53.kapitola

53.kapitola – Odsouzená (Condemned)

Hledaččino tělo se jmenovalo Lacey; elegantní, jemné,
ženské jméno. Lacey. Podle mého názoru stejně nevhodné
jako její velikost. Jako pojmenovat pitbula Alík.
Lacey byla stejně hlasitá jako Hledačka – a stejně jako ona
si stěžovala.
„Musíte mi odpustit, že pořád mluvím,” tvrdila a nedala
nám jinou možnost. „Křičela jsem tam roky a nikdy jsem
sama za sebe nemohla promluvit. Mám toho teď hodně co
říct, jak se to nastřádalo.”
Jaké štěstí. Skoro jsem byla ráda, že odcházím.
Zjistila jsem odpověď na svou dřívější otázku, ne, její tvář
nebyla méně odporná s jiným vědomím za ní. Protože to
vědomí nebylo zase o tolik rozdílné.
„Proto t nemáme rády,” řekla mi tu první noc a stále se
držela přítomného času a množného čísla. „Když jí došlo, že
slyšíš Melanii tak jako ona slyšela mě, vyděsilo ji to. Bála se,
že to uhodneš. Byla jsem její hluboké temné tajemství.”
Protivně se zasmála. „Nedokázala mě přinutit zmlknout. Proto
se stala Hledačkou, protože doufala, že najde způsob, jak se
lépe vypořádat s vzdorujícími hostiteli. A potom si vyžádala
tvůj případ, aby se podívala, jak to uděláš ty. Žárlila na tebe;
není to ubohé? Chtěla být tak silná jako ty. Vážně nás to
nakoplo, když jsme si myslely, že Melanie vyhrála. Ale
myslím, že se to nestalo. Myslím, že jsi vyhrála ty. Tak proč
jsi sem přišla? Proč pomáháš rebelům?”
Neochotně jsem jí vysvětlila, že jsme s Melanií přítelkyně.
Nelíbilo se jí to.
„Proč?” chtěla vědět.
„Je dobrý člověk.”
„Ale proč má ona ráda tebe?”
Ze stejného důvodu.
„Říká, že ze stejného důvodu.”
Lacey si odfrkla. „Vymylas jí mozek, co?”
Páni, je ještě horší než ta první.
- 582 -
Ano, souhlasila jsem. Vidím, proč byla Hledačka tak
nepříjemná. Dovedeš si představit mít něco takového pořád v
hlavě?
Já jsem nebyla to jediné, proti čemu Lacey protestovala.
„Nemáte něco lepšího k bydlení než tyhle jeskyně? Je to tu
tak špinavé. Není tu někde třeba nějaký dům? Co tím myslíte,
že se musíme dělit o pokoje? Rozvrh úkolů? Tomu
nerozumím. Musím pracovat? Nemyslím si, že vy
rozumíte…”
Jeb jí další den vzal na obvyklou exkurzi a snažil se skrz
stisknuté zuby vysvětlit, jak tu všichni žijeme. Když mě míjeli
– jedla jsem s Ianem a Jamiem v kuchyni – podíval se na mě
pohledem, kterým se jasně ptal, proč jsem nenechala Aarona,
aby ji zastřelil, dokud jsem měla tu možnost.
Její exkurze se zúčastnilo víc lidí než té mé. Nevypadalo
to, že by ostatním vadilo, jak je… nesnášenlivá. Byla vítaná.
Víc než vítaná. Znovu jsem pocítila tu hořkou žárlivost. Ale
to bylo hloupé. Ona byla člověk. Ztělesňovala naději. Patřila
sem. Bude tady ještě dlouho potom, co já budu pryč.
Máš štěstí, zašeptala Melanie sarkasticky.
Říct Ianovi a Jamiemu, co se stalo, nebylo tak těžké a
bolestivé, jak jsem si myslela.
Bylo to proto, že oba byli, každý z jiného důvodu, zcela
neinformovaní. Ani jeden z nich nechápal, že tyhle nové
vědomosti znamenají také můj odchod.
U Jamieho jsem tomu rozuměla. Víc než kdo jiný přijal
mě a Mel jako celek, jakým jsme byly. Svou mladou,
otevřenou myslí byl schopný pochopit realitu naší rozdvojené
osobnosti. Zacházel s námi jako se dvěma lidmi spíš než s
jedním. Mel byla pro něho tak opravdová, tak přítomná.
