47.kapitola

47.kapitola – Zaměstnaná (Employed)

„Je to moc lehké. Už to ani není zábava,” stěžoval si Kyle.
„Chtěl jsi jít,” připomněl mu Ian.
Kyle a Ian byli v zadní části dodávky, kde nebyla okna, a
probírali se trvanlivými potravinami a toaletními potřebami,
které jsem zrovna přinesla z obchodu. Bylo poledne a na
Wichitu svítilo slunce. Nebylo tu tak horko jako v arizonské
poušti, ale bylo tu větší dusno. Ve vzduchu se rojily drobné
mouchy.
Jared jel směrem k dálnici, ven z města, a opatrně se držel
pod limitem. Pořád ho to dráždilo.
„Už tě nakupování unavuje, Wando?” zeptal se Ian.
„Ne. Nevadí mi to.”
„To říkáš vždycky. Je vůbec něco, co ti vadí?”
„Vadí mi… být pryč od Jamieho. A trochu mi vadí být
venku. Zvlášť ve dne. Je to jako opak klaustrofobie. Všechno
je moc otevřené. Taky ti to vadí?”
„Někdy. Ve dne moc ven nechodíme.”
„Alespoň si protáhne nohy,” zamumlal Kyle. „Nevím,
proč chceš slyšet ji si stěžovat.”
„Protože je to tak nezvyklé. Protože je to příjemná změna,
kdy pořád slyšíme, jak si stěžuješ ty.”
Vypustila jsem je. Jakmile Ian s Kylem jednou začali,
obvykle jim to chvíli vydrželo. Soustředila jsem se na mapu.
„Teď Oklahoma City?” zeptala jsem se Jareda.
„A po cestě ještě pár menších měst, jestli máš chuť,”
odpověděl s očima na silnici před sebou.
„Jasně.”
Jared jen zřídka ztrácel soustředění, když byl na nájezdu.
Neuvolnil se, nevtipkoval, jako to dělali Ian s Kylem pokaždé,
když jsem úspěšně zvládla další misi. Usmála jsem se, když to
slovo použili – mise. Znělo to tak hrozivě. Ve skutečnosti to
byl jenom výlet do obchodu. Jako jsem to dělala v San Diegu,
když jsem nakupovala jen pro sebe.
Jak řekl Kyle, bylo lehké vyvolat rozruch. Tlačila jsem
košík tam a zpátky uličkou. Usmívala jsem se na duše, které
- 515 -
se usmívaly na mě, a plnila ho věcmi, které vydrží. Obvykle
jsem vzala i pár věci, co by nevydržely, pro muže
schovávající se v dodávce. Třeba sendviče – takové věci,
abychom se mohli najíst. A občas nějaké překvapení. Ian měl
zálibu ve zmrzlině s čokoládovými sušenkami. Kyle měl rád
sladké karamelové medvídky. Jared snědl cokoliv, co jsem
mu nabídla; připadalo mi, že se svých oblíbených věcí vzdal
už před mnoha lety, zvykl si na život, kde byly chutě nevítané
a potřeby promyšlené. To byl další důvod, proč byl v tomhle
životě tak dobrý – viděl priority neovlivněné vlastními
touhami.
Občas, v menších městech, si mě někdo všiml, promluvil
na mě. Už jsem svou roli v takových případech znala tak
dobře, že bych pravděpodobně převezla i člověka.
„Ahoj. Jste ve městě nová?”
„Ano. Jsem.”
„Co vás přivádí do Byers?”
Vždycky jsem před odchodem pečlivě zkontrolovala
mapu, abych věděla, jak se město, kde jsme, jmenuje.
„Můj partner hodně cestuje. Je fotograf.”
„To je úžasné! Umělec. Ano, tady okolo je opravdu hodně
zajímavých věcí.”
Původně jsem byla Umělcem já. Ale zjistila jsem, že když
řeknu, že jsem zadaná, ušetří mi to nějaký čas při mluvení a
muži.
„Mockrát děkuji za pomoc.”
„Nemáte vůbec za co. Vraťte se brzy.”
Jednou jsem musela mluvit s lékárníkem, v Salt Lake City;
potom už jsem věděla, co mám hledat.
