. Speedy pracoval rychle a přesně a zlikvidoval soupeře jakoby mimochodem.

Hémerá zvítězila nad vlkodlačicí, ale byla při tom zraněna; Emily zřetel­ně trpěla hlukem ozývajícím se ze sluchátek.

Squamato musel čekat dlouho a bojoval víc než tvrdě - vyzval příliš silného bojovníka a souboj pro sebe rozhodl jen těsně.

Ať se Nick namáhal, jak chtěl, nevyčetl z událostí - soubojů, Zíralových slov, obličejů diváků - žádné další zprávy. A neobjevil ani žádné další zvláštní postavy, které by se hodily do nějakých obrazů. Souboje v aréně byly obyčejným krveprolitím, ničím víc a ničím míň. Nickovi žádné další poznatky nepřinesou.

Později odpoledne, když už byly všechny boje rozhodnuté, si Emily s Nickem sbalili batohy a vydali se domů. Hémerá dosáhla šesté úrovně, Victor sedmé, Speedy si přidal úrovně tři, takže už byl čtyřka, aniž by vůbec musel splnit nějaký úkol.

„Zasekli jsme se,“ konstatoval Victor, zatímco doprovázel Emily a Nicka ke dveřím. „Ve hře jsme sice docela dobří, ale pozadí toho všeho pořád ještě nechápeme. Kdybychom měli víc času, pokusil bych se dostat do Vnitřního kruhu. Ale bojím se, že ta poslední řež, o které všichni mluví, už na sebe nenechá dlouho čekat. Nebude na to čas.“

Zatímco stáli v metru a jeli směrem domů, nespustil Nick Emily z očí. „Jak to teď bude, od zítřka?“ zeptal se. „Můžeme..., prostě, budeme se ví­dat i ve škole? Půjdeme spolu na oběd? Nebo budeme dál předstírat, že spolu nemáme nic společného?“

Emily ho vzala za ruku. „Bojím se, že to poslední. Ale jen do té doby, než se to všechno vyřídí. Jen jako maskování, o. k.?“

„Tak jo. Budeš mi aspoň posílat zprávy, jak se to vyvíjí? Mobily jsou podle mě bezpečné, když si dáme pozor, aby se nedostaly do rukou něko­mu jinému.“

„Zprávy posílat budu. A ve středu odpoledne se zase sejdeme u Victora.“

 

I když o tom mluvili a i když to Nick očekával, Emilyina demonstrativní lhostejnost ho bolela. Zvlášť proto, že k ostatním - Colinovi, Alexovi, Da­novi, Aishe, a dokonce i k Helen - se Emily chovala obzvlášť mile. Colina objala a přestávky trávila s Aishou. Nicka ničila jeho touha být u toho. Jed­nou zpozoroval, že Emily oslovil Eric a ona ho po dvou větách nechala stát na místě a odešla. Aspoň že jemu se nevedlo lépe.

Během volné hodiny po matematice se do Nickova pochmurného světa

vetřela Brynne. „Můžu s tebou na chvíli mluvit?“ Podíval se na její bledý obličej plný očekávání a v duchu si povzdychl.

„Tak jo.“

„Skončila jsem,“ zašeptala.

To ovšem bylo překvapení. „Proč?“

„Protože ta hra je... zlá. Myslím. A... pronásleduje mě, ve dne v noci.“ Podívala se do strany. „Ty už taky nehraješ, nebo jo?“

Příčilo se mu s ní o tom mluvit. „Jaký je v tom rozdíl?“

„Je v tom velký rozdíl. Mohli bychom jít společně k panu Watsonovi a vyprávět mu o svých zkušenostech. Vím, že se na to jen třese. Mohli bychom bojovat proti nim.“

Ale ne. Brynne a Nick proti zbytku světa, to se nestane. „Najdi si na to někoho jiného, všude je dostatek bývalých hráčů.“ Koutkem oka zahlédl Dana; jak se k nim blížil, začal zpomalovat. Upoutávali na sebe pozornost.

„Co chceš jako Watsonovi říct?“ zašeptal Nick. „Že je Erebos zodpo­vědný za to, co se děje ve škole, ví už dávno. Potřeboval by jména těch, kdo něco provedli. Pokud je máš, tak za ním jdi. Mě z toho každopádně vynech.“

Teď vypadala ztraceně. „Já už to nesnesu.“

„Co jako? Jsi venku a konec.“

Dan už teď od nich nestál ani tři kroky, tvářil se nenápadně a zaujatě sledoval nástěnku baletního kroužku. Nick musel pryč, nechtěl se stát středem pozornosti. Čím méně nápadný bude, tím lépe pro jejich malý vyšetřovací tým.