Stejně jako byla pro mě. Nechyběla mu, protože ji měl.
Neviděl nutnost našeho rozdělení.
Nebyla jsem si jistá, proč tomu nerozuměl Ian. Byl tak
uchvácený potenciálem nových vědomostí? Změnami, které
přijdou pro lidskou společnost? Všichni tak znejistěli, že
myšlenka na to, že je chytí – konec – už nebyla konečná. Byl
- 583 -
způsob, jak se vrátit. Připadalo mu přirozené, že jsem se
zachovala tak, abych zachránila Hledačku; asi to odpovídalo
jeho představě o mé osobnosti. Možná o tom víc nepřemýšlel.
Nebo možná neměl Ian prostě šanci si to promyslet, vidět
tu jasnou možnost, něco ho vyrušilo. Vyrušilo a rozzuřilo.
„Měl jsem ho už dávno zabít,” opakoval Ian, když jsme
balili potřebné věci na náš nájezd. Na můj poslední nájezd; na
to jsem se snažila nemyslet. „Ne, naše matka ho měla hned po
narození utopit!”
„Je to tvůj bratr.”
„Nevím, proč top pořád říkáš. Snažíš se, abych se cítil
ještě hůř?”
Všichni byli na Kyla naštvaní. Jaredovy rty byly vztekem
stažené do úzké linie, Jeb hladil pušku častěji než obvykle.
Jeb byl nadšený, plánoval se k nám na tenhle pamětihodný
nájezd přidat, byl by to jeho úplně první nájezd, od té doby,
co jsem sem přišla. Zvlášť se těšil na to, že uvidí zblízka naše
vesmírné lodě. Ale teď, když nás Kyle vystavil nebezpečí, se
rozhodl pro jistotu zůstat doma. A proto, že nebylo po jeho,
měl špatnou náladu.
„Trčím tady s tou potvorou,” mumlal si pro sebe a znovu
pohladil pušku – jeho názor na nového člena komunity se
nezlepšoval. „Přijdu o všechnu zábavu.” Plivl na podlahu.
Všichni jsme věděli, kde Kyle je. Jakmile pochopil, jak se
červ-Hledačka přes noc zázračně změnila na člověka-Lacey,
vyklouzl zadem. Očekávala jsem, že povede stranu požadující
Hledaččinu smrt (vždycky jsem měla kryotank u sebe; spala
jsem lehce a pořád jsem se ho dotýkala), ale nebyl k nalezení
a Jeb za jeho nepřítomnosti lehce potlačil veškerý odpor.
Jared byl ten, kdo si uvědomil, že je džíp pryč. A Ian byl
ten, kdo si tahle dvě zmizení spojil.
„Šel za Jodi,” zasténal Ian. „Co jiného?”
Naděje a zoufalství. Ostatním jsem dala to první, Kylovi
to druhé. Zradí je všechny dřív, než stihnou tu naději využít?
Jared s Jebem chtěli nájezd odložit, dokud nebudeme
vědět, že Kyle uspěl – trvalo by mu to přinejlepším tři dny,
- 584 -
pokud jeho Jodi stále žila v Oregonu. Pokud by ji tam dokázal
najít.
Bylo ještě jedno místo, ještě jedna jeskyně, kam bychom
mohli utéct. Mnohem menší a bez vody, takže bychom se tam
nemohli schovávat dlouho. Přemýšleli, jestli bychom se měli
všichni přesunout hned nebo ještě počkat.
Ale já jsem pospíchala. Viděla jsem, jak se všichni dívají
na stříbrnou nádobu v mých rukách. Slyšela jsem jejich šepot.
Čím déle tu Hledačku nechám, tím větší je šance, že ji někdo
zabije. Když jsem poznala Lacey, začala jsem Hledačku
litovat. Zasloužila si klidný, příjemný život mezi Květinami.
Ironií bylo, že se Ian postavil na mou stranu a pomohl mi
uspíšit nájezd. Neviděl, kam to povede.
Ale byla jsem vděčná, že mi pomohl přesvědčit Jareda, že
je čas uspořádat nájezd a vrátit se předtím, než bude
rozhodnuto co s Kylem. Také jsem byla vděčná, že se vrátil
ke své roli bodyguarda. Věděla jsem, že Ianovi můžu ohledně
lesklého kryotanku věřit víc než komukoliv jinému. Byl
jediný, koho jsem nechala ho podržet, když jsem potřebovala
volné ruce. Byl jediný, kdo kromě obrysu malé nádobky viděl
i život, který je potřeba ochraňovat. Dokázal na ten obrys
myslet jako na přítele, na něco, co by mohlo být milováno.
