4.kapitola

 

Lehkým poklusem, který příliš nezatěžoval ukazatel výdrže, běžel dál po­dél potoka šplouchajícího po jeho levici. Výdrž, jak Nick zjistil, nebyla prá­vě silnou stránkou Bezejmenného. Po sebemenším stoupání se zadýchal a potřeboval pauzu. Tak dlouhou, dokud ukazatel vpravo dole na obrazov­ce zase nezářil modře. A pak dál. Lézt přes kameny, skákat přes překážky, vyhlížet rokli. A posel se žlutýma očima nikde.

Země vpravo a vlevo podél potoka se pozvolna zvedala, tmavá lesní půda ustupovala kamenitému podloží a v cestě bylo stále více suti, která Beze­jmennému ztěžovala postup; občas dokonce upadl. Ale teprve když byl te­rén po obou stranách dvakrát vyšší než postava, došlo Nickovi, že už se na­chází uprostřed rokle. A kromě toho si všiml, že není sám. V suchém houští vpravo i vlevo od cesty něco šelestilo, něco se tam hýbalo, a pak - jako na neslyšný povel - z něho vyskočilo několik malých, ropuše podobných stvoření a vrhlo se na něj. Stvoření na nohou neměla jen plovací blány, ale i drápy, jimiž Nickovu Bezejmennému způsobila pár zranění. Trvalo něko­lik strašlivých vteřin, než mu došlo, že postava drží hůl, a tou se může bránit.

Dvě z ropuch se daly na útěk, jedna po přesně mířeném úderu holí chcípla Bezejmennému u nohou.

„Strike,“ zamumlal Nick.

Poslední ropucha ale visela Bezejmennému na levé noze a pod drápy se jí šířila krvavá skvrna. Nick znepokojeně zaznamenal, že ukazatel života dosahuje jen lehce za polovinu. Stiskl mezerník, načež začal Bezejmenný skákat, ale na ropuchu to nezapůsobilo.

Teprve s klávesou escape měl úspěch. Bezejmenný se bleskurychle otočil kolem své osy, podivnou ropuchu setřásl a na Nickův povel ji zneškodnil.

Ukazatel života se mezitím smrskl na méně než polovinu. Nick se ujistil, že v dohledu nejsou žádní další útočníci, a potom přejel myší přes ropuší zdechliny. Objevila se informace ,čtyři jednotky masa.

„No, co se dá dělat,“ zabručel, postavil vyčerpanou postavu znovu na nohy a nechal ji maso posbírat, než se vydá dál. Byl ve střehu a připravený přetáhnout holí každou další ropuchu, která by se snad objevila. Ale nic_u už na něj nezaútočilo. Místo toho se v pozadí začal ozývat nový zvuk, ryt­mický a mnohokrát odražený od stěn rokle. Dusot kopyt.

Poručil Bezejmennému zpomalit a jen opatrně se proplížit následující zatáčkou, za níž se ale neskrývalo nic jiného než další strmé skalní stěny a ještě víc suti.

Za chvíli dusot ustal. Nick poslal Bezejmenného těsně podél skalní stě­ny, podél trnitých křovisek, která dosahovala výšky dospělého muže. Po­kračoval, dokud se před ním neobjevila další skalní stěna. V její polovině, vysoko nad hlavou Bezejmenného, přesahoval do rokle široký výčnělek, za nímž se otevíral úzký vstup do jeskyně. Před průchodem seděla na ob­rovském, ve zbroji oděném koni vychrtlá postava v šedém plášti a mávla zároveň na Nicka i Bezejmenného. Nick si letmo všiml lysé, špičaté lebky a přehnaně dlouhých kostnatých prstů. Jeho pozornost se soustředila na jezdcovy nažloutlé oči.

„Vše jsi šikovně zvládl.“

„Díky.“

„Ale s tvým ukazatelem života to není nejlepší.“

^rp

„To vím.“

„Na to bys měl v budoucnu myslet.“

Poslovo obchodní jednání ostře kontrastovalo s jeho děsivým vzezře­ním.

