57.kapitola

57.kapitola – Hotová (Completed)

Tentokrát to byl malý soud, ne jako ten s Kylem. Ian
přivedl jenom Jeba, Doktora a Jareda. Aniž bych mu to
musela říct, věděl, že Jamie se k těmhle jednáním nesmí
přiblížit.
Tohle sbohem bude muset Melanie dát za mě. Nezvládnu
to, ne s Jamiem. Nezajímalo mě, že je to zbabělé. Neudělám
to.
Na kamenné podlaze byla jenom jedna modrá lampa,
jenom jeden tlumený modrý kruh. Seděli jsme na kraji světla;
byla jsem sama, čtyři muži seděli proti mně. Jeb dokonce
přinesl pušku – jako kdyby to všechno měla udělat ještě víc
oficiální.
Zápach síry s sebou přinesl zpátky bolestné dny mého
truchlení; byly to vzpomínky, kterých nebudu litovat, až je
ztratím, až budu pryč.
„Jak se má?” zeptala jsem se Doktora naléhavě, když se
usadili, než mohl někdo začít. Tenhle soud bylo jenom
plýtvání mým krátkým časem. Dělala jsem si starosti s
důležitějšími věcmi.
„Která?” reagoval unaveným hlasem.
Chvíli jsem ho pozorovala a pak se mi rozšířily oči.
„Sunny je pryč? Už?”
„Kyle si myslel, že by bylo kruté nechat ji trpět déle.
Byla… nešťastná.”
„Chtěla jsem se s ní rozloučit,” zamumlala jsem sama pro
sebe. „A popřát jí štěstí. Jak se má Jodi?”
„Zatím žádná odpověď.”
„Léčitelčino tělo?”
„Trudy ji odvedla. Myslím, že jí dá něco k jídlu. Snaží se
najít dočasné jméno, které by se jí líbilo, abychom jí mohli
říkat jinak než tělo.” Hořce se usmál.
„Bude v pořádku. Jsem si jistá, že ano,” řekla jsem a
snažila se tak přesvědčit sama sebe. „A Jodi také. Všechno
dobře dopadne.”
Nikdo neupozornil na mé lži. Věděli, že to říkám pro sebe.
- 624 -
Doktor si povzdechl. „Nechci být od Jodi dlouho pryč.
Mohla by něco potřebovat.”
„Dobře,” souhlasila jsem. „Tak ať už je to za námi.” Čím
rychleji tím lépe. Protože na tom, jak se tu rozhodne, vůbec
nezáleželo; Doktor souhlasil s mými podmínkami. A přesto tu
byla ta hloupá část mého já, která doufala… doufala, že
najdeme jiné řešení, jak všechno urovnat, a které by mi
dovolilo tu zůstat s Ianem a Mel být s Jaredem tak, aby nikdo
nemusel trpět. Bude nejlepší se té nemožné naděje rychle
zbavit.
„Dobře,” řekl Jeb. „Wando, jako je tvé stanovisko?”
„Vracím Melanii.” Pevně, krátce – nic s čím by se mohli
hádat.
„A tvoje, Iane?”
„Potřebujeme Wandu.”
Pevně, krátce – napodoboval mě.
Jeb přikývl. „To je choulostivý. Wando, proč bych měl
souhlasit s tebou?”
„Kdyby šlo o tebe, chtěl bys své tělo zpátky. Nemůžeš to
Melanii upřít.”
„Iane?” vyzval ho Jeb.
„Musíme vzít v úvahu vyšší dobro, Jebe. Wanda nám už
dala mnohem víc zdraví a bezpečí než jsme kdy měli. Je
důležitá pro přežití naší komunity – celé lidské rasy. Tomu
nemůže stát v cestě jedna osoba.”
Má pravdu.
Tebe se nikdo neptal.
Jared pro mluvil. „Wando, co říká Mel?”
Ha, řekla Mel.
Dívala jsem se Jaredovi do očí a stalo se něco zvláštního.
