46.kapitola – Obklopená (Encircled)
Jamie si začal sedat.
„Klídek, hochu. Jak se cejtíš?” Ian se posunul a přitiskl
Jamieho ramena k matraci.
„Je mi… vážně dobře. Proč jsou tu všichni? Nepamatuju
si…”
„Byl jsi nemocný. Nehýbej se, ať to můžeme dokončit.”
„Můžu dostat trochu vody?”
„Jasně, hochu. Tady máš.”
Doktor na Jamieho nedůvěřivě zíral.
Sotva jsem mohla mluvit, jakou jsem měla radost. „To je
Žádná bolest,” zamumlala jsem. „Je to báječný pocit.”
„Proč Jared drží Sharon?” zašeptal Jamie k Ianovi.
„Má špatnou náladu,” zašeptal nahlas Ian.
„Vůbec se nehýbej, Jamie,” varoval ho Doktor. „Teď… ti
vyčistíme zranění. Ano?”
„Ano,” souhlasil Jamie slabě. Všiml si skalpelu v
Doktorově ruce. Ostražitě ho pozoroval.
„Řekni mi, jestli tohle cítíš,” řekl Doktor.
„Když to bude bolet,” doplnila jsem.
Doktor jedním rychlým, zkušeným pohybem prořízl
skalpelem porušenou kůži. Oba jsme se podívali na Jamieho.
Zíral přímo nahoru na temný strop.
„To je divný,” řekl Jamie. „Ale nebolí to.”
Doktor přikývl a znovu přiblížil skalpel k Jamieho kůži a
udělal přes ránu křížový řez. Vytékala z něho červená krev a
žlutý hnis.
Jakmile Doktor uhnul s rukou, stříkala jsem na krvavé X
Vyčištění. Když se sprej dotkl žluté tekutiny, vypadalo to, že
syčí. Hnis začal ustupovat. Skoro jako když na mýdlové
bubliny dopadne voda. Rozpustil se. Doktor vedle mě rychle
dýchal.
„Podívejte se na to.”
Pro jistotu jsem to ještě přestříkala. Tmavší krev už z
Jamieho kůže zmizela. Všechno, co zbylo, byla normálně
zbarvená lidská krev, která vytékala ven.
- 507 -
„Dobře, Zahojení,” zamumlala jsem. Našla jsem správnou
nádobku a kápla trochu do řezů na jeho kůži. Čirá tekutina
vtekla dovnitř na odkryté maso a zaleskla se tam. Krvácení se
na místech, kde bylo Zahojení, okamžitě zastavilo. Vylila
jsem do rány půlku nádobky – určitě dvakrát tolik, kolik bylo
potřeba.
„Dobře, podrž prosím kraje u sebe, Doktore.”
„Doktor ztratil řeč a jeho pusa byla dokořán. Udělal, co
jsem řekla, použil obě ruce.
Jamie se zasmál. „To lechtá.”
Doktor vykulil oči.
Namazala jsem přes X Uzavření a s hlubokým
uspokojením sledovala, jak se kraje rány spojily a zrůžověly.
„Můžu se podívat?” zeptal se Jamie.
„Můžeš ho pustit, Iane. Už jsme skoro hotoví.”
„Jamie se zvedl na loktech, oči měl jasné a zvědavé.
Zpocené, mastné vlasy měl přilepené k hlavě. Nepatřily mu,
teď když jeho tvář zářila tak zdravě.
„Vidíš, tohle dáš na to,” řekla jsem a přitiskla na řezy hrst
prášku, „a jizva je pak mnohem světlejší. Jako tahle.” Ukázala
jsem mu tu na své paži.
Jamie se zasmál. „Ale nepůsobí jizvy na holky? Kdes to
vzala, Wando? Je to jako kouzlo.”
„Jared mě vzal na nájezd.”
„Vážně? To je úžasný.”
Doktor se dotkl třpytivého prášku, který mi zbyl na ruce, a
přičichl si k prstům.
„Měls ji vidět,” řekl Jared. „Byla neuvěřitelná.”
Byla jsem překvapená, že jsem slyšela jeho hlas tak blízko
za sebou. Automaticky jsem se rozhlédla a uviděla, jak
Sharoniny ohnivé vlasy mizí za dveřmi. Maggie byla hned za
ní.
Jak smutné. Jak děsivé. Být naplněná takovou nenávistí,
že se ani nedokáže radovat z uzdravení dítěte… Jak se někdo
mohl takhle změnit?
- 508 -
„Vešla rovnou do nemocnice, přímo k těm
mimozemšťanům, a řekla jim, ať jí ošetří její zranění, úplně
neohroženě. Potom, když se k ní otočili zády, obrala je úplně
o všechno!” Jared to řekl tak, že to bylo vzrušující. Jamie si to
také užíval; jeho úsměv byl obrovský. „Vyšla přímo odtamtud
a léky, které nám vydrží hodně dlouho. Dokonce ještě na toho
prevíta zamávala, když odjížděla.” Jared se zasmál.