Byl ze všech nejlepší spojenec. Byla jsem za něho tak vděčná,
stejně jako jsem byla vděčná za nedbalost, která ho prozatím
chránila od bolesti.
Museli jsme být rychlí, pro případ, že by Kyle všechno
zkazil. Šli jsme znovu do Phoenexu, do jedné z mnoha
komunit, které byly daleko od středu. Na jihovýchodě bylo
velké letiště, ve městě jménem Mesa, v jehož blízkosti bylo
také několik Lékařských zařízení. Přesně to jsem chtěla – než
půjdu, dám jim všechno, co budu moci. Když vezmeme
Léčitele, budeme moci uchovat jeho vzpomínky v hostitelově
těle. Bude někdo, kdo bude rozumět všem lékům a jejich
použití. Někdo, kdo bude vědět, jak se nejlépe dostat k
nehlídaným skladům. Doktorovi se to bude líbit. Dovedla
- 585 -
jsem si představit všechny ty otázky, na které umírá touhou se
zeptat.
Nejdřív letiště.
Mrzelo mě, že o to Jeb přijde, ale v budoucnosti bude mít
tolik dalších šancí. Přestože byla tma, přistávala dlouhá řada
raketoplánů s tupými nosy a další nekonečná řada vzlétala.
Řídila jsem starou dodávku, zatímco všichni ostatní byli
vzadu – Ian s kryotankem v ruce, samozřejmě. Objela jsem
celé letiště a držela se daleko od rušného místního terminálu.
Bylo lehké najít obrovské úhledné lodě, které opouštěly
planetu. Neodlétaly tak často jako ty menší. Všechny, které
jsem viděla, byly zakotvené, žádná se nepřipravovala k
okamžitému odletu.
„Všechno je označené,” ohlásila jsem ostatním,
schovaným vzadu. „Tohle je důležité. Vyhýbejte se lodím k
Netopýrům a hlavně Vidoucím květinám. Vidoucí květiny
jsou jenom ob jeden systém – trvá jenom jedno desetiletí
dostat se tam a zpátky. To je moc málo. Květiny jsou nejdál a
cesta k Delfínům, Medvědům a Pavoukům trvá alespoň jedno
století. Posílejte kryotanky jen tam.”
Zpomalila jsem a přiblížila se k plavidlům.
„Tohle bude lehké. Mají tu spoustu různých vozů, takže se
ztratíme. Ach! Vidím náklaďák s kryotanky – vypadá přesně
stejně jako ty, co jsme je viděli vykládat u nemocnice, Jarede.
Je tam muž, prohlíží hromady… Dává je na vysokozdvižný
vozík. Bude je nakládat…” Jela jsem ještě pomaleji a snažila
se získat dobrý výhled. „Ano, na tuhle loď. Přímo do toho
otevřeného otvoru. Ještě jednou to objedu a vyrazím, až bude
v lodi.” Projela jsem kolem a ještě jednou si všechno
prohlédla ve zpětných zrcátkách. Vedle tunelu, který spojoval
předek lodě s terminálem, byla osvětlená cedule. Usmála jsem
se, když jsem si ji v zrcátku přečetla. Tahle loď směřovala ke
Květinám. Asi to tak mělo být.
Pomalu jsem se otočila, když muž zmizel v trupu lodi.
„Připravte se,” zašeptala jsem, když jsem vjela do stínu
pod křídlem vedlejší lodi. Byla jsem jenom dva nebo tři metry
- 586 -
od náklaďáku. Kousek před lodí ke Květinám pracovalo pár
techniků a ještě dál na staré ranveji byli další. Budu jenom
další postavou v noci.
Vypnula jsem motor a vyskočila ven, snažila jsem se
vypadat bezmyšlenkovitě, jako kdybych jenom dělala svou
práci. Obešla jsem dodávku a otevřela zadní dveře. Kryotank
byl už u kraje, světlo na něm zářilo mdlou červení a dávalo
tak všem na vědomí, že nádoba je plná. Opatrně jsem ji zvedla
a zavřela dveře.
