Následujícího dne se neobjevily ani plakáty, ani Brynne. Nebylo těžké pochopit, proč raději zůstala doma. Ale žádnou blbost přece neudělá, nebo snad jo? Nick přemýšlel, jestli jí má zavolat, nakonec se ale rozhodl přenechat tu práci na panu Watsonovi. O přestávce ho oslovil.
„Brynne Farnhamové se poslední dobou nevede moc dobře. Chtěl jsem vám to jen říct, možná byste s ní mohl promluvit.“
„To je ale náhoda.“ Výraz pana Watsona byl vážný a téměř vyčítavý, jako by věděl, že mu Nick řekl jen část pravdy. „Brynnina matka dnes ráno volala a omluvila ji na tento a celý příští týden. Je na tom psychicky velmi špatně. Prý uvažuje o změně školy.“
To je samozřejmé taky možnost, pomyslel si Nick. Útěk. Jestlipak matce řekla pravý důvod?
Emily dnes vypadala mimo a ještě unavenější než včera. Vyhýbala se Nickovým tázavým pohledům, ale o něco později našel na mobilu zprávu: Hrála jsem do tří do rána, mám nemožný úkol. Vypadá to, že mě brzo vyhodí. Uvidíme se pak, těším se na tebe! Emily .
Posledních pět slov četl Nick minimálně dvacetkrát. Těšila se na něho. Dal si pozor, aby po zbytek dne neběhal po škole s blaženým úsměvem na tváři, ale cítil se skvěle, tak skvěle. Za chvíli bude odpoledne, pak se bude u Victora podávat čaj, možná se vynoří pár nových teorií a každopádně tam bude Emily. Občas byl život naprosto báječný.
Sotva skončila poslední hodina, běžel Nick na metro. Dnes svou okliku trochu zkrátí, možná pojede jen dvě stanice opačným směrem, maximálně tři, pak přestoupí a nějak se přes město dostane na Kings Cross.
Vše šlo jak na drátkách, nikdo ho nesledoval, na to si dával velký pozor. I na spojení měl štěstí - při přestupech skoro nečekal.
Za chvíli, pomyslel si, když stál v tlačenici na nástupišti stanice Oxford Circus a už slyšel blížící se vlak. Za chvíli jsem tam. Už jen tři stanice k Emily a Victorově sbírce čajových hrn...
Rána byla prudká a přišla zezadu. V první chvíli Nick nechápal, co se děje, jen zahlédl, jak se kruhový symbol metra na protilehlé zdi přibližuje, zaslechl výkřik okolostojícich lidí, ucítil, jak ztrácí půdu pod nohama. Pak jako ve zpomaleném filmu zahlédl svou nohu, která minula okraj nástupiště, uviděl koleje. Pochopil, že se na ně zřítí. Zaslechl vlak, snažil se získat rovnováhu, chytal jen vzduch. Ze tmy tunelu zazářila světla. Lidé křičeli.
,Za chvíli“ rezonovala Nickovi v hlavě myšlenka stará pár vteřin, teď ovšem s novým hrůzným významem.
Pak ho něco strhlo. Lokomotiva? Ne, něčí ruka. Strhla ho dozadu a mrštila jím na zem, zatímco vlak vjel s rachotem do stanice.
Všude kolem něj lidé, mnoho, mnoho hlasů.
„Někdo ho strčil!“
„Ne, to bych viděl.“
„To je z té tlačenice.“
„Ne, to bylo schválně! Ten kluk zdrhnul!“
Nick se namáhavě vyškrábal na nohy. Nějaký vysoký muž v modrém pracovním oděvu mu při tom pomáhal.
„To bylo těsné,“ zalapal muž po dechu. „Panebože, já už tě viděl pod tím vlakem.“
Nick ze sebe nebyl schopný vydat ani hlásku. Zavrávoral, muž ho podepřel. Nick se oběma rukama chytil jeho rukávu, všiml si stříkanců bílé barvy na modré látce.