Já jsem tohle pro ně udělat nemohla, řekla Melanie,
najednou plná žalu. Jsi pro ně cennější než bych kdy byla já.
Mlč, řekla jsem. Nebyl čas na smutek a na žárlivost.
Jenom na radost. Nebyla bych tu, abych jim pomohla, kdyby
nebylo tebe. Tys ho taky zachránila.
Jamie na mě zíral s rozšířenýma očima.
„Nebylo to tak vzrušující, vážně,” řekla jsem mu. Vzal mě
za ruku a zmáčkl jí, srdce se mi nafouklo vděkem a láskou.
„Bylo to velmi lehké. Nakonec, já jsem taky prevít.”
„Nemyslel jsem –” začal se Jared omlouvat.
S úsměvem jsem mávla rukou.
„Jak jsi vysvětlila jizvu na tváři?” zeptal se Doktor.
„Neptali se, proč jsi ne –”
„Musela jsem samozřejmě mít čerstvá zranění. Byla jsem
opatrná, abych jim nedala nic, co by jim mohlo být podezřelé.
Řekla jsem jim, že jsem spadla s nožem v ruce.” Loktem jsem
šťouchla Jamieho. „Mohlo se to stát každému.”
Vážně jsem se teď vznášela. Připadalo mi, že všechno září
– látky, tváře, dokonce i zdi. Dav uvnitř pokoje i venku začal
mumlat a ptát se, ale všechen ten hluk mu jenom zvonil v
uších – jako ten zvuk, když doznívá úder do zvonu. Jako když
se chvěje vzduch. Nic mi nepřipadalo skutečné kromě kruhu
lidí, které jsem milovala. Jamie a Jared a Ian a Jeb. Dokonce i
Doktor patřil do tohoto dokonalého okamžiku.
„Čerstvá zranění?” zeptal se Ian plochým hlasem.
Upřeně jsem ho pozorovala, překvapená vztekem v jeho
očích.
„Bylo to nutné. Musela jsem schovat svou jizvu. A naučit
se, jak uzdravit Jamieho.”
- 509 -
Jared zvedl mou levou ruku a prstem pohladil růžovou
jizvu. „Bylo to hrozné,” řekl a z jeho hlasu najednou zmizel
všechen humor. „Skoro si uřízla ruku. Myslel jsem, že už ji
nikdy nebude moct používat.”
Jamieho oči se rozšířily hrůzou. „Řízla ses?”
Stiskla jsem mu ruku. „Nedělej si starosti – nebylo to tak
hrozné. Věděla jsem, že to bude brzy v pořádku.”
„Měli jste ji vidět,” opakoval Jared tiše a pořád mi hladil
ruku.
Ianovy prsty mi přejely po tváři. Bylo to příjemné a já
jsem naklonila hlavu do jeho ruky, když ji tam nechal.
Napadlo mě, jestli to byla jenom Žádná bolest, nebo jestli to,
že bylo všechno tak hřejivé a zářivé, způsobila radost z
Jamieho záchrany.
„Už žádné nájezdy,” zamumlal Ian.
„Samozřejmě, že znovu půjde ven,” zvýšil Jared
překvapením hlas. „Iane, byla absolutně fenomenální. Musel
bys to vidět, abys tomu porozuměl. Jenom si začínám
domýšlet všechny ty možnosti –”
„Možnosti?” Ianova ruka mi po krku sklouzla na rameno.
Přitáhl si mě blíž, abych byla dál od Jareda. „Za jakou cenu?
Nechal jsi ji, aby si skoro uřízla svou vlastní ruku?” Jeho
prsty se mi zatínaly do ramene, když mluvil.
Vztek nepatřil k té záři. Lne, Iane, tak to nebylo,” řekla
jsem. „Byl to můj nápad– Musela jsem.”
„Samozřejmě, že to byl tvůj nápad,” zavrčel Ian. „Udělala
bys cokoliv… Nemáš žádné zábrany, když přijde k těmhle
dvěma. Ale Jared tě neměl nechat –”
„Jaký jiný způsob byl, Iane?” přel se Jared. „Měl jsi lepší
plán? Myslel sis, že bude šťastnější, když bude nezraněná, ale
Jamie bude mrtvý?”
Při té odporné myšlence jsem ucukla.
Ianův hlas už byl méně nepřátelský, když odpověděl. „Ne.