„Je na čase, abys obdržel jméno,“ pokračoval.

„Je čas na první obřad.“ Posel pozvolna ukázal na jeskyni za sebou. „Přeji ti štěstí a správná rozhodnutí. Brzy se zase uvidíme.“ Otočil koně a odcválal.

Nick čekal, dokud dusot kopyt neumlkl v dáli, a pak svou postavu poslal ke stěně. Na plošinu vedly strmé schody vytesané do skály. ,Čas na první obřad.¹ Jak to, že se mu už zase potí ruce? Klikl levým tlačítkem myši na temný vchod do jeskyně. Bezejmenný vešel a zmizel. V následujícím oka­mžiku obrazovka zčernala.

 

Tma. Ticho. Nick poposedával na židli. Jak to, že to trvá tak dlouho? Na zkoušku poťukával na klávesnici, čímž se ale vůbec nic nezměnilo.

»No tak dělej,“ řekl a klepal na počítač. „Ne že teď klekneš.“

Tma nezmizela a Nick byl stále nervóznější. Mohl vytáhnout DVD ^z mechaniky a vložit ho tam znovu nebo mohl počítač restartovat, ale to bylo riskantní. Možná by pak musel začít úplně od začátku. Nebo by se hra už vůbec nerozběhla.

Najednou se ozval nějaký zvuk. Buch buch!Znělo to jako tlukot srdce. Nick otevřel horní šuplík, vyndal sluchátka a připojil je k počítači. Teď slyšel zvuk zřetelněji a měl pocit, že se v pozadí ozývá ještě něco. Krátké zatroubení lesního rohu. Vzpomněl si na lovecké signály. Znělo to naděj­ně. Jako by v pozadí byla hra v plném proudu, bez něj. Zesílil zvuk a vzte­kal se, že ho sluchátka nenapadla dřív. Možná propásl důležité informace, varování, nápovědu! Třeba rozhodující radu, která by mu pomohla pokra­čovat ve hře, prostě přeslechl.

Více z nedočkavosti než s nadějí mačkal Nick enter.

Bušení umlklo a na černém pozadí se opět objevila rudá písmena.

„Toto je Erebos. Kdo jsi ty?“

Nick dlouho nepřemýšlel. Vybere si stejné jméno, jaké už použil v jiných počítačových hrách.

„Jsem Gargoyle.“

„Řekni mi své jméno.“

„Gargoyle!“

„Své pravé jméno!“

Nick se zarazil. K čemu to? Tak jo, napíše nějaké jméno a příjmení, aby už konečně mohl jít dál.

„Simon White.“

Jméno tam stálo, rudé na černém, a několik vteřin se nic nedělo. Jen kurzor blikal.

„Říkám: své pravé jméno.“

Nick nevěřícně zíral na obrazovku a opět měl pocit, jako by někdo hle­děl zpět. Zhluboka se nadechl a zkusil to znovu.

„Thomas Martinson.“

Jméno opět zůstalo několik sekund nekomentované, než hra odpověděla.

„Thomas Martinson je špatně. Jestli chceš hrát, řekni mi své pravé jméno.“

Pro to nebylo rozumné vysvětlení. Možná to byla softwarová chyba a hra nepřijme vůbec žádné jméno. Nápis zmizel, zůstal jen blikající kurzor. Na­jednou se Nick začal bát, že by program mohl spadnout nebo že se při třetím špatném pokusu zablokuje, jako mobil, když člověk třikrát zadá špatný PIN.

„Nick Dunmore.“ Naťukal jméno napůl v očekávání, že i pravda bude odmítnuta.

Místo toho mu program zašeptal jméno do uší. „Nick Dunmore. NickDunmore. Nick. Dunmore.“

Slova se ozývala znovu a znovu, jako kdyby si je šeptající stvoření předá­vala od jednoho k druhému. Pozdrav neviditelného společenství.