Vlak zase odjel, většina lidí nastoupila. Pak se vynořil policista ve žluté bezpečnostní vestě a všech přítomných se vyptával. Nick mluvil jen stěží. Ano, má pocit, že ho někdo strčil. Ne, neviděl, kdo to byl. Ano, muž v pracovní kombinéze ho zachránil. Ne, nepotřeboval lékařskou pomoc.
Policista si vše zapsal - i jména a adresy svědků, z nichž jeden tvrdil, že odtamtud zahlédl prchat mladíka s kapucí stáhnutou do obličeje - a slíbil, že se ozve, pokud kontrolní kamery ukážou nějaký použitelný záběr.
Nick nastoupil do přespříštího vlaku. Sotva cítil nohy a jen opatrně kladl jednu před druhou. Teď hlavně nepřemýšlet. Přemýšlet později. Teď se jen nadechovat a vydechovat. Nick hypnotizoval plán linek, který visel naproti němu na vnitřní straně vagonu. Byl rád za každou změnu. Známý obrázek ho uklidňoval a připomínal mu hádanky, které si dřív při jízdě metrem dávali s tátou. Central Line? Červená. Circle Line? Žlutá. Picca- dilly Line? Tmavě modrá. Victoria Line? Světle modrá. Hammersmith & City? Růžová.
Cítil, jak se mu zklidňuje tep a prohlubuje dech. Nebyl mrtvý. Dokonce ani nebyl v kómatu. O všem ostatním bude přemýšlet později.
„Někdo se pokusil co?“ Victor stáhl Nicka na gauč. Bradka se mu chvěla a Nick se skoro začal smát.
„Nic se nestalo.“ Podíval se do Emilyina křídově bílého obličeje. „Ale je mi pořád ještě trochu mdlo. Můžeš mi dát něco k pití? Něco studeného?“
Victor běžel do kuchyně, kde mu očividně něco vypadlo z ruky a s rachotem se roztříštilo. Bylo slyšet, jak nadává, něčím rámusí a zametá.
„Měli jsme jet společně,“ řekla Emily. Sedla si těsně vedle něj a objala ho.
„To ne. Pak by bylo tvoje maskování v tahu. Jsem rád, že nemají na mušce tebe.“
„S mým maskováním je každopádně brzo konec. Další úkol zcela jisté plnit nebudu.“
„Co máš udělat?“
„Nic, o čem bych teď chtěla mluvit, jsem ještě v šoku z toho tvého vyprávění.“
Victor se vrátil s obrovskou sklenicí ledového čaje v ruce.
„Neviděls, kdo to byl?“ zeptal se.
„Ne. Neumím si ani představit, že ho znám, protože jsem celou dobu dával pozor a hledal naše lidi.“
Chvíli tam beze slova seděli. Nick viděl, jak to Victorovi vrtá hlavou, a chtěl ho nějak uklidnit. Mně se nic nestane. Ale mohl to ještě s čistým svědomím tvrdit?
Aby všechny přivedl na jiné myšlenky, ptal se na chybějícího Speedyho.
„Ten se má fajn, čeká jen na to, až bude Kate potřebovat novice, a pak zase vstoupí do hry. Samozřejmě pod falešným jménem.“ Victor ukázal ukazováčkem posetým prsteny směrem k počítačové místnosti. „Mám šest falešných identit, jednu z nich si Speedy vezme. Mělo by to fungovat, má virtuální já mají dokonce i nahlášenou adresu.“ Nadzdvihl obočí. „Teď mě napadá, Nicku - jestli chceš, můžeš si taky jednu identitu vzít. Mohl by sis zase zahrát, musel bys jen počkat, až dostane Speedy II za úkol někoho najít...“
Chtěl to? Nick naslouchal sám sobě. Odpověď byla jasná - ne. Už ho to nelákalo, naopak. Byl rád, že je jen vnějším pozorovatelem. „To je v pořádku, Victore. Myslím, že ne. Ale rád bych věděl, jestli je něco nového. Jak to zrovna jde?“
„Je to hektické. Mám pocit, že se věci vyostřují. Včera v noci jsme bojovali proti monstrům, která střílela hlavy z kanónů, tam to zle zasáhlo hodně lidí. Což také znamená hromadu nových úkolů.“
„Třeba jako ten můj,“ zapojila se Emily. „Já ale u kanónů nebyla, já chránila přehradu proti vodním duchům.“
Monstra, vodní duchové. Hlavy z kanónů. Kanóny. Nick cítil tlak na spáncích a lechtání v hlavě. Něco tam bylo, něco, co celou dobu přehlížel. Minule už od toho byl kousek, to věděl, a tak nějak i dnes, i když jinak. „Hrál bys chvilku dál?“ poprosil Victora. „Rád bych se koukal.“ „Chvilka v Erebosu neexistuje,“ zafuněl Victor. „Když už jednou začnu, zaseknu se u toho na pár hodin, to přece víš. Pak bude konec přátelskému posezení u sušenek a čaje.“ Najednou se rozzářil. „Na druhou stranu byste mě mohli krmit! To by byl ráj na zemi: hrát a přitom se nechat krmit!“ Rozhodli se zorganizovat Victorovi ráj a připravili mu arašídy, sušenky, gumové medvídky a velkou konvici čaje, zatímco on „probouzel“, jak tomu říkal, Squamata.