Nesměle jsem se usmála. „Nejsem si jistá, jestli jím dost
výživně. Nedokážu odolat fast-foodům. Tohle tělo má tak
zvláštní chutě.”
„Musíte být moudrá, Thousand Petals (Tisíc květů). Vím,
že je lehké poddat se svým chutím, ale myslete na to, co jíte.
Mezitím byste měla užívat doplňky stravy.”
- 516 -
Zdraví. Tak zřetelný nápis na lahvi, že jsem se začala cítit
hloupě.
„Chtěla byste radši jahodový nebo čokoládový?”
„Mohu zkusit oba?”
A ta milá duše jménem Earthborn (Zrozený ze země) mi
dala obě velké lahve.
Nebyla to velká výzva. Jediné okamžiky, kdy jsem cítila
strach, byly ty, kdy jsem si vzpomněla na tu malou pilulku
kyanidu, kterou jsem měla ve snadno dosažitelné kapse. Čistě
pro jistotu.
„V příštím městě by sis měla vzít nové oblečení,” řekl
Jared.
„Zase?”
„Tohle už vypadá trochu pomačkaně.”
„Dobře,” souhlasila jsem. Nelíbilo se mi, že jsem to
musela dělat tak často, ale zvětšující se hromada špinavého
prádla nepřijde nazmar. Lily a Heidi a Paige měli podobnou
velikost jako já a budou rády, když budou mít něco nového.
Muži se zřídka zabývali věcmi, jako je oblečení, když byli na
nájezdu. Každá loupež znamenala život nebo smrt – oblečení
nebylo prioritou. Ani jemná mýdla a šampony, které jsem
brala v každém obchodě.
„Asi by ses taky měla umýt,” řekl Jared s povzdechem.
„Takže to znamená pro dnešek hotel.”udržování vzhledu
nebylo něco, s čím si předtím dělali starosti. Samozřejmě, že
já jsem byla jediná, kdo musel vypadat civilizovaně. Muži teď
měli na sobě džíny a tmavá trička, věci, které nepřitahovali
pozornost v krátkých momentech, kdy je mohl někdo
zahlédnout.
Všichni nenáviděli spaní v hospodách u silnice – usnout
nepříteli přímo ve chřtánu. Děsilo je to víc než cokoliv jiného,
co jsme dělali. Ian řekl, že by radši bojoval s ozbrojeným
Hledačem.
Kyle prostě odmítl. Spal ve dne v dodávce a v noci seděl a
hlídal.
- 517 -
Pro mě to bylo tak lehké jako nakupování. Přihlásila jsem
nás a popovídala si s recepčním. Řekla jsem mu svojí
povídačku o mém partnerovi-fotografovi a o tom, jak s námi
cestuje kamarád (pro případ, že by nás někdo viděl všechny tři
vejít do pokoje). Používali jsme jména ze všedních planet.
Někdy jsme byli Netopýři: Word Keeper (Držitel slova),
Sings the Egg Song (Zpívá vajíčkům) a Sky Roost (Nebeský
spánek). Jindy jsme byli Vidoucí květiny: Twisting Eyes
(Spletené oči), Sees to the Surface (Vidí na povrch) a Second
Sunrise (Druhý východ slunce). Pokaždé jsem jména změnila,
i když se nikdo nesnažil nás sledovat. Melanie se tak cítila
bezpečněji. Ze všeho kolem měla pocit, že je postava v
lidském špionážním filmu.
Ta těžká část, ta, co mi opravdu vadila – ne že bych to
řekla před Kylem, vždycky ho rychle přepadávaly pochyby o
mých úmyslech – byla, že si toho beru tolik a nic nedávám.
Nikdy mi nevadilo nakupovat v San Diegu. Vzala jsem, co
jsem potřebovala, a nic víc. A trávila jsem dny na univerzitě a
snažila se odměnit společnosti tím, že jsem se s ní podělila o
své znalosti. Nedaněné Povolání, ale brala jsem ho vážně.
Plnila jsem méně příjemné úkoly. Pracovala jsem tak, že jsem
sbírala odpadky a čistila ulice. Všichni jsme to dělali.
A teď jsem si brala o tolik víc a nic nedávala. Připadala
jsem si sobecká a špatná.