Pocit, že ho někdo pozoruje, téměř nahnal Nickovi strach a on popadl sluchátka, aby si je sundal z uší. Ale nápis mezitím zmizel stejně jako hla­sy a rozezněla se lákavá melodie, příslib tajemství a dobrodružství.

„Vítej, Nicku. Vítej ve světě Erebosu. Než začneš hrát, seznámím tě s pravi­dly. Když se ti nebudou zamlouvat, můžeš hru kdykoli ukončit. Souhlasíš?“ Nick zíral na obrazovku. Hra ho přistihla při lži. Věděla, jak zní jeho pravé jméno. Teď to vypadalo, že nedočkavě čeká na jeho odpověď - bli­kání kurzoru se postupně zrychlovalo.

„Ano,“ napsal Nick s pocitem, že vše zase zčerná, když mu to bude trvat moc dlouho. Později, později bude přemýšlet.

„Dobře. Tady je první pravidlo: Máš jen jednu šanci zahrát si Erebos. Když ji promarníš, je po všem. Když tvá postava zemře, je po všem. Když porušíš pravidla, je po všem. O. k.?“

„O. k.“

„Druhé pravidlo: Když budeš hrát, dej si pozor, abys byl sám. Nikdy během hry nezmiňuj své pravé jméno. Nikde mimo hru nezmiňuj jméno své postavy.“

Proč to, pomyslel si Nick. Potom si vzpomněl, že ani Brynne, která ještě nikdy nebyla nemluvná, mu o Erebosu nic neprozradila. ,Je to hrozně su­per, fakt - to bylo vše.

„O. k.“

„Dobrá. Třetí pravidlo: Obsah hry je tajný. S nikým o něm nemluv. Ob­zvlášť ne s neregistrovanými. S hráči si během hry můžeš povídat u ohňů. Nešiř žádné informace mezi své přátele nebo rodinu. Nešiř žádné infor­mace po internetu.“

Jako kdybys na to mohl přijít, pomyslel si Nick a naťukal „O. k.“

„Čtvrté pravidlo: DVD s Erebosem důkladně schovej. Potřebuješ ho, abys mohl hru zahájit. DVD v žádném případě nekopíruj, pokud tě k tomu posel nevyzve.“

„O. k.“

Sotva Nick zmáčkl enter, vyšlo slunce. Čerň obrazovky ustoupila jemné růžové, a ta během chvíle přešla ve žlutavé a zlatavé tóny. Nickův Bezejmenný se ve světle vynořil jako stín a pomalu získal obrysy stejně jako jeho okolí - sluncem zalitá lesní mýtina s vysokou trávou, kterou se klika­tila vyšlapaná stezka. Ta vedla k věži porostlé mechem, jejíž brána visela jen na jednom pantu. Na skále kousek vlevo od věže seděl Bezejmenný, měl zavřené oči a obličej otočený ke slunci. Nick pocítil lehkou závist jako při pohledu na obzvlášť povedené fotky z dovolené. Na chvíli uvěřil tomu, že cítí pryskyřici na stromech a kvetoucí rostliny okolo věže. Cvrčci cvr­kali a vítr si jemně pohrával s trávou.

Křivá brána do věže rachotivě bouchala o zeď a postava, stále ještě v roz­trhaných šatech, se narovnala a vstala. Položila si ruku na obličej a sunda­la ho jako masku. Za ním nebylo nic než holá kůže, hladká jako vaječná skořápka.

Následující závan větru rozbalil vlajku visící na vrcholku věže. Ukazo­vala vybledlou jedničku.

Tudy se jde do první úrovně, pomyslel si Nick a nasměroval postavu, jejíž chybějící obličej ho rušil více, než si byl ochotný přiznat, do věže.