Brynne se s jeho odmítnutím jen tak nespokojila. „Nicky je srab?“ řekla tak nahlas, že to Dan každopádně musel zaslechnout. A pár dalších lidí na konci chodby také.

„Ty mi taky můžeš,“ řekl a nechal ji tam.

„Dobře!“ volala za ním. „Tak to udělám sama! Zvládnu to! Já si troufnu na vás všechny!“

I když nechtěl, otočil se Nick a šel k Brynne zpátky. „Buď zticha! Chceš se za každou cenu dostat do maléru?“

Hrozivě se zasmála. Jako by se zbláznila nebo neměla k šílenství daleko. „Do maléru? Nicky, ty nemáš tušení. Ani nejmenší tušení. V žádném pří­padě to už nemůže být horší.“

Zbytek dne chodil Nick po škole s hlavou mezi rameny a nemohl se zba-

vit pocitu, že se něco strašného stane. Ale nestalo se nic. Byl dokonce vět­ší klid než normálně. Vyčerpání viselo nad školou jako černý mrak.

Při hodině angličtiny přišel pan Watson s novinkou: „Jamieho stav se natolik zlepšil, že ho lékaři v nejbližších dnech probudí. Nevědí ale, jak se mu bude dařit, až zase bude při vědomí. Takže s návštěvami byste ještě měli počkat.“

Třídě se na chvíli zvedla nálada. Nick sám zůstal apatický, nevyřčené slovo postižení mu příliš vrtalo hlavou, než aby se ze zprávy mohl ra­dovat.

Jamieho probudí a on bude umět jen žvatlat. Nepozná mě. Už nikdy neřekne žádný vtip.

Nick si třel obličej tak silně, že ho úplně pálil. To se prostě nestane. Tečka.

Odpoledne seděl doma a hypnotizoval mobil. Victor řekl, že mu pošle zprávu, Emily taktéž. Proč se nikdo nehlásil? Škoda, že se nedomluvili už na dnešek. Do středy to ještě byla věčnost.

 

Úterý probíhalo podobně pošmourně a neradostně jako pondělí; Nick se nemohl zbavit pocitu, že se čas zastavil - jen se lepil a drobil po malých kouscích. To se vše naráz změnilo, když krátce před dvanáctou přišla Nic­kovi zpráva:

– Alarm! Potřebujeme poradit. Přijď, jak to jen půjde. Victor.

Tím bylo pro Nicka odpolední vyučování vyřízené. Jak jen to půjde, to znamenalo pokud možno hned; vypaří se ještě před obědem. Měl by to říct Emily? Našel ji v atriu, kde zrovna něco hledala v mobilu. Výjimečně byla sama. Nick risknul bleskurychlou výměnu informací.

„Taky zpráva od Victora?“

„Jo.“

„Nevíš, co se stalo?“

„Ne.“

„Jedu tam. Teď hned.“

„O.K.“

„Přijedeš pak?“

„Ještě nevím. Možná.“

 

Victor otevřel dveře. V jeho obličeji nebylo ani památky po obvyklé rados­ti, dokonce ani Nickovi nenabídl čaj.

„Hned ti něco ukážu a doufám, že se nerozčílíš. Může to totiž být vylhané, víš? Ale my si s tím se Speedym nevíme rady.“

Všichni tři si sedli v pokoji s gauči a Nicka okamžitě zaplavily krásné vzpomínky na víkend. „Co se stalo?“

„Speedy dostal úkol. Má dnes v noci u vás ve škole nalepit plakáty. Mi­nimálně deset a co největší to půjde.“

Doteď to moc dramaticky neznělo. „A?“ zeptal se Nick.

„Problém je text. Je to... No, já vlastně ani nevím. V nejlepším případě to je pomluva. V nejhorším případ pro policii.“

Speedy podal Nickovi složený kousek papíru. „Tohle má být na těch pla­kátech. Aspoň nemusím sprejovat,“ dodal s nuceným úsměvem.

Nick lístek rozbalil. Přečetl si ho a nechápal. Přečetl si ho ještě jednou. „Tak co, myslíš si, že je to pravda?“ zeptal se Victor.

Ne. Nebo jo. Asi. Dávalo to smysl. Nick zíral na papír plný bezmoci a vzteku.

Brynne Farnhamová manipulovala s brzdami na kole Jamieho Coxe.