Ale nerozumím tomu, jak jsi tam mohl jen tak sedět dívat se,
jak si ubližuje.” Ian znechuceně zavrtěl hlavou a Jaredova
ramena se nahrbila. „Co jsi to za muže –”
- 510 -
„Praktický,” přerušil ho Jeb.
Všichni jsme vzhlédli. Jeb stál nad námi a v ruce měl
velkou kartonovou krabici.
„Proto je Jared ten nejlepší. Protože dokáže udělat to, co
se udělat musí. Nebo se dívat na to, co se udělat musí.
Dokonce i když je dívání se těžší.
„Teď, vím, že jsme blíž k snídani než k večeři, ale říkal
jsem si, že někteří z vás nějakou dobu nejedli,” pokračoval
Jeb a jemně tak změnil téma. „Máš hlad, hochu?”
„Um… nejsem si jistý,” přiznal Jamie. „Připadám si
prázdný, ale není to… špatný pocit.”
„To je Žádná bolest,” řekla jsem. „Měl bys jíst.”
„A pít,” řekl Doktor. „Potřebuješ tekutiny.”
Jeb pustil neforemnou krabici na matraci. „Myslel jsem si,
že to můžeme trochu oslavit. Dej se do toho.”
„Páni, mňam!” řekl Jamie a roztrhl krabici se sušeným
jídlem, které používají trampové. „Špagety. Vynikající.”
„S kuřetem na česneku,” řekl Jeb. „Česnek mi už dost
chyběl – ale je mi jasný, že nikomu nechyběl v mým dechu.”
Zachechtal se.
Jeb byl připravený, měl lahve vody a přenosný vařič. Lidé
se začali scházet, namačkali se do malého prostoru našeho
pokoje. Byla jsem stěsnaná mezi Jaredem a Ianem a vzala
jsem si Jamieho na klín. Přestože na to byl už trochu starý,
neprotestoval. Musel vycítit, jak jsme to obě potřebovaly –
Mel i já jsme ho musely cítit živého a zdravého ve vlastních
rukách.
Připadalo mi, že se hřejivý kruh rozšířil na celou naši
noční party, udělal ze všech přítomných rodinu. Všichni
trpělivě čekali, až Jeb připraví nečekanou pochoutku. Strach
byl nahrazený úlevou a štěstím. Dokonce i Kyle, stlačený v
malém prostoru na druhé straně svého bratra, tu nebyl
nevítaný.
Melanie si spokojeně povzdechla. Jasně si byla vědoma
tepla chlapcova těla v mém klíně a dotyku muže, který mi
- 511 -
stále hladil rukou paži. Dokonce ji nerozhodila ani Ianova
ruka kolem mých ramen.
Také cítíš tu Žádnou bolest, popichovala jsem ji.
Nemyslím si, že je to Žádná bolest. Ani pro jednu z nás.
Ne, máš pravdu. Tohle je víc, než jsem kdy měla.
Tohle je tolik z toho, co jsem ztratila.
Čím to bylo, že jsem o tolik víc toužila po téhle lidské
lásce než po lásce někoho z mého druhu? Bylo to proto, že
byla tak exkluzivní a nevypočitatelná? Duše nabízely lásku a
přijetí všem. Chtěla jsem větší výzvu? Tahle láska byla
choulostivá; neměla přesná pravidla – mohla být dávána
zadarmo, jako u Jamieho, nebo získána časem a tvrdou prací,
jako u Iana, nebo naprosto a srdcervoucně nedosažitelná, jako
u Jareda.
Nebo byla prostě nějakým způsobem lepší? Protože lidé
mohli tak moc nenávidět, bylo na druhé straně to, že mohli
milovat víc a horlivěji a vroucně?
Nevěděla jsem, proč jsem po ní tak zoufale toužila. Věděla
jsem jenom to, že teď jsem ji měla a že stála za každou
vteřinu risku a agonie, kterou si vyžádala. Bylo to lepší, než
jsem si představovala.
Bylo to všechno.
Když bylo jídlo připravené a snědené, pozdní – nebo spíš
brzká – hodina nás začala dohánět. Lidé vrávoravě odcházeli
z pokoje do svých postelí. Jak odešli, bylo tu víc místa.
Zbytek se trochu roztáhl, když se pokoj uvolnil. Postupně
jsme se sesouvali níž, až jsme leželi vodorovně. Moje hlava
skončila na Jaredově břiše místo na polštáři; jeho ruka mě čas
od času pohladila po vlasech. Jamieho tvář jsem měla
přitisknutou k hrudi a jeho ruce kolem krku. Jednu ruku jsem
měla kolem jeho ramen. Ianova hlava byla na mém břiše a
mou druhou ruku si držel na tváři. Cítila jsem vedle sebe
Doktorovy dlouhé natažené nohy, jeho botu jsem měla u
boku. Doktor spal – slyšela jsem, jak chrápal. Možná jsem se
někde dotýkala Kyla.