 

Uvnitř je vše klidné, dokonce i vítr utichl a brána už nebouchá. Mezi slá­mou a poházenými kostmi stojí dřevěné truhly se zrezivělým kováním. Na stěnách se třpytí měděné tabule, do nichž jsou vyrytá nějaká slova. Prv­ní dvě slova jsou vždy stejná: Vyber si.

Prochází kolem tabulí.

„Vyber si pohlaví,“ vyžaduje první.

Bez váhání si vybírá muže. Teprve pak ho napadne, že hrát jako žena by mohlo mít svůj půvab. Nevadí, už je pozdě.

„Vyber si národ,“ čte na druhé tabuli.

Zde setrvá déle. Zamítne barbara a upíra, i když si jejich těla na zkoušku oblékne - při pohledu na lesknoucí se muskulaturu barbara protáhne ob­ličej. Několik minut zvažuje ještěřího muže - jeho šupiny se lákavě třpytí všemi barvami, mění odstín podle dopadajícího světla. Na výběr je zde i člověk, ale ten nepřichází v úvahu. Příliš všední. Příliš slabý.

Trpaslík, vlkodlak, kočičí muž nebo temný elf - poslední čtyři možnosti ho lákají nejvíc. Vyzkouší si tělo trpaslíka: malé, sukovité, silné. To není špat­né, malý vzrůst se mu zamlouvá. Křivé nohy a šklebící se obličej už méně.

Nakonec se rozhodne pro temného elfa: nanejvýš střední výšky, ale ob­ratný, elegantní a tajemný. Jeho rozhodnutí je vzato na vědomí.

„Vyber si zevnějšek,“ požaduje třetí tabule.

Chce se svému skutečnému já podobat co nejméně. Takže krátké světlé vlasy, které trčí jako hřebíky, špičatý nos a úzké zelené oči. Pozoruje nově vytvořenou postavu, která už s Bezejmenným nemá nic společného. Peč­livě si vybere oblečení: zlatozelený kabát, tmavé kalhoty, vysoké ohrnovací boty. Koženou čapku, která ochrání lépe než nic, i když helma by mu byla milejší. Bohužel ji elfové nemají k dispozici.

Ještě jednou upraví rysy v obličeji - zvětší oči a rozestup mezi ústy a no­sem. Zdvihne obočí. Zviditelní lícní kosti a má pocit, že vypadá jako ztra­cený královský syn.

„Vyber si poslání,“ říká čtvrtá tabule.

Zabiják, bard, čaroděj, lovec, zvěd, strážce, rytíř, zloděj. Dostatečný vý­běr. Nechá si představit přednosti každého stavu. Dozví se, že vlkodlaci jsou obzvlášť dobrými čaroději, zatímco upíři mají talent na zabijáky a zloděje. Také temní elfové, jako on sám, jsou dobrými zloději.

Váhá. A vyděsí se, když brána náhle zaskřípe v pantech, zhoupne se do strany a někdo vkročí do věže. Zmrzačený stín. Skřet s hrbem a křivýma nohama, rudým hroudovitým nosem a tmavomodrým nádorem na krku. Doskáče blíž, posadí se obkročmo na jednu z truhel a olízne si rty.

„A máme tu dalšího elfa, koukám. Oblíbený národ, jak se zdá.“

„Opravdu?“

To se novému temnému elfovi nelíbí. Nechce být jedním z mnoha.

„Je to tak. Už ses rozhodl pro profesi?“

Prohlíží si seznam.

„Možná zloděj. Nebo strážce. Možná taky rytíř.“

„Co takhle čaroděj? Jsou mocní, ti, kdo ovládají kouzla.“

Tuto možnost si Nick krátce nechá projít hlavou, než ji zavrhne. On nemá chuť na kouzla, ale na boj s mečem.

„Ne, čaroděj ne. Rytíř.“

„Jistě?“

Ano, jistě. Rytíř zní vznešeně, skoro jako princ.

„Rytíř,“ potvrdí.

