32.kapitola

Zpráva od Victora přišla uprostřed noci, zvonění vytrhlo Nicka z hluboké­ho spánku. Displej mobilu pronikavě svítil v černočerné tmě pokoje.

Vyskočil z postele tak rychle, že se mu zamotala hlava a musel se ruka­ma opřít o stůl.

Jedna nová zpráva.

Zmáčkl tlačítko číst.

Vypadá to, ze Ortolan je na řadě. Připravují Vnitřní kruh na bitku. Po­chodně, přísahy, bílé róby a takové ty věci. Asi to proběhne dneska. My me­zitím obléháme pevnost. P. S.: Našel jsem předtím Krystal přání (žlutý). Až bude po všem, můžu si ho leda tak strčit za klobouk, co?

Victor zprávu poslal ve 3:48, teď bylo 3:50. Nick si s mobilem zalezl do postele a zavolal mu. „Co znamená, že obléháte pevnost?“

„Čau! No jo, tak se tu kolem ní potloukáme. Je to velký bílý barák, který v noci svítí a stéká po něm krev. Hnus.“

Nick se nezmohl na odpověď, protože právě mohutně zíval.

„Vzbudil jsem tě, co? Promiň, ale chtěl jsem, abys byl v obraze. Myslel jsem, že... A sakra, už zase střílejí hlavami!“

Nick slyšel horečné klikání.

„Tak, vyřízeno. Co jsem chtěl říct: Myslel jsem, že bys třeba chtěl hned něco podniknout.“

„Ale já nevím co? Řekl někdo, co bude mít Vnitřní kruh za úkol? Něco, čeho bychom se mohli chytit?“

„Mají svrhnout Ortolana. Až to udělají, jeho věž se zřítí a my všichni budeme bohatě odměněni, tak nám to říkal posel. Teď tu sedí zástupy a čekají, až ta věc spadne, i když Vnitřní kruh teprve odešel.“

„Nejradši bych jel na Blackfriars hned.“

„Ještě nejezdí metro a na noční autobusy můžeš rovnou zapomenout. Kromě toho - co tam chceš dělat? Radši si ještě lehni.“

To snad nemyslel vážně. Ale měl pravdu, potřebovali mít aspoň náznak nějakého plánu. „Přijedu k tobě prvním metrem a pak uvidíme, co pod­nikneme dál.“

„Dobře. Já z toho nemám moc dobrý pocit. Teď už to asi opravdu pro­pukne.“

„Pokud se stane něco zásadního, zavolej mi.“

„Jasně. Budu držet noční hlídku, osamělý a sám. Když si odmyslím ty tři stovky ospalých válečníků.“

Nick se v posteli posadil a hypnotizoval hodiny. Ještě bude trvat víc než hodinu, než pojede první metro. Co když se mezitím věž zřítí?

Vsedě už to nevydržel a začal přecházet sem a tam po pokoji, což se hla­sitě šířilo tichým bytem. Hlavně nikoho neprobudit. Raději šel do kuchy­ně a napsal na kousek papíru, že šel s Colinem ještě před školou běhat. To bylo to nejlepší, co ho napadlo. S trochou štěstí tomu rodiče, až za hodinu a půl vstanou, uvěří.

Když se plížil ven z bytu, bylo tři čtvrtě na pět. Vzal s sebou tašku do školy, aby mámě nepadla do oka, ale hned ji zase odložil ve sklepě u kol. Zbytečnou zátěž nepotřeboval.

Ulice byly tmavé a prázdné; na stanici byly ještě spuštěné mříže. Nick si omotal bundu těsněji kolem těla a počítal minuty. Co udělá? Mohl si na Ortolana počíhat a donutit ho, aby ho vyslechl. Nebo zavolat na policii: Víte, to je taková hra, ve které všechno ukazuje na to, že má být zavražděn jeden podlý manažer. - No jistě. Skvělý nápad.

Uprostřed těchto myšlenek mu zazvonil mobil a přišla mu další zpráva.

Je to jisté. Bude to dneska. Dostal jsem na to vhodný úkol. Ozvi se!