Ještěří muž byl sám, stál uprostřed rovinaté louky. Tráva na louce vypadala vyschle. Nikde nikdo.
Skrz Victorova sluchátka slabě pronikala hudba. Nick napjatě poslouchal, melodie nebyla tatáž, jakou znal ze hry on jako Sarius. Zvláštní.
Teď Squamato běžel k živému plotu, to byl zcela jistě dobrý nápad. Pokaždé, když člověk narazil na živý plot a šel podél něj, došel do zajímavých krajin - podobné to bylo s řekami. Tenhle plot přišel Nickovi povědomý, Sarius podél něho taky běžel, a není to tak dávno. V noci. Trychtýřovité žluté květy tehdy svítily a rostly jen na jedné straně plotu. Tak jako tady. Nick se zamračil.
„Medvídky, prosím!“ přerušil Victor tok jeho myšlenek a otevřel pusu, aby mu do ní Emily mohla nasypat plnou hrst gumových medvídků.
Squamato běžel dál. Vepředu bylo něco velkého, bílého, co se pohybovalo, otáčelo...
„Tam už jsem taky byl,“ vykřikl Nick. „To je takový pomník - tři muži, které dusí hadi. Je to docela známé.“
Od Victora si vysloužil upřený pohled. „To je sousoší Laokoon, můj milý. Už zase něco řecko-antického. Velmi duchaplné, mimochodem.“ Kolem pomníku stáli i tentokrát bojovníci. Nick poznal BloodWorka s rudé zářícím kroužkem kolem krku, nedaleko od něj stál Nurax.
„To je podle mé takové varování,“ řekl Victor. „Laokoon byl tím, kdo nechtěl do Tróji vpustit dřevěného koně. Tenhle příběh snad znát budeš,“ dodal a mrkl při tom na Nicka. „Nato poslal Poseidon mořské hady, kteří vyřídili nejen Laokoona, ale i jeho syny. Tahle hra toho podle mě má hodně z báje o trojském koni.“
Nick protáhl obličej a Emily podala Victorovi plnou hrst oříšků, aby ho umlčela.
Než sem posel Sariuse poslal, něco mu řekl. Bavil se při tom, žluté oči mu svítily jasněji než jindy - přišla mu tak vtipná ta narážka na Tróju?
Nick si sousoší ještě jednou pořádně prohlédl. Zpitvořené obličeje mužů, jejich zoufalé pokusy hady setřást... Za tím zelenožlutý živý plot, květy v takových přímkách, jak by to žádný skutečný zahradník nikdy nezvládl. Nick před sebou opět viděl chichotajícího se posla.
,Když půjdeš podél živého plotu na západ, narazíš na pomník. Doslova monument.'
Nickovi se na chvíli zatmělo před očima. Bylo to... bylo možné... Monument...
„Už to mám!“ vykřikl Nick. Přeskočil mu při tom hlas, a když vyskočil, ještě k tomu převrhl židli. „Už to mám. Už to vím."
Victor vyvalil oči a sundal si sluchátka z uší. „Co? Co víš?"