Jeb byl roztažený na posteli. Říhl si a Kyle se zachechtal.
- 512 -
„Lepší než jsem plánoval. Mám rád, když ze všeho
pesimismus vyjde bez odměny,” přemítal Jeb. „Díky,
Wando.”
„Hmm,” povzdechla jsem si, napůl spící.
„Až se příště zúčastní nájezdu…” řekl Kyle odněkud
zpoza Jaredova těla. Ticho přerušilo hlasité zívnutí. „Až se
příště zúčastní nájezdu, chci být u toho.”
„Už nepůjde věn,” odpověděl Ian a jeho tělo ztuhlo.
Pohladila jsem ho po tváři a snažila se ho uklidnit.
„Samozřejmě, že ne,” zamumlala jsem. „nemusím nikam
chodit, dokud to nebude potřeba. Nevadí mi tu zůstávat.”
„nemluvím o tom, že bychom tě tu věznili, Wando,”
vysvětlil podrážděně Ian. „Můžeš jít kam chceš, pokud jde o
mě. Jít si zaběhat na dálnici, kdyby se ti chtělo. Ale ne na
nájezd. Mluvím o tom, že budeš v bezpečí.”
„Potřebujeme ji,” řekl Jared tvrdším hlasem, než jsem
chtěla slyšet.
„Bez ní jsme si vystačili.”
„Vystačili? Jamie by bez ní zemřel. Může nám přinést
věci, které by nedokázal sehnat nikdo jiný.”
„Je to osoba, Jarede, ne nástroj.”
„To vím. Neřekl, jsem, že –”
„To záleží na Wandě,” přerušil Jeb hádku dřív, než jsem to
stihla já. Moje ruka teď držela Iana dole a cítila jsem, jak se
mi pod hlavou posouvá Jaredovo tělo, jak se připravoval, že
vstane. Jebova slova je zarazila.
„nemůžeš to nechat na ní, Jebe,” protestoval Ian.
„Proč ne? Připadá mi, že dokáže myslet sama za sebe. Je
to tvoje práce za ní rozhodovat?”
„Řeknu ti proč ne,” zavrčel Ian. „Wando?”
„Ano, Iane?”
„Chceš se účastnit nájezdů?”
„Když budu moct pomoct, samozřejmě, že bych měla.”
„Na to jsem se neptal, Wando.”
Chvíli jsem byla zticha a snažila se vzpomenout si na jeho
otázku, abych zjistila, kde jsem udělala chybu.
- 513 -
„Vidíš, Jebe? Nikdy nebere v úvahu, co chce ona sama –
své vlastní štěstí, dokonce ani své zdraví. Udělala by cokoliv,
o co bychom jí řekli, i kdyby ji to mělo zabít. Není fér se jí
ptát tak, jak bychom se zeptali kohokoliv jiného. My musíme
přestat myslet jen na sebe. Ona to nedělá.”
Bylo ticho. Nikdo Ianovi neodpověděl. Mlčení trvalo,
dokud jsem nepocítila nutnost promluvit za sebe sama.
„To není pravda,” řekla jsem. „Myslím na sebe pořád. A…
chci pomáhat. To se počítá? Byla jsem tak šťastná, když jsem
dnes mohla pomoct Jamiemu. Nemůžu být šťastná tak, jak
chci já?”
Ian si povzdechl. „Vidíte, co myslím?”
„No, nemůžu jí zakázat jít, když chce,” řekl Jeb. „Už není
vězeň.”
„Ale nemusíme se ptát.”
Jared byl celou dobu velmi tichý. Jamie byl také tiše, ale
byla jsem si jistá, že spal. Věděla jsem, že Jared nespal; jeho
ruka mě hladila po tváři. Planula a pálila mě na tváři.
„nemusíte se ptát,” řekla jsem. „Hlásím se dobrovolně.
Vážně to nebylo… děsivé. Vůbec ne, ostatní duše jsou velmi
milé. Nebojím se jich. Bylo to až moc lehké.”
„Lehké? Řezat se –”
Rychle jsem Iana přerušila. „To bylo naléhavé. Už to
nebudu muset udělat.” Na chvíli jsem se odmlčela. „Že ne?”
ujistila jsem se.
Ian zasténal. „Když půjde ona, jdu taky,” řekl ponuře.
„Někdo ji musí chránit před ní samotnou.”
„A já tam budu, abych chránil zbytek před ní,” řekl Kyle
zachechtal se. Potom zanadával a řekl: „Au.”
Byla jsem moc unavená na to, abych zvedla hlavu a
podívala se, kdo ho praštil teď.
„A já tam budu, abych vás všechny přivedl živé zpátky,”
zamumlal Jared.
2025 ©