Hned Victorovi zavolal.

„Když se mě někdo zeptá, mám tvrdit, že jsem byl s jistým Colinem Harrisem na snídani. Dneska, mezi osmou a desátou.“

Nick to hned nepochopil. „Proč máš s Colinem snídat?“

„Mám mu zajistit alibi, chápeš? Za předpokladu ovšem, že ho nechyt­nou při činu. Znáš toho Colina Harrise?“

„No jasně.“

„To je jedno. Poslyš, Nicku, mě to všechno dost znervózňuje.“

„Už jsem na cestě k tobě. Jak vypadá věž? Ještě stojí?“

„Ale jo. Stojí a září a krvácí.“

Když se konečně zvedly mříže do stanice, seběhl Nick schody tak rychle, jako by přímo za ním běžel sám posel. Tentokrát bez zajížďky, rovnou na Kings Cross. Netrvalo ani dvacet minut a už zvonil u Victorových dveří.

„Podívej se na to,“ řekl Victor.

Byla tam věž. Byla obrovská a v temnotě slabě zářila. Krev se řinula a ka­pala z oken, střílen, puklin ve zdech. Ve tmě okolo ní stály a seděly stovky bojovníků všech národů a úrovní. Všichni čekali. Nick si uměl představit, jak jsou zvědaví. Jak by on sám byl zvědavý, kdyby neznal celé pozadí. Takhle mu ten pohled spíš způsoboval lehkou nevolnost.

„Půjdu za Ortolanem a osobně ho budu varovat. Je jedno, jestli je zme­tek. Pokud mě nebude brát vážně, můžu se aspoň utěšovat tím, že jsem to zkusil,“ řekl.

„Nebo,“ prohodil Victor, „pojedeme ke kanceláři a budeme hlídkovat. Jakmile se objeví někdo z hráčů, zastavíme ho. A zavoláme policii.“

To znělo dobře. To by mohlo vyjít. „Tak jo,“ řekl Nick. „Kdo je teď ve Vnitřním kruhu?“

Victor je vypočítal na prstech. „Wyrdana, BloodWork, Telkorick, Dri­zzel a... počkej... Ubangato, barbar. Nemáš tušení, kdo by mohl být v re­álu kdo?“

„Ne,“ řekl Nick. „Ale přijde mi pořád pravděpodobnější, že Colin je BloodWork.“

 

Chvíli po šesté vyrazili. Nick poslal zprávu i Adrianovi. Nerad, ale přece jen mu slíbil, že ho bude průběžně informovat. Victor psal Emily, Nick se mu v tom pokusil zabránit.

„Blázníš? Co když to bude nebezpečné?“

„Musel jsem jí to slíbit. Uškrtí mě, jestli jí to neřeknu.“ Zmáčkl tlačítko odeslat. Kromě toho má stejné právo být u toho jako ty a já. A Adrian.“

 

Blackfriars. Vystoupili z metra a vydali se směrem k Bridewell Place. Emily s Adrianem tam za nimi přijdou.

Poprchávalo, Nick pochodoval mlčky vedle Victora a neustále hledal známé obličeje. Zároveň mu hlavou vířily nejrůznější myšlenky. Co se sta­ne, když se nikdo neobjeví? Co když to byl jen falešný poplach? Co když ta věž nebyla budova na Bridewell Place, ale nějaká úplně jiná?

Šli po New Bridge Street. Naštěstí ho doma napadlo vzít si bundu s ka­pucí, tak si mohl zakrýt aspoň culík, když už nezakryl svou výšku. Za žád­nou cenu nechtěl, aby ho někdo z hráčů objevil předčasně.

Proto také nemohli na Bridewell Place jen tak zůstat stát. Byl tam sice jeden bar, ale ten otvíral až v jedenáct.