„Ten kód! Vím, kde jsme! Je to... podívej... žlutozelená a Monument!"
Emily a Victor si vyměnili nechápavý pohled.
„Co tím přesně myslíš?" zeptala se Emily jemně.
„Vím, kde jsme. Pochopil jsem ten kód. Zelená a žlutá a červená a modrá."
Jim to pořád ještě nedocházelo.
„Ty barvy jsou barvy linek londýnského metra. Tady to je stanice Monument, tady jezdí linky Circle a District Line. Zelená a žlutá. Jako ten plot. Chápete?“
Victorův pohled udiveně přelétával mezi obrazovkou a Nickovým obličejem. „No jo," zašeptal. „Samozřejmě. Krucifix." Velmi obřadným gestem podal Nickovi ruku. „Beru zpět všechno, co jsem kdy řekl o tvé mozkové kapacitě. Ty jsi prostě génius!"
V následujících minutách trpěl Victor jako zvíře, protože zatímco Nick s Emily už prohrabávali šuplíky a hledali plán londýnského metra, musel on dávat pozor na Squamata.
„Áách, jen ne žádnou bitku! Myslíte si, že toho ještě můžu nechat? Teď
se zrovna nic neděje. Nic! Ale když mě za chvíli nějakej skřet pošle do bitvy, zasekám se na dvě hodiny. Ale co. Ať mi posel vleze na záda.“ Několikrát klikl a vyskočil.
Emily měla mezitím při hledání úspěch a teď už rozbalovala plán na jednom ze stolků v pokoji s gauči. „Máš pravdu,“ řekla bez dechu a chytla Nicka za ruku. „Poprvé jsem bojovala u červené řeky, u které stály rozpadlé větrné mlýny. Nejdřív jsem myslela na Dona Quijota. Blbost. Stanice Holland Park na Cetral Line.“ Ukázala prstem na příslušné místo na plánu a dál se rozhlížela.
Červená řeka. Nick si vzpomněl na svou podzemní odysseu a na to, jak ho řeka nakonec dovedla k Bílému městu.
„White City,“ řekl. „Potom jsem šel podél růžového živého plotu - takže linky Hammersmith & City. Tady, první stanice: Shepard’s Bush.“ Vzhlédl. „Ještě nikdy jste neviděli tak odporné ovce. Z ovčáků toho moc nezbývalo.“ Jel prstem dál. „Goldhawk Road. Ten zlatý sokol mě málem vyřídil.“
„Růžový plot!“ vykřikla Emily. „Tam jsem byla taky! Tam byl obrovský strom, ve kterém byla královská koruna.“ Ťukla na mapu. „Royal Oak. Asi mě klepne.“
Victor ještě nic neřekl, ale doslova se chvěl napětím. „Včera,“ začal, „a i předtím nám pořád opakovali, že se nacházíme blízko Ortolanovy pevnosti - na místě, kde proběhne rozhodující bitva.“ Ukazováčkem kroužil nad linkami Circle a District Line. „Temple,“ řekl pak. „Tam byla nervozita skřetů nejzřetelnéjší. Dnes jsme nastoupili u Monumentu - ha, a koukejte: Cannon Street je hned vedle. Proč ale stříleli z kanónů hlavy, tomu fakt nerozumím.“
Všichni tři si prohlíželi pestrobarevný plánek linek.
Knightsbridge, vzpomněl si Nick. Tam jsem skončil. Obrovští rytíři, kteří všechny shazovali z mostu - jak to, že mě to nenapadlo?
„Takže někde v blízkosti chrámu, to znamená ve skutečnosti u stanice Temple, je Ortolanova pevnost,“ přemýšlel nahlas. „V samotném centru Londýna.“
„Určitě to nebude pevnost v pravém slova smyslu,“ řekla Emily. „Máte někdo nějaký nápad, jak ji najdeme?“
Tenhle problém zaměstnával Nicka celou nadcházející noc. Byli jen tři - jak měli kontrolovat oblast čtyř nebo pěti stanic metra? Co by vůbec měli hledat? A jestli měl Victor pravdu, měli málo času.
2025 ©