Udržovala jsem lehký, kymácivý krok, když jsem šla k
náklaďáku. Ale můj dech se zrychlil. Připadalo mi to mnohem
nebezpečnější než v nemocnici a to mě znepokojovalo. Můžu
očekávat, že budou moji lidé takhle riskovat své životy?
Já tu budu. Udělám to sama, stejně jako bys to udělala ty.
Pokud teda bude po tvém, samozřejmě.
Díky, Mel.
Musela jsem se nutit být klidná, abych se pořád neohlížela
přes rameno na otvor, ve kterém muž zmizel. Jemně jsem
položila nádobu na vrchol nejbližšího sloupce. Jedna nádoba
přibyla ke stovkám; nebylo to nápadné.
„Sbohem,” zašeptala jsem. „Hodně štěstí s dalším
hostitelem.”
Došla jsem zpátky k dodávce, jak nejpomaleji jsem
dokázala.
V dodávce bylo ticho, když jsem couvala zpod velké lodi.
Rozjela jsem se zpátky tam, kudy jsme přijeli, a srdce mi bilo
až moc rychle. V zrcátku jsem viděla, že otvor je stále
prázdný. Neviděla jsem muže vycházet, dokud byla loď v
dohledu.
Ian si sedl na sedadlo spolujezdce. „Nevypadá to složitě.”
„Měli jsme štěstí s načasováním. Příště budete možná na
příležitost čekat déle.”
Ian se natáhl a vzal mě za ruku. „Ty jsi naše štěstí.”
Neodpověděla jsem.
„Cítíš se líp, když je teď v bezpečí?”
„Ano.”
- 587 -
Viděla jsem, jak se jeho hlava prudce otočila ke mně, když
v mém hlase uslyšel neočekávanou lež. Nepodívala jsem se na
něho.
„Jdeme chytit nějaké Léčitele,” zamumlala jsem.
Ian po zbytek krátké cesty k Lékařskému zařízení
zamyšleně mlčel.
Myslela jsem, že ten druhý úkol bude ta výzva, to
nebezpečí. Podle plánu se budu – pokud budou podmínky a
čísla správná – snažit vyvést jednoho nebo dva Léčitele ven z
budovy pod záminkou, že mám v dodávce zraněného přítele.
Starý trik, ale zato takový, který bude na nic netušící,
důvěřivé Léčitele fungovat až moc dobře.
Ukázalo se, že nebudu muset jít dovnitř. Vjela jsem na
parkoviště, zrovna když do jiného auta nastupovali dva
Léčitelé ve fialových uniformách, muž a žena ve středním
věku. Skončila jim směna, byli na cestě domů. Auto bylo za
rohem od vchodu. Nikdo jiný v dohledu nebyl.
Ian napjatě přikývl.
Zastavila jsem přímo za jejich autem. Překvapeně
vzhlédli.
Otevřela jsem dveře a vyklouzla ven. Můj hlas byl
zakalený slzami, výraz plný lítosti, a to mi pomohlo je
oklamat.
„Můj přítel je vzadu – nevím, co s ním je.”
Odpověděli okamžitým znepokojením, přesně, jak jsem
věděla, že odpoví. Pospíchala jsem dozadu, abych jim
otevřela dveře, byli hned za mnou. Ian dodávku obešel z
druhé strany. Jared byl připravený s chloroformem.
Nedívala jsem se.
Trvalo to jenom pár vteřin. Jared vytáhl nehybná těla
dovnitř a Ian za nimi zabouchl dveře. Jenom na okamžik se
podíval na mou slzami zbrázděnou tvář a potom si sedl na
místo řidiče.
Rozbrečela jsem se. Znovu mě chytil za ruku.
„Je mi to líto, Wando. Vím, že je to pro tebe těžké.”
- 588 -
„Ano.” Neměl tušení, jak těžké to bylo, z tolika různých
důvodů.
Stiskl mi prsty. „Ale alespoň, že to šlo dobře. Děláš
zázraky.”
Až moc dobře. Obě mise vyšly až moc perfektně, až moc
rychle. Můj osud mě doháněl.
Ian jel zpátky na dálnici. Po pár minutách jsem v dálce
uviděla jasnou, známou cedulil. Zhluboka jsem se nadechla a
utřela si oči.
„Iane, udělal bys pro mě něco?”