„Bacha,“ řekl Victor, když byli na dohled od budovy. „Ty tu nejdřív po­čkáš. Nenápadně, samozřejmě. Já to tam projdu a porozhlédnu se, mě ni­kdo nezná.“

Victor odešel a Nick nespouštěl budovu z očí. Lešení mu bránilo ve vý­hledu do oken. K vzteku. Nick se podíval pozorněji. Nepohybovalo se tam něco? Někdo? Ne, to si jen namlouvá. A pokud ano, tak to určitě byl něja­ký dělník.

Pohled na hodinky. Chvíli po půl osmé. Sakra, mohlo to trvat věčnost. Zase se podíval na lešení, a když mu na rameno dopadla něčí ruka, málem z toho měl infarkt.

„Říkal jsem nenápadně, pane Dunmore. Ty jsi nenápadný jak maják.“ Za ním stál Victor a zubil se od ucha k uchu.

„Musíš mě tak děsit?“

„No tak, dopřej osamělému šílenci trochu radosti v tom životě. A teď honem, musíme jít trochu blíž.“

Chvíli oba pozorovali vchod, aniž by se objevil někdo známý. Pak Nic­kovi zazvonil mobil a ten úlekem málem skočil pod auto.

„Ahoj, to jsem já, Emily. Už jsme s Adrianem poblíž, ještě si kupujeme sendviče. Chceš taky něco?“

„Sendviče? Teď? Ne, díky.“

„Já vždycky jím, když jsem nervózní,“ řekla. „Kde jsi?“

„Přímo před budovou Soft Suspense. Victor už je tu taky. Ale zatím se nic neděje.“

„Třeba jste moc nápadní. Tak zatím!“

Nick zatáhl Victora za zaparkovanou dodávku, protože Emily měla sa­mozřejmě pravdu. Nesměli to zpackat.

Když Emily s Adrianem o deset minut později dorazili, pořád se ještě nic nedělo. Do budovy sice stále vcházeli lidé, ale studenti mezi nimi ne­byli.

„Je to určitě dneska,“ trval na svém Victor. „Vyslali Vnitřní kruh a my s Nickem jsme viděli tu krvácející věž.“

Uběhlo dalších deset minut. Nic. Nicka začínala bolet záda, jak se krčil za dodávkou, aby nad ní nevyčuhoval. Co když se Vnitřní kruh nakonec zalekl? Teď, když šlo o všechno?

„Tamhle jde Ortolan,“ řekl Adrian. Řekl to zcela klidně, ale Nick zahlédl zaťaté čelistní svaly a ruce v pěst.

Teď už se Vnitřní kruh objevit musí. Kdy, když ne teď? Ale nikde nikdo. Nikdo se nikde nezastavil na tak dlouho, aby to začalo být nápadné. Kaž­dou minutou v Nickovi rostl pocit, že tu něco nehraje. Šli na to moc pří­močaře? Byli přece jen na špatném místě? Montoval teď někdo bombu na Ortolanova jaguára?

Sotva se stihl zamyslet nad poslední možností, když něco zařinčelo. Při­šlo to z budovy, z výšky. Okenní tabulka?

Nick zíral nahoru, ale nic kvůli tomu zpropadenému lešení neviděl... Opět něco zařinčelo, ne, byl to spíš rachot...

„My jsme blbci,“ zamumlal. „Vždyť oni už jsou vevnitř.“

Břink! Ne moc nahlas, jen tak tak, že se to přes hluk ulice dalo zaslechnout.

Podívali se na sebe a jako na povel se rozběhli.

Přeběhli ulici, prostor před budovou a vběhli do vstupní haly.

„Teď pomalu,“ řekl Victor. „Jinak nás nepustí dovnitř. A po schodech, ne výtahem.“

Šedý mramor, sloupy, všude sklo a přijímací pult s ženou, která se na ně usmívala. A Rashid, v zastrčeném koutě haly, skoro neviditelný za černým koženým křeslem.

„Soft Suspense?“ zeptal se Victor a vytáhl svůj novinářský průkaz.

„Páté poschodí. Chvilinku, ohlásím vás.“

Rashid se na Nicka nejistě podíval; bylo jasné, že nepočítal s tím, že by se někdo vynořil a dělal problémy. Nakonec se očividně rozhodl, zdvihl se a vyřítil se na ně.