Všechno to rozplývání se a splývání, které jsem zrovna
prožila, jako kdyby bylo teď úplně zatlačeno do té nejzazší
části mého těla, do toho malého koutku, který jsem fyzicky
obývala. Zbytek mě stále toužil po Jaredovi tou stejnou
zoufalou, téměř šílenou touhou, kterou jsem cítila od té doby,
- 625 -
co jsem ho poprvé uviděla. Tohle tělo sotva patřilo mě nebo
Melanii – patřilo jemu.
Opravdu tu pro nás obě nebylo místo.
„Melanie chce své tělo zpátky. Chce zpátky svůj život.”
Lhářko. Řekni jim pravdu.
Ne.
„Lhářko,” řekl Ian. „Vidím, jak se s ní hádáš. Vsadím se,
že souhlasí se mnou. Je dobrý člověk. Ví, jak moc tě
potřebujeme.”
„Mel ví všechno, co vím já. Bude vám schopná pomoci. A
Léčitelčin hostitel. Ta toho ví mnohem víc, než jsem kdy
věděla já. Budete v pořádku. Byli jste i předtím, než jsem se
sem dostala. Přežijte, stejně jako předtím.”
Jeb vyfoukl vzduch a zamračil se. „Já nevím, Wando. Ian
má pravdu.”
Pozorovala jsem starého muže a viděla, že Jared dělá to
samé. Podívala jsem se stranou od té remízy a setkala se s
Doktorovým pohledem.
Díval se mi do očí a jeho tvář se stáhla bolestí. Porozuměl
připomínce, kterou jsem tím myslela. Dal mi svůj slib. Tenhle
soud neměl větší váhu než jeho slib.
Ian se díval na Jareda – nevšiml si naší tiché výměny.
„Jebe,” protestoval Jared. „Je tu jediné možné rozhodnutí.
To víš.”
„Vážně, hochu? Připadá mi, že je jich tu celej sud.”
„To je Melaniino tělo!”
„A Wandino taky.”
Jared se zakuckal, když chtěl odpovědět, a musel začít
znovu. „Nemůžeš tam mel držet uvězněnou – je to jako
vražda, Jebe.”
Ian se naklonil do světla a tvář měl najednou zase
vzteklou. „A co tím uděláš Wandě, Jarede? A nám ostatní,
když ji nám ji vezmeš?”
„Tebe nezajímají žádní ostatní! Jenom si chceš nechat
Wandu na úkor Melanie – o nic jiného ti nejde.”
- 626 -
„A ty chceš mít Melanii na úkor Wandy – o nic jiného
nejde tobě! Takže my jsme si kvit, záleží jenom na tom, co je
nejlepší pro všechny ostatní.”
„Ne! Záleží na tom, co chce Melanie! Je to její tělo!”
Oba byli přikrčení, napůl seděli, napůl stáli, ruce měli
sevřené v pěsti a tváře zkroucené vztekem.
„Uklidněte se, pánové! Okamžitě se uklidněte,” nařídil
Jeb. „Tohle je soud a my budeme klidný a budeme přemejšlet
s chladnýma hlavama. Musíme se na to podívat z každý
strany.”
„Jebe –” začal Jared.
„Zmlkni.” Jeb se chvíli kousal d rtu „Dobře, takhle to
vidím já. Wanda má pravdu –”
Ian vyskočil na nohy.
„Počkej! Posaď se zpátky. Nech mě domluvit.”
Jeb opčkal, dokud se Ian, jemuž se na krku napjaly
všechny šlachy, zase ztuhle neposadil.
„Wanda má pravdu,” řekl Jeb. „Mel potřebuje své tělo
zpátky. Ale,” dodal rychle, když Ian znovu ztuhl, „ale
nesouhlasím s tím zbytkem, Wando. Myslím, že tě dost
potřebujem, holka. Tam venku po nás pátrají Hledači a ty si s
nima klidně můžeš jít promluvit. My ostatní něco takovýho
nemůžeme. Zachraňuješ životy. Musím myslet na dobro
svýho domu.”
Jared promluvil skrz stisknuté zuby. „Tak jí najdeme jiné
tělo. Logicky.”