„Vyber si schopnosti,“ vyzývá pátá měděná tabule. Pod ní visí nepře­hledně dlouhý seznam vlastností.

Vybírá si ostrý zrak. Sílu, výdrž a schopnost splynout s okolím. Doved­nost rozdělat oheň. Rychlost. Schopnost daleko a vysoko skákat.

Je opatrný, protože neví, kolik dovedností mu náleží. Už teď má jeho výběr za následek to, že se mu jiné možnosti uzavírají. Když si vybere schopnost léčit, zmizí možnost označená jako ,kletba smrti.‘ Při ,ochraně proti napadení‘ zmizí ,železná kůže.‘

Po desetinásobném výběru to najednou končí. Písmo zmizí právě v oka­mžiku, kdy si říká, že by takhle mohl vybírat věčně.

„Něco z toho, čím jsi pohrdl, ti bude brzo chybět,“ říká skřet a pousměje se.

„To je možné.“

Ptá se sám sebe, co tu ten šereda dělá, protože on by byl raději sám. Šes­tá tabule čeká.

„Vyber si zbraně.“ Pod tabulí se otevře mohutná truhla. Meče, kopí, ští­ty, několik řemdihů různých velikostí. Několik hrůzně vyhlížejících mečů se zpětnými háky na ostří, biče opatřené háčky, kyje s ostny.

„Chceš poradit?“ ptá se skřet

Abys mi pak mohl uškodit?

„Ne, díky.“

Chce sám najít to správné. Opatrně vytahuje z truhly jeden meč za dru­hým a opírá je o stěnu. Zkouší, jestli je uzvedne a jak rychle dokáže mách­nout. Nakonec zvolí dlouhý meč s úzkým ostřím a rudě ovinutou rukoje­tí, jenž s hvizdem protíná vzduch.

Štíty jsou všechny dřevěné a nebudí důvěru. Čím jsou větší, tím jsou těžší a zpomalují ho. Takže si vybere ten nejmenší, jaký najde: kulatý s bronzovým kováním a vybledlými modrými kresbami.

„Můžeš si ho připnout na záda,“ doporučuje skřet a pobaveně houpe kři­výma nohama, jako by chtěl truhlu pobídnout ostruhami.

Temný elf to nepovažuje za hodné odpovědi. Jde k sedmé a poslední tabuli.

„Vyber si jméno.“

Trochu udiveně si Nick vzpomene, že se ještě před chvílí chtěl jmenovat Gargoyle. To už se k němu najednou nehodí. Rozhlédne se kolem, zda se neotevře nějaká z truhel, která by obsahovala seznam možných jmen. Ne. Jméno si musí vybrat sám. Tedy, téměř sám, protože skřet má svou vlastní představu o pomoci.

„Elfí kňour, Hubeňour, Temný lesů pán! Ušatec, Bloumavec! Nebo něco klasičtějšího? Mómos, Eris, Kéres nebo Ponos, taky Moros! Co ty na to?“

Nick si krátce pohrává s myšlenkou tasit meč a skřeta propíchnout. Ne­mělo by to být nijak těžké a aspoň by měl klid na přemýšlení. Ale pomyš­lení na skřetův smrtelný ryk a krvavou lázeň na podlaze věže ho od toho odradí.

Něco klasického, to je dobrá poznámka. Něco klasického římského. Marius. Ne, Sarius.

Dále nepřemýšlí, tohle jméno je přesně to, co hledal. Zadá ho.

„Sarius, Ssssarius, Sa-ri-us,“ ozývá se šepotem ve věži. „Vítej, Sariusi.“

„Sarius? To je nuda! Nudní patroni umřou rychle. Věděls to, Sariusi?“ Skřet seskočí z truhly a jako poslední gesto vyplázne zelený jazyk. Sahá mu až na hruď. Sarius za ním vyjde z věže ven na prosluněnou mýtinu. Teprve když skřet odkulhá do lesa, připne si štít na záda.