„To je od vás laskavé, ale není to nutné,“ řekl Victor.

Vzadu byly schody. Rozběhli se k nim, Nick už neslyšel, co recepční říká, jen přemýšlel, jestli má Rashid zbraň.

První poschodí. Doposud nic nápadného, žádní zpanikaření lidé, ani hluk. Ale tady taky sídlila jen realitní kancelář.

Druhé poschodí. Kde zůstal Rashid? Nick se podíval přes rameno - ne­bylo za ním nic než liduprázdné schodiště. Přesto ho to neuklidnilo.

Proběhli třetím a čtvrtým patrem, všude business as usual a Nick chvíli proti všemu přesvědčení doufal, že se možná přece jen mýlili a že se dnes vůbec nic nestane. Téhle naděje se držel, zatímco vybíhal schody do páté­ho patra.

Sotva vyběhli nahoru, Rashid jim zastoupil cestu. „Zůstaňte stát. Tohle se vás netýká.“

Pistoli neměl, aspoň že tak. Ale měl sprej, který držel v napřažené ruce. Pepřový sprej.

Ruka se mu třásla, stejně jako hlas. „Říkám stůjte. Nechci vám ublížit. Zůstaňte..., nebo ještě lip, vraťte se, tak se nikomu nic nestane.“

Když Emily odpověděla, měla úplně klidný hlas. „Rashide, nemusíš to dělat. Podívej, můžeš prostě jít dolů a ven na ulici. Nikdo ti nic neudělá. Ani my, ani posel, ani žádný jiný hráč. Slibuju.“

Rashidovi zacukalo v obličeji. „Buď zticha, ty nemáš o ničem ani páru. Vypadněte.“

Emily to zkusila znovu. „Když si pospíšíš, budeš pryč dřív, než přijede policie. Budou tady brzo a pak se můžeš dostat do potíží.“

Rashid pohnul prstem na spreji. Nick odtáhl Emily dál.

„My ti nevyhrožujeme,“ řekl Nick rychle. „Naopak. Chceme ti pomoct. Uteč pryč!“

„Ale... pak...“

„Pak vyletíš ze hry? Abych byl upřímný, myslím si, že po dnešku už žádná hra nebude.“

Ruka se sprejem klesla o několik centimetrů. „Posel by mě zabil.“

„Vidíš tu někde nějakého posla? Nebo orka? Nebo trola? Rashide, tohle je doopravdy a ty můžeš jít doopravdy klidně do vězení, za opravdové na­pomáhání k vraždě!“

Teď ruku ochable svěsil. Nick přemýšlel, jestli se na něho má vrhnout a sprej mu vyrvat - ale asi to už nebylo potřeba.

„Neudáte mě?“ zeptal se tiše.

„Ne. Na sto procent.“

Naposledy se na ně bázlivé podíval a začal scházet po schodech dolů, nejprve pomalu, pak čím dál rychleji.

„Rashide!“ zavolal za ním Nick. „Kolik jich tam ještě je?“

„Nevím,“ zavolal Rashid nazpět. „Ti dva hlídači z venku už jsou možná pryč. Uvnitř je každopádně těch pět z Vnitřního kruhu.“

Pak už bylo slyšet jen dupot, jako by bral schody po dvou.

„Pět lidí a pár zbraní,“ zasténal Victor. „Měli jsme tomu klukovi aspoň vzít ten pepřák.“

Nick mu v duchu přitakal, ale teď už bylo pozdě. Otevřeli těžké skleněné dveře, které dělily kanceláře od schodiště. Tam byla jakási přijímací místnost, ale bez sekretářky. Na chodbách nikdo nebyl a všechny dveře byly zavřené.

„Jak to, že tu nikdo není?“

Plížili se první chodbou a opatrně otevřeli jedny z dveří. Za nimi byly dva pracovní stoly, ale u nich nikdo. V další místnosti? Taky nikdo. Nick otevíral jedny dveře po druhých, pokaždé se strachem, že narazí na hro­madu mrtvol.

„Dneska mají všichni volno?“ zeptal se Victor.