„Pokud se tohle ve škole objeví, je tahle Brynne Farnhamová vyřízená a je jedno, jestli to udělala, nebo ne,“ prohlásil Victor. „My tu se Speedym už hodiny diskutujeme, co teď máme udělat. Když se tam žádné plakáty neobjeví, Speedy každopádně ze hry vyletí, že jo?“

Nick byl jako omráčený, i rty měl necitlivé a nedokázal ani vyslovit kladnou odpověď. Brynne. Proto byla tak rozrušená. Proto hry nechala. Přál si, aby se to nedozvěděl. Přál si, aby tu byla Emily a on se nemusel rozhodovat sám.

„Zavolám jí. Jenže teď je ještě ve škole.“ Nick vytáhl mobil a naťukal zprávu: Zavolej mi, je to naléhavé.

„Myslím si, že se ozve, hned jak to půjde. Můžu mezitím dostat trochu čaje?“ Victor odspěchal do kuchyně.

„Už jsem Kate najal jako novicku,“ oznamoval Speedy. „Jde jí to dobře. Je temný elf, jako ty.“

Nick se jen pousmál a i to ho stálo spoustu sil. Nebyl teď schopný žádné­ho hovoru. Hlavou mu myšlenky prolétávaly tak rychle, že je sotva stihl sledovat. Jestli to byla Brynne, tak si plakátovací akci zaslouží, to je jasné. Jenže ona už teď vypadala, jako že se každou chvíli zblázní. Škola měla sedm poschodí a Nick si najednou dokázal velmi dobře představit, jak se Brynne vrhá z posledního patra...

Pokud Speedy svůj úkol nesplní, bude venku. V Nickově škole bylo plno svědků a nikdo by o plakátech nic nevěděl. Quox, nebo Brynne. Brynne, nebo Quox.

Nick složil hlavu do dlaní. Proč tu není Emily? Nechtěl být sám zod­povědný za to, co se s Brynne stane. Bylo mu jí líto a zároveň ji nená­viděl, jakmile si vzpomněl na Jamieho. Jak se pak měl dobře rozhod­nout?

Victor se vrátil s podnosem plným pestrobarevných hrnků a s konvi­cí, z níž se kouřilo. „Včera to byl poučný den. Tábořili jsme ve stínu ně­jakého chrámu a hromada skřetů nám pořád opakovala, že musíme být na stráži, protože jsme v těsné blízkosti Ortolanovy pevnosti. Pak na­jednou z křoví vyskákala všelijaká stvoření a vrhla se na nás - orkové, zombie, obři - prostě celý repertoár. Někteří to dost schytali.“ Nalil čaj do hrnků; vůně se rozlila po celé místnosti. „Mám pocit, že se to chýlí ke konci. Ale pořád ještě nevím, o co jde. Je to k vzteku. Zítra se poku­sím...“

Nickovi zazvonil mobil. Zhluboka se nadechl. Brynne.

„Čau Nicku! Rozmyslel sis to nakonec?“

„Ne.“ Proč mu zrovna teď úplně vyschlo v ústech? „Kde jsi teď?“

„V parku naproti škole.“

„Sama?“

„Jo.“

„Dozvěděl jsem se něco, o čem s tebou musím mluvit.“

„Ach. Aha.“ Zaslechla výhružný tón v jeho hlase? Nebo mu naprosto důvěřovala?

„Je to kvůli Jamiemu. Teď už vím, že to žádná nehoda nebyla. Ale že někdo s jeho kolem něco provedl. Brynne, bylas to ty?“

Pauza, která následovala, byla dlouhá. Nick slyšel Brynnin dech.

„Co?“ vydechla nakonec. „Proč... proč já?“

„Prostě řekni jo nebo ne.“

„Ne! Jaks na to přišel? Já... Ne.“ Brynne zakolísal hlas a v Nickovi se vzedmul vztek, horký a nezadržitelný.

„Ty lžeš. Já slyším, že lžeš!“

„Ne! Odkud to hlavně máš? Chceš mi jen ublížit, a přitom jsem ti nic neudělala!“

Nick si vyměnil pohled s Victorem, který vypadal jako ustaraný plyšový

medvídek. „Naopak. Chci tě varovat. Je dost dobře možné, že zítra ráno budou všude po škole viset plakáty, na kterých si přečteš, že jsi Jamiemu schválně pokazila brzdy. Že se kvůli tomu vyboural.“

„Co?“ Teď vzlykla, i když Nick slyšel, jak se snaží ovládat. „A-a-ale to n-není pravda.“

„Je,“ řekl a sám byl překvapený, jak si tím je najednou jistý. „Dělej. Při­znej se. Zítra to stejně budou vědět všichni.“

„Ne! Já to nebyla! Odkud... Proč něco takového tvrdíš?“ Panika v jejím hlase byla zřetelná.