„Cokoliv budeš chtít.”
„Chci fast food.”
Zasmál se. „Žádný problém.”
Na parkovišti jsme si vyměnili místa a já jsem dojela k
objednávacímu přístroji.
„Co chceš?” zeptala jsem se Iana.
„Nic. Úplně mě odrovnalo, že tě vidím dělat něco pro
sebe. Tohle musí být poprvé.”
Nezasmála jsem se jeho vtipu. Pro mě to bylo něco jako
poslední jídlo – poslední přání odsouzenci. Už se z jeskyní
nedostanu.
„Jarede, co ty?”
„Dvakrát to, co si dáš ty.”
Takže jsem objednala tři cheesburgery, troje hranolky a tři
jahodové shaky.
Když jsem převzala naše jídlo, znovu jsme se s Ianem
vyměnili, abych mohla za jízdy jíst.
„Fuj,” řekl, když viděl, jak namáčím hranolky do shaku.
„Měl bys to ochutnat. Je to dobré.” Nabídla jsem mu
namočený hranolek.
Pokrčil rameny a vzal si ho. Hodil si ho do pusy a žvýkal.
„Zajímavé.”
Zasmála jsem se. „Melanie si také myslí, že to je
nechutné.” Proto jsem si tenhle zvyk na začátku osvojila. Bylo
legrační, jak jsem se dokázala přemáhat, abych ji naštvala.
- 589 -
Neměla jsem doopravdy hlad. Jenom jsem chtěla sníst
něco konkrétního, co jsem si pamatovala, ještě jednou. Ian
dojedl půlku mého sendviče, když už jsem nemohla.
Domů jsme to zvládli bez dalších zvláštních příhod.
Nezpozorovali jsme žádné známky Hledačů. Možná přijali tu
souhru náhod. Možná si mysleli, že to bylo nevyhnutelné –
procházejte se pouští dost dlouho a stane se vám něco
špatného. Na Mlžné planetě jsme měli takové přísloví: Tak
dlouho budeš sám přecházet přes ledová pole, dokud se
nestaneš večeří drápavých příšer. To je jenom volný překlad.
Když jsem byla Medvěd, znělo to lépe.
Čekalo nás vřelé přijetí.
Usmála jsem se na své přátele: na Trudy, Geoffreyho,
Heatha a Heidi. Mých skutečných přátel ubývalo. Walter,
Wes. Nevěděla jsem, kde je Lily. Byla jsem z toho smutná.
Možná už jsem na téhle smutné planetě nechtěla žít, když tu
bylo tolik smrti. Možná byla nicota lepší.
Jakkoliv to bylo malicherné, také mě rozesmutnělo, když
jsem vedle Lacey uviděla stát z jedné strany Lucinu, Reida a
Violettu. Živě si povídali, vypadalo to, jako by se jí na něco
ptali. Lacey držela v náručí Freedoma. Nevypadal nijak zvlášť
nadšeně, ale byl šťastný, že je součástí rozhovoru dospělých, a
tak se nesnažil vykroutit.
Nikdy mě nepustili blízko k tomu dítěti, ale Lacey už byla
jedna z nich. Už jí věřili.
Šli jsme přímo do jižního tunelu, Jared s Ianem sehnutí
pod tíhou obou Léčitelů. Ian měl toho těžšího, toho muže, a
po tváři mu stékal pot. Jeb odehnal ostatní od ústí tunelu a pak
nás následoval.
Doktor na nás čekal v nemocnici, bezmyšlenkovitě si
mnul ruce, jako kdyby si je myl.
Čas stále zrychloval. Jasná lampa byla rozsvícená.
Léčitelé dostali Žádnou bolest a leželi tvářemi dolů na
lůžkách. Jared ukázal Ianovi jak aktivovat kryotank. Drželi je
připravené a Ian sebou trhl, když ucítil chlad, který z nich
- 590 -
stoupal. Doktor se naklonil nad ženu, v ruce skalpel a léky
vyrovnané vedle sebe.
„Wando?” zeptal se.
Srdce se mi bolestivě stáhlo. „Slibuješ, Doktore? Všechny
mé podmínky? Přísaháš na vlastní život?”
„Přísahám. Splním všechny tvé podmínky, Wando.
Slibuju.”
„Jarede?”
„Ano. Naprosto žádné zabíjení, nikdy.”
„Iane?”