Není to pro tebe. Je to pro ostatní, připomněla mi
Melanie, když jsem o tom přemýšlela.
Stejně je to špatné. I já to cítím, ty ne?
Nemysli na to, to bylo její řešení.
Byla jsem ráda, že jsme se vraceli domů z našeho
dlouhého nájezdu. Zítra navštívíme naše rostoucí skladiště –
stěhovací náklaďák, který jsme vždycky schovali den cesty od
naší zastávky – a naposledy vyprázdníme dodávku. Už jenom
pár měst, pár dní přes Oklahomu, potom Nové Mexiko a pak
přímo bez zastávek skrz Arizonu.
Zase domů. Konečně.
- 518 -
Když jsme spali v hotelu místo v přeplněné dodávce,
většinou jsme se přihlašovali po setmění a odjížděli před
úsvitem, aby si nás duše nemohly dobře prohlédnout. To ale
nebylo nutné.
Jared a Ian si to začínali uvědomovat. Tuhle noc – protože
jsme měli tak úspěšný den – dodávka byla úplně plná; Kyle
by měl málo místa – a protože si Ian myslel, že vypadám
unaveně, jsme zastavili brzy. Slunce ještě nezapadlo, když
jsem se vrátila k dodávce s plastovou čipovou kartou.
Malá hospůdka nebyla moc plná. Zaparkovali jsme blízko
u našeho pokoje a Jared s Ianem došli přímo dovnitř pěti nebo
šesti roky, oči sklopené k zemi. Na jejich krcích byly malé,
bledé, růžové čárky a poskytovali jim maskování. Jared nesl
poloprázdný kufr. Nikdo se na ně nepodíval, ani na mě.
Uvnitř byly zatažené tmavé závěsy a muži se trochu
uvolnili.
Ian se svalil na postel, na které budou spát s Jaredem, a
zapnul televizi. Jared položil kufr na stůl, vyndal naši večeři –
studené kousky kuřete, které jsem koupila v posledním
obchodě – a poslal ho dokola. Seděla jsem u okna, a jak jsem
jedla, vykukovala jsem ven.
„Musíš přiznat, Wando, že my lidi jsme měli lepší
zábavu,” škádlil mě Ian.
Na televizní obrazovce mluvily dvě duše a jejich řeč i
držení těla bylo dokonalé. Nebylo těžké domyslet si, o čem
příběh byl, protože scénáře, které napsaly duše, nebyly moc
pestré. V tomhle se dvě duše shledávaly po dlouhém
odloučení. Mezi ně se dostalo mužovo omezení mezi
Vidoucími květinami, ale vybral si možnost být člověkem,
protože věděl, že jeho partnerku bude přitahovat Země se
svými teplokrevnými hostiteli. A zázrak zázraků, našel ji tady.
Všechny končily šťastně.
„Musíš brát v úvahu diváky.”
„Pravda. Přál bych si, aby znovu pouštěli lidské pořady.”
Zkusil všechny kanály a zamračil se. „Pár jich občas dávali.”
- 519 -
„Byly moc rušivé. Musely být nahrazeny věcmi, které
nebyly tak… násilné.”
„The Brady Bunch (americký komediální seriál)?”
Zasmála jsem se. Viděla jsem tenhle pořad v Sand Diegu a
Melanie si ho pamatovala z dětství. „Promíjel agresi.
Vzpomínám si jeden díl, kde malý chlapec praštil nějakého
surovce a bylo to vykresleno jako správná věc. Byla tam
krev.”
Ian nevěřícně zavrtěl hlavou, ale obrátil pozornost zpátky
k filmu o bývalé Vidoucí květině. Smál se ve špatných
částech, tam, kde měl být dojatý.
Dívala jsem se z okna a pozorovala něco mnohem
zajímavějšího než předvídatelný příběh v televizi.
Přes ulici byl malý park ohraničený z jedné strany školou
a z druhé polem, kde se pásly krávy. Bylo tam pár mladých
stromků a staromódní hřiště s pískovištěm, klouzačkou, pár
prolézačkami a jeden kolotoč. A samozřejmě také houpačky a
to byla jediná věc, kterou zrovna někdo používal.