„Říká to hra, a kdo jiný by to měl vědět lip? A teď chce, aby se to dozvě­děli všichni.“ Nick přemýšlel, kde zůstal všechen triumf. Uspokojení z toho, že drží za límec člověka, který byl vinen Jamieho současným sta­vem. Nic podobného ale necítil, jen soucit a trochu odporu.

„Ale já to tak přece nechtěla!“ Teď křičela. „Myslela jsem si, že si nanej­výš rozbije nos, vymkne zápěstí - ale nic víc! Přece ne...“ Zarazila se.

Nick předpokládal, že má před očima stejný obrázek, jako měl on: Jamie se zkroucenými končetinami v moři krve.

„Jel po té ulici tak rychle, já na něj dokonce ještě křičela, ale on mě ne­slyšel a pořád zrychloval...“

To byl můj podíl na té katastrofě, pomyslel si Nick.

„Proč jsi to udělala?“ zeptal se chraptivě.

„No proč asi? Protože to po mně chtěl posel. To kolo mi popsal, stejně jako to, jak se ty brzdy vysadí. Měl dokonce i návod s obrázky.“ Krátce se zasmála. „Vůbec si neumíš představit, jak moc si přeju, aby to šlo vrátit zpátky. Už mám jen strach, ve dne v noci. Pořád se mi zdá, že umírá. A pak mě navštěvuje.“ Opět se zasmála, krátce, nekontrolovaně, jako malé děvčátko. Nickovi to nahnalo husí kůži.

Podíval se na Speedyho a Victora. „Poslyš,“ řekl, „možná těm plakátům můžu zabránit.“

Speedy přikývl. „Jasně,“ zašeptal. „Quox dostane pěkné místečko na hřbitově. Je pravý hrdina, pro dámu se obětuje rád.“

„Takže,“ Nick se podrbal na čele, „teď mě dobře poslouchej. Tu věc vy­světlíš. Policii nebo panu Watsonovi, jak chceš. A hlavně Jamiemu, až se probere. Myslím, že pak se ti trochu uleví.“

Brynne dlouho nic neříkala, a když se opět ozvala, bylo ji sotva slyšet. „Já nevím, jestli to zvládnu. Musím o tom přemýšlet.“

„Jedno je jisté, totiž že já Jamiemu řeknu, co se stalo.“ Bude-li jeho mozek natolik v pořádku, aby mi rozuměl.

„Jo. Jasně.“ Teď už zněla skoro rozumně. „Tamhle jdou lidi, asi Rashid s Alexem. Radši budu končit. Nicku?“

„Ano?“

„Já tohle všechno fakt nechtěla. Když jsem ti tu hru dávala, chtěla jsem ti jenom udělat radost.“

„Já vím.“

„Řekneš mi ještě, kdo jsi byl? Myslím jaká postava?“

„Na co?“

„Jen tak, často jsem o tom přemýšlela.“

„Sarius.“

„Opravdu? Na toho bych si tě netipla.“ Ještě jednou vzlykla. „Já byla Arwen’s Child.“

O dvě hodiny později přišla Emily. Vypadala unaveně, ale usmála se, když jí Nick položil ruku kolem ramen. Vyprávěl jí všechny novinky o Brynne a byl rád, že jeho kroky schválila.

„Samozřejmě se může stát, že pak tu práci dostane někdo jiný,“ podotk­la. „Ale Brynne aspoň získala čas. Možná je chytrá a půjde přece jen na policii. Proč se do ní ta hra vlastně tak pustila?“

„Rozhodla se s Erebosem bojovat a vytrubovala to včera na celou školu.“ „Auvajs. Špatné načasování. Jak to tak vypadá, něco se začíná dít. Pár lidí pořád blábolí o velkém cíli a jak už je blízko. Alex například. Colin se zase dělá děsně tajuplným. V tuhle chvíli mi život připadá dost náročný.“ Naproti tomu Nickovi teď připadal mnohem krásnější, když měl Emily u sebe. Pozorovali Victora ještě hodinu při hraní a pak se rozloučili.

„Řekněte sbohem Quoxovi,“ vzdychl Speedy. „Byl mu přisouzen krátký život. Škoda, byl to takový hodný chlapec.“

„Zítra zase tu, jo?“ ujistil se ještě u dveří Nick.

„Hned jak si vyřídíte své školní povinnosti. Strýček Victor nechce mít na svědomí, že skončíš jako uklízečka.“