„Budu je ochraňovat celým svým životem, Wando.”
„Jebe?”
„Je to můj dům. Každý, kdo se nedokáže s touhle dohodou
srovnat, bude muset vypadnout.”
Doktor, zase nadšený, řízl do Léčitelčina krku, až byl vidět
stříbrný lesk. Potom rychle skalpel odložil. „Co teď?”
Dala jsem svou ruku na jeho.
„Jeď prsty po té vyvýšenině. Cítíš to? Nahmatej obrysy
jednotlivých článků. Směrem dopředu se zmenšují. Dobře,
teď bys měl cítit tři malé… štětiny. Víš, o čem mluvím?”
„Ano,” vydechl.
„Dobře. To jsou přední tykadla. Tam začni. Teď velmi
jemně vjeď prstem pod tělo. Najdi linii připojení. Budou
napjatá, jako struny.”
Přikývl.
Dovedla jsem ho do třetiny a řekla mu, jak počítat, kdyby
si nebyl jistý. Neměli jsme čas na počítání se vší tou krví.
Byla jsem si jistá, že Léčitelčino tělo, jestli se k nám ona vrátí,
nám s tím bude moct pomoct – musí na to být nějaká pomoc.
Pomohla jsem mu najít největší uzlík.
„Teď to místo trochu jemně promni. Lehce ho masíruj.”
Doktorův hlas se zvýšil, byl trochu vylekaný. „Hýbe se.”
„To je dobře – znamená to, že to děláš správně. Dej mu
čas se stáhnout. Počkej, až se trochu vykroutí a pak ho vezmi
do ruky.”
„Dobře.” Třásl se mu hlas.
- 591 -
Natáhla jsem se k Ianovi. „Dej mi ruku.”
Cítila jsem, jak se kolem mě Ianova ruka pohnula. Otočila
jsem ji, vytvarovala z ní misku a přiblížila ji k Doktorovi.
„Dej duši Ianovi – jemně, prosím.”
Ian bude dokonalý asistent. Až budu pryč, kdo by se
takhle staral o mé malé příbuzné?
Doktor předal duši Ianovi a znovu se otočil k lidskému
tělu.
Ian upřeně pozoroval stříbrnou stuhu ve své ruce, tvář
plnou údivu, ne odporu. Jak jsem viděla jeho reakci, něco
uvnitř mě se zahřálo.
„Je nádherná,” zašeptal překvapeně. Nezáleželo na tom, co
cítil ke mně, očekával, že uvidí parazita, stonožku, monstrum.
Uklízení rozřezaných těl ho nepřipravilo na tuhle krásu.
„Taky si myslím. Dej ji do svého kryotanku.”
Ian držel duši ještě chvíli v ruce, jako kdyby si chtěl
zapamatovat se pohled a pocit. Potom ji s jemnou péčí nechal
sklouznout do chladu.
Jared mu ukázal, jak zavřít víčko.
Spadl mi kámen ze srdce.
Byla jsem hotová. Bylo pozdě si něco rozmyslet. Nebyl to
tak hrozný pocit, jak jsem čekala, protože jsem si byla jistá, že
tihle čtyři lidé se o duše postarají přesně tak, jak bych se o ně
starala já. Až budu pryč.
„Pozor!” vykřikl najednou Jeb. Měl v ruce pušku a mířil
za nás.
Otočili jsme se směrem k nebezpečí a Jaredův kryotank
spadl na podlahu, jak skočil k Léčiteli, který v šoku klečel na
lůžku a zíral na nás. Ian měl dost duchapřítomnosti, aby
myslel na to, že drží plný kryotank.
„Chloroform,” vykřikl Jared, když se chopil Léčitele a
přitiskl ho na lůžko. Ale bylo pozdě.
Léčitel se díval přímo na mě, jeho tvář vypadala jako
obličej malého dítěte, jak byl zmatený. Věděla jsem, proč se
díval na mě – světlo lucerny se odráželo od jeho očí i od těch
mých a vytvářelo na stěnách diamantové vzory.
- 592 -
„Proč?” zeptal se mě.
Potom byla jeho tvář najednou prázdná, jeho tělo ochablo
na lůžku, přestalo odporovat. Z nosu mu stékaly dva pramínky
krve.
„Ne!” vykřikla jsem a vrhla se k jeho nehybnému tělu,
přestože jsem věděla, že už je pozdě.