Večerního chladu využívala malá rodina. Otec měl vlasy
na spáncích propletené stříbrem; matka vypadala o mnoho let
mladší. Její zrzavé vlasy byly stažené do culíku, který
poskakoval, když se pohnula. Měli malého chlapce, ani ne rok
starého. Otec ho zezadu houpal a matka stála před ním a
vždycky, když se zhoupl k ní, naklonila se a dala mu pusu na
čelo, což ho rozesmálo tak, až měl buclatou tvářičku celou
červenou. Tomu se smála ona – viděla jsem, jak se její tělo
třese a její vlasy nadskakují.
„Na c koukáš, Wando?”
Jaredova otázka nebyla úzkostlivá, protože jsem se slabě
usmívala, jak jsem se dívala na tu překvapivou scénu.
„Na něco, co jsem za všechny své životy neviděla. Dívám
se na… naději.”
Jared se postavil vedle mě a nakoukl mi přes rameno. „Co
tím myslíš?” Očima přejel po silnici a domech okolo,
nezastavil se pohledem na hrající si rodině.
- 520 -
Chytla jsem ho za bradu a namířila mu hlavu správným
směrem. Necukl sebou tam moc při mém nečekaném dotyku a
to mě příjemně zahřálo. „Podívej,” řekla jsem.
„Na co se dívám?”
„Na jedinou naději přežití, kterou jsem kdy viděla pro
hostitelský druh.”
„Kde?” ptal se zmateně.
Věděla jsem, že za námi stojí Ian a mlčky poslouchá.
„Vidíš?” Ukázala jsem na smějící se matku. „Vidíš, jak
miluje své lidské dítě?”
V tu chvíli sundala matka své dítě z houpačky, stiskla ho v
pevném objetí a pokryla mu tvář polibky. Pomazlil se s ní –
bylo to malé dítě. Ne miniaturní dospělý, jakým by byl, kdyby
nesl jednoho z našich.
Jared zalapal po dechu. „To dítě je člověk? Jak? Proč? Na
jak dlouho?”
Pokrčila jsem rameny. „Nikdy jsem nic takového neviděla
– nevím. Nenabídla ho jako hostitele. Nedovedu si představit,
že by k tomu byla… přinucená. Mateřství je mezi mými
uctíváno. Když nechce…” Potřásla jsem hlavou. „Nemám
tušení, co s tím udělají. Tohle se jinde nestává. Emoce těchto
těl jsou o tolik silnější než logika.”
Vzhlédla jsem na Jareda s Ianem. Oba pozorovali
mezidruhovou rodinu s otevřenými ústy.
„Ne” zamumlala jsem sama pro sebe. „Nikdo by nenutil
rodiče dítě odevzdat, kdyby nechtěli. A podívejte se na ně.”
Otec měl teď ruce kolem matky s dítětem. Podíval se na
biologického syna svého těla s ohromující něhou v očích.
„Kromě nás samotných je tohle první planeta, kterou jsme
objevili, kde se rodí živá mláďata. A váš systém určitě není
ten nejlehčí a nejbohatší. Zajímalo by mě, jestli to je ten
rozdíl… nebo jestli je to bezmocnost vašich mladých. Všude
jinde probíhá rozmnožování přes vajíčka nebo přes semínka.
Většina rodičů své děti nikdy nepotká. Zajímalo by mě…”
Utichla jsem, myšlenky plné úvah.
- 521 -
Matka vzhlédla ke svému partnerovi a on ji políbil na rty.
Lidské dítě zářilo nadšením.
„Hmm. Možná, že někdy bude můj druh a váš žít v míru.
Nebylo by to… divné?”
Ani jeden z mužů nedokázal odtrhnout oči od zázraku
před nimi.
Rodina odcházela. Matka si oprášila písek z kalhot a otec
vzal chlapce do náruče. Potom duše se svým lidským dítětem
odešli domů, cestou se držely za ruce a houpaly jimi mezi
sebou.
Ian hlasitě polkl.
Po zbytek večera jsme nepromluvili, všichni jsme
přemýšleli nad tím, co jsme viděli. Šli jsme spát brzy,
abychom mohli brzy vstát a vrátit se do práce.
Spala jsem sama v posteli, která stála nejdál ode dveří.