„Tamodtud něco slyším,“ řekl Adrian. Ukázal na konec chodby, na dře­věné dveře pobité mosazí, které se zřetelně odlišovaly od moderního stylu zbylých prostor.

Zaposlouchali se, a opravdu: ozvala se tlumená rána a přidušený hlas, který něco volal.

„Tak dobře, teď aspoň víme, kde jsou,“ konstatoval Victor. „Jdeme do­vnitř? Nebo zavoláme poldy?“

Nick dlouho nepřemýšlel. „Adriane, ty jdi do kanceláře a zavolej na po­licii. My budeme tady.“

Po krátkém zaváhání udělal Adrian to, co mu Nick řekl. Emily, Victor a Nick se nahrnuli k dřevěným dveřím.

„Můžeme taky jít dovnitř a vsadit na moment překvapení,“ prohlásil Victor.

Nick zavrtěl hlavou. „Mám pocit, že nechci překvapovat někoho, kdo má v ruce pistoli.“ Přitiskl ucho na dveře a zaslechl hlasy, ovšem nerozu­měl, co říkají.

„Škoda, že jsme se nezeptali Rashida, kdo jsou ti lidé z Vnitřního kru­hu,“ řekla Emily, „pak bychom mohli lépe odhadnout...“

Nedořekla; dveře se otevřely dokořán a ven vyběhla černě oděná po­stava. Na obličeji měla masku - bílý, výkřikem protáhlý obličej z filmu Vřískot.

„Donesu vodu,“ zavolal maskovaný člověk, ale okamžitě se zarazil, když objevil Nicka, Emily a Victora. „Jsou tady... lidi! Cože, sakra, jak se sem najednou dostali?“ Otočil se na podpatku a vběhl zpět do otevřené kanceláře.

„Zůstaňte v klidu,“ volal Nick poděšeně. Panebože, vypadalo to pěkně blbě. Byli tam jeden... dva, ne, tři maskovaní lidé s pistolemi. Do dvou ústí se přímo díval. Čtvrtý člověk s maskou ďábla se svíjel na zemi a sténal. Colin, o tom nebylo pochyb. Vedle něj ležela baseballová pálka, vypadalo to, že s ní dostal pár ran. Musel tu proběhnout boj, dvě okenní tabulky byly prasklé. U pátého člověka, toho, co běžel pro vodu, Nick zbraň neob­jevil, ale to byla spíš chabá útěcha.

„Dunmore,“ ozval se temný hlas zpod masky s lebkou. „Ty hnusnej hajzle.“

Nick o krok ustoupil. Hlas poznal, stejně jako celou masivní postavu. Helen. Měla zbraň namířenou přímo na Andrewa Ortolana, který úplně bledý seděl v otočném křesle a svázané ruce měl položené na stole. Vedle něj leželi na zemi dvě ženy a tři muži - ti měli ruce svázané na zádech. Jedna žena tiše plakala.

Teď se Ortolan podíval směrem ke dveřím. „A to je kdo? Posila?“ Zněl pohrdavě. Nick si všiml, že má na čele krvavý šrám.

„Drž hubu,“ nařídila mu Helen. „A teď konečně udělej, co ti říkám, nebo tě střelím do nohy!“

Noha se v tuto chvíli ještě nacházela za stolem, takže nebyla ideálním cílem. Ortolan se slabě pousmál.

Nepodceňuj ji, pomyslel si Nick. Ona vystřelí. Je blázen.

„Možná byste měl udělat, co po vás chce,“ řekl opatrně.

„Ty drž taky hubu!“ zařvala Helen. „A někdo laskavě doneste tu vodu!“

Tentýž člověk co předtím se vyřítil kolem Nicka ven na chodbu. Snad Adriana napadlo se schovat.

Až na ženino vzlykání byl teď klid. Nick cítil, jak mu po zátylku stéká pot. Colin pod maskou ďábla zasténal. Sklonilo se nad něj nějaké děvče, o tom nebylo ani přes masku Gluma pochyb. „Myslím, že už je mu líp,“