Doktorova ztrhaná tvář se rozjasnila. Jebovo housenkovité
obočí vylétlo vzhůru. Ianovy oči se rozšířily a jeho rty
našpulily. Upřeně mě pozoroval, uvažoval…
„Ne! Ne!” Horečně jsem zavrtěla hlavou.
„Proč ne, Wando?” zeptal se Jeb. „Mně to nepřipadá jako
špatněj nápad.”
Polkla jsem a zhluboka se nadechla, aby můj hlas nezněl
hystericky. „Jebe. Poslouchej mě pořádně, Jebe. Unavuje mě
být parazit. Rozumíš tomu? Myslíš, že chci nějaké jiné tělo,
aby to všechno začalo zase nanovo? Musím se navždycky cítit
- 627 -
provinile, že jsem někomu vzala život? Musím mít někoho
jiného, kdo mě bude nenávidět? Už jsem sotva duše – na to
vás hrubé lidi moc miluju. Je špatné, že tu jsem a já ten pocit
nenávidím.”
Znovu jsem se zhluboka nadechla a tentokrát jsem
promluvila skrz slzy. „A co kdyby se věci změnily? Co když
to, že mě dáte do někoho jiného, že ukradnu jiný život,
dopadne špatně? Co když mě to tělo potáhne za nějakou jinou
láskou, zpátky k duším? Co když mi už nebudete moct věřit?
Co když příště zradím vás? Nechci vám ublížit!”
To první byla naprostá a nezkreslená pravda, ale v tom
druhém jsem divoce lhala. Doufala jsem, že to neuslyší.
Trochu pomohlo, že ta slova nebyla moc logická, že se mé
slzy změnily na vzlyky. Nikdy bych jim neublížila. To, co se
mi stalo, bylo trvalé, byla to součást samotné buněčné stavby
mého těla. Ale možná, kdybych jim dala důvod se mě bát,
lépe přijmou to, co se musí stát.
A mé lži pro jednou zafungovaly. Zachytila jsem ustaraný
výraz, který si vyměnil Jared s Jebem. Na tohle nepomysleli –
na to, že bych mohla být nedůvěryhodná, že bych se mohla
stát nebezpečím. Ian se už pohyboval, aby mě objal. Usušil
mé slzy svou hrudí.
„To je v pořádku, zlato. Nemusíš být někdo jiný. Nic se
nezmění.”
„Počkej, Wando,” řekl Jeb, najednou zbystřil. „Jak ti
pomůže, když půjdeš na jinou planetu? Pořád budeš parazit,
holka.”
Ian sebou při jeho krutých slovech trhl.
Já jsem sebou také trhla, protože Jeb jako vždycky viděl
až do hloubky problému.
Čekali na mou odpověď, všichni kromě Doktora, který
znal skutečnou odpověď. Tu, kterou jim neřeknu.
Snažila jsem se říkat jenom pravdivé věci. „Na ostatních
planetách je to jiné, Jebe, není tam žádný odpor. A samotní
hostitelé jsou jiní. Nejsou tak individuální jako lidé, jejich
emoce jsou o tolik jemnější. Není to jako krást život. Ne jako
- 628 -
tady. Nikdo mě nebude nenávidět. A budu moc daleko, abych
vám ublížila. Budete ve větším bezpečí…”
Ta poslední část zněla až moc jako lež, což také byla, a tak
jsem nechala svůj hlas utichnout.
Jeb mě pozoroval přimhouřenýma očima a já jsem se
musela podívat stranou.
Snažila jsem se nedívat na Doktora, ale nemohla jsem si
pomoct alespoň po očku se na něho nepodívat, abych se
ujistila, že mi rozuměl. Jeho oči se setkaly s mými, zřetelně
jsem viděla, že se cítí mizerně, a věděla jsem, že mi opravdu
porozuměl.
Když jsem rychle sklopila oči, všimla jsem si, že Jared
Doktora upřeně pozoruje. Všiml si naší mlčenlivé
komunikace?
Jeb si povzdechl. „Je to… bordel.” Ušklíbl se, jak se
soustředil na to dilema.
Jebe –” řekli Ian s Jaredem současně. Oba se zarazili a
zamračili se jeden na druhého.
Tohle všechno bylo jenom plýtvání časem a já už jsem
měla jenom hodiny. Už jenom pár hodin, tím jsem si byla
jistá.
„Jebe,” řekla jsem jemně, můj hlas byl přes hukot pramene
sotva slyšitelný, a všichni se na mě otočili. „Nemusíš
rozhodnout hned. Doktor potřebuje zkontrolovat Jodi a já
bych ji také ráda viděla. Navíc jsem celý den nejedla. Proč se
na to nevyspíš? Můžeme si znovu promluvit zítra. Máme dost
času na přemýšlení.”
Lži. Poznali to?
„To je dobrý nápad, Wando. Myslím, že bysme si všichni
měli odpočinout. Jdi se najíst a všichni se na to vyspíme.”
Byla jsem teď velmi opatrná, abych se nepodívala na
Doktora, ani když jsem na něho promluvila.
„Přijdu ti pomoct s jodi, až se najít, Doktore. Uvidíme se.”
„Dobře,” řekl Doktor opatrně.
Proč nedokázal udržet lhostejný tón? Byl člověk – měl by
být dobrý lhář.
- 629 -
„Máš hlas?” zamumlal Ian a já jsem přikývla. Nechala
jsem ho mě zvednout. Chytil mě za ruku a já jsem věděla, že
ji teď bude pevně držet. To mi nedělalo starosti. Spal hluboce,
jako Jamie.
Když jsme odcházeli z temné místnosti, cítila jsem na sobě
něčí oči, ale nebyla jsem si jistá, čí.
Už jenom pár věcí. Tři, přesněji. Tři poslední úkoly, které
jsem musela udělat.
Zaprvé, najedla jsem se.
Nebylo by hezké nechat mel její tělo spalované hladem. A
navíc, od té doby, co se zúčastňuji nájezdů, je jídlo lepší.
Něco, na co jsem se mohla těšit spíš než to snášet.
Poprosila jsem Iana, aby došel pro jídlo, zatímco jsem se
schovala na poli, kde teď kukuřici nahradila klíčící pšenice.
Řekla jsem Ianovi pravdu, aby mi mohl pomoct: vyhýbala
jsem se Jamiemu. Nechtěla jsem ho svým rozhodnutím
vyděsit. Bude to pro něho těžší než pro Jareda nebo pro Iana –
každý z nich byl na jedné straně; on bude roztržený
rovnoměrněji.
Ian se se mnou nehádal. Jedli jsme mlčky, on mě přitom
pevně držel kolem pasu.
Zadruhé, šla jsem za Sunny a za Jodi.
Čekala jsem, že na Doktorově stole teď budou zářit tři
kryotanky, takže mě překvapilo, když jsem viděla, že jsou tam
pořád jenom dva Léčitelé. Nad lůžkem, kde ležela nehybná
Jodi, se skláněl Doktor s Kylem. Rychlej sem došla k nim,
chtěla jsem vymáhat odpověď na otázku, kde je Sunny, ale
když jsem přišla blíž, uviděla jsem, že Kyle držel olný
kryotank v jedné ruce.
„Měl bys s tím zacházet jemně,” zamumlala jsem.
Doktor se dotýkal Jodiiny zápěstí a tiše si počítal. Jeho rty
se pevně stiskly, když slyšel můj hlas, a musel začít počítat
znovu.
„Jo, Doktor to říkal,” řekl kyle a nespouštěl oči z Jodi. Pod
očima se mu začaly tvořit modřiny. Byl jeho nos znovu
- 630 -
zlomený? „Jsem opatrný. Jenom… Nechtěl jsem ji tam
nechávat úplně samotnou. Byla tak smutná a tak… sladká.”
„Jsem si jistá, že by byla ráda, kdyby to věděla.”
Přikývl a stále se díval na Jodi. „Je něco, co bych měl
dělat? Můžu nějak pomoct?”
„Mluv na ni, opakuj její jméno, mluv o věcech, které by si
mohla pamatovat. Mluv i o Sunny. To pomohlo s
Léčitelčiným tělem.”
„Mandy,” opravil mě Doktor. „Říká, že to není úplně ono,
ale že je to blízko.”
„Mandy,” zopakovala jsem. Ne že si to budu potřebovat
zapamatovat. „Kde je?”
„S Trudy – to byl dobrý tah. Trudy je přesně ta správná
osoba. Myslím, že se jí povedlo ji uspat.”
„To je dobře. Mandy bude v pořádku.”
„Doufám.” Doktor se usmál, ale jeho ponurý výraz to moc
nezměnilo. „Mám pro ni hodně otázek.”
Podívala jsem se na tu malou ženu – pořád jsem
nedokázala uvěřit, že byla starší než moje tělo. Její tvář byla
tak nehybná a prázdná. Trochu mi to dělalo starosti – byla
zářivá, když tam byla Sunny. Bude Mel…?
Já jsem pořád tady.
Já vím. Budeš v pořádku.
Jako Lacey. Trhla sebou a já také.
Nikdy jako Lacey.
Jemně jsem se dotkla Jodiiny ruky. V tolika věcech byla
jako Lacey. Olivová kůže, černé vlasy, drobné tělo. Skoro by
mohly být sestry, až na to, že Jodiina sladká, pobledlá tvář by
nikdy nemohla vypadat tak odpudivě.
Kyle byl zamlklý, jenom ji držel za ruku.
„Takhle, Kyle,” řekla jsem. Znovu jsem ji pohladila po
ruce. „Jodi? Jodi, slyšíš mě? Kyle na tebe čeká, Jodi. Dostal
se do hromady problémů, aby tě sem dostal – všichni, kdo ho
znají, ho chtějí zmlátit do bezvědomí.” Křivě jsem se na
velkého muže vedle mě usmála a jeho koutky sebou zacukaly,
přestože na mě nevzhlédl.
- 631 -
„Ne že by tě to mělo překvapit,” řekl Ian stojící z druhé
strany vedle mě. „Kdy to tak nebylo, co, Jodi? Rád tě zase
vidím, zlato. Ale zajímalo by mě, jestli ty to cítíš stejně.
Musela to být příjemná pauza zbavit se na takhle dlouho
tohohle idiota.”
Kyle si nevšiml, že tu je jeho bratr, jako klíště zavěšený na
mé ruce, dokud nepormluvil.
„Iana si pamatuješ, samozřejmě. Nikdy se mi v ničem
nedokázal vyrovnat, ale pořád se snaží. Hele, Iane,” dodal
Kyle, ale nespouštěl oči z Jodi, „nechceš mi něco říct?”
„Ani ne.”
„Čekám na omluvu.”
„Tak čekej dál.”
„Dokážeš uvěřit, že mě kopl do obličeje, Jodes? A neměl k
tomu vůbec žádný důvod.”
„Kdo potřebuje důvod, co, Jodi?”
Bylo zvláštně příjemné slyšet to bratrské škádlení. Jodiiny
přítomnost ho udržovala v rozumných mezích. Jemné a
vtipné. Pro tohle bych se probudila. Kdybych byla na jejím
místě, už teď bych se usmívala.
„Pokračuj, Kyle,” zamumlala jsem. „Přesně takhle. Přijde
k sobě.”
Přála jsem si, abych se s ní mohla setkat, abych mohla
zjistit, jaká je. Dokázala jsem si představit jenom Sunny.
Jaké to bude pro všechny lidi tady, když se budou
seznamovat s Melanií? Bude to pro ně pořád stejné, jako
kdyby mezi námi nebyl žádný rozdíl? Pochopí, že jsem
doopravdy pryč, nebo Melanie prostě zaplní volné místo,
které tu zanechám?
Možná zjistí, že je úplně jiná. Možná si na ni budou muset
začít zvykat úplně od začátku. Možná nakonec zapadne tak,
jak já jsem nikdy nezapadla. Představovala jsem si ji, vlastně
sama sebe, uprostřed návalu přátelských tváří. Představovala
jsem si nás s Freedomem v náručí, jak se na nás usmívají
všichni ti lidé, kteří mi nikdy nevěřili.
- 632 -
Proč mi to vhrklo slzy do očí? Byla jsem opravdu tak
bezvýznamná?
Ne, ujistila mě Mel. A budeš jim chybět – samozřejmě, že
budeš. Všichni dobří lidé tady pocítí tvou ztrátu.
Připadalo mi, že konečně přijala mé rozhodnutí.
Nepřijala, nesouhlasila. Jenom nevidím způsob, jak tě
zastavit. A cítím, jak je to blízko. Také se bojím. Není to
legrační? Jsem úplně vyděšená.
Tak to jsme dvě.
„Wando?” řekl kyle.
„Ano?”
„Promiň.”
„Ehm… co?”
„To, že jsem se tě pokusil zabít,” řekl neurčitě. „Asi jsem
neměl pravdu.”
Ian prudce vydechl. „Prosím, řekni, že tu máš něco, na co
by se to dalo nahrát, Doktore.”
„Ne. Promiň, Iane.”
Ian zavrtěl hlavou. „Tahle chvíle by se měla zachovat.
Nikdy by mě nenapadlo, že se dožiju dne, kdy Kyle O’Shea
přizná, že neměl pravdu. No tak, Jodi, to by tě mělo probudit
šokem.”
„Jodi, lásko, nechceš mě bránit? Řekni Ianovi, že jsem
vždycky dřív pravdu měl.” Zachechtal se.
Bylo to hezké. Bylo hezké před odchodem vědět, že jsem
si zasloužila Kylovo přijetí. Tolik jsem neočekávala.
Už jsem toho víc udělat nemohla. Nebylo proč tu dál
zůstávat. Jodi se buď vrátí, nebo ne, ale to nic nezmění na mé
cestě.
A tak jsem postoupila je svému třetímu úkolu: lhala jsem.
„Jsem unavená, Iane,” řekla jsem.
Byla to doopravdy lež? Neznělo mi to tak moc falešně.
Byl to dlouhý, dlouhý den, tohle, můj poslední den. Byla jsem
vzhůru celou noc, uvědomila jsem si. Nespala jsem od svého
posledního nájezdu; musím být vyčerpaná.
- 633 -
Ian přikývl. „To se vsadím, že jsi. Zůstala jsi s tou Léči – s
Mandy vzhůru celou noc?”
„Jo.” Zívla jsem.
„Dobrou noc, Doktore,” řekl Ian a postrčil mě k východu.
„Hodně štěstí, Kyle. Vrátíme se ráno.”
„Dobrou, Kyle,” zamumlala se. „Zatím, Doktore.”
Doktor se na mě mračil, ale Ian byl k němu zády a Kyle
pozoroval Jodi. Pevně jsem mu jeho pohled opětovala.
Ian se mnou šel zpátky tunelem a nic neříkal. Byla jsem
ráda, že neměl náladu na povídání. Nemohla bych se
soustředit. Žaludek se mi kroutil a převracel, mačkal se do
zvláštních tvarů.
Měla jsem hotovo, všechno jsem zvládla. Jenom budu
muset chvíli počkat a neusnout. To bude problém, protože
jsem byla vážně unavená. Srdce mi bušilo tak tvrdě, že mi
připadalo, jako kdyby mi zevnitř do žeber bušila něčí pěst.
Už žádné zdržování. Musí to být dnes, mel to také věděla.
To, co se stalo dnes, mi to dokázalo. Čím déle tu zůstanu, tím
víc slz a hádek a bojů způsobím. Tím větší pravděpodobnost,
že se někdo podřekne a Jamie se dozví pravdu. Nechám Mel,
aby to potom vysvětlila. Bude to tak lepší.
Děkuju pěkně, pomyslela si Mel; její slova přišle rychle,
jako výbuch, a její strach přehlušil její sarkasmus.
Promiň. Vadí ti to moc?
Povzdechla si. Jak mi to může vadit? Udělám cokoliv, o co