Bylo mi to trapné. Dva velcí muži se na jednu postel vešli
špatně; Ian měl tendenci se roztahovat, když hluboce spal, a
když se to stalo, Jared nikdy nešel daleko pro ránu. Pro oba by
bylo pohodlnější, kdybych na velké posteli spala já s jedním z
nich. Spávala jsem teď stočená do malého klubíčka; možná to
bylo tím, že jsem se přes den pohybovala v až moc otevřeném
prostoru, že jsem se v noci stahovala do sebe, nebo jsem
možná jenom byla tak zvyklá spát stočená za sedadlem
dodávky, že jsem zapomněla spát rovně.
Ale věděla jsem, proč mi nikdo neřekl, abych spala na
velké posteli. První noc, kdy si muži posmutněle uvědomili
nutnost hotelové sprchy, slyšela jsem přes hučení kohoutku,
jak si o mně povídají.
„… nefér chtít, aby si vybrala,” říkal Ian. Mluvil potichu,
ale sprcha nebyla dost hlasitá, aby ho přehlušila. Hotelový
pokoj byl velmi malý.
„Proč? Je férovější jí prostě říct, kde bude spát? Nemyslíš,
že by bylo zdvořilejší –”
„U někoho jiného ano. Ale Wanda se tím bude mučit.
Bude se tak moc snažit, aby potěšila všechny ostatní, že bude
nakonec sama nešťastná.”
- 522 -
„Zase žárlíš?”
„Tentokrát ne. Jenom vím, jak myslí.”
Chvíli bylo ticho. Ian měl pravdu. Věděl, jak myslím. Asi
už odhadl, že kdyby Jared dal jenom trochu najevo, že by mu
to tak bylo příjemnější, vybrala bych si jeho, a potom bych
byla celou noc vzhůru a trápila bych se, že tím, že jsem vedle
něho, jsem ho udělala nešťastným, a že jsem tím ranila Ianovy
city. „Fajn,” prskl Jared. „Ale jestli se mě pokusíš v noci
obejmout, Bůh ti pomoz, O’Sheo.”
Ian se zachechtal. „Nechci znít arogantně, ale abych řekl
pravdu, Jarede, kdyby mě to táhlo tím směrem, myslím, že
bych měl na víc.”
Přestože jsem se cítila trochu provinile, že jsem zabírala
tolik potřebné místo, asi jsem opravdu spala lépe sama.
Nemuseli jsme znovu do hotelu. Dny začaly ubíhat
rychleji, jako kdyby se vteřiny snažily rozběhnout se domů.
Cítila jsem na svém těle zvláštní volání západu. Všichni jsme
se toužili vrátit do našeho temného, stísněného přístavu.
Dokonce i Jared přestal být opatrný.
Bylo pozdě, za horami na západě pohasínala sluneční záře.
Za námi jeli Kyle s Ianem a střídali se za volantem velkého
náklaďáku naloženého ukradenými věcmi stejně, jako jsem se
já střídala s Jaredem v řízení dodávky. Museli jet s těžkým
náklaďákem opatrněji než Jared s dodávkou. Světla za námi
pomalu mizela, až se za jednou prudkou zatáčkou ztratila
docela.
Byli jsme na cestě domů. Tucson už byl za námi. Během
pár krátkých hodin uvidím Jamieho. Budeme vykládat vítané
zásoby obklopeni usměvavými tvářemi. Opravdový návrat
domů.
Můj první, uvědomila jsem si.
Pro jednou mi návrat nepřinese nic než radost. Tentokrát
jsme neměli s sebou žádné odsouzené rukojmí.
- 523 -
Nevšímala jsem si ničeho kromě svého vlastního
očekávání. Připadalo mi, že silnice pod námi nemizí moc
rychle; pokud šlo o mě, nikdy to nemohlo být dost rychle.
Za námi se znovu objevila světla náklaďáku.
„Musí řídit Kyle,” zamumlala jsem. „Dohánějí nás.”
A potom se černou nocí za námi najednou roztočilo
červené a modré světlo. Odráželo se od všech zrcátek, jeho
odrazy tančily na střeše, na sedadlech, na našich ztuhlých
tvářích a na palubovce, kde ručička tachometru ukazovala, že
jedeme o třicet kilometrů rychleji, než je tu povolené.
Pouštní ticho prořízl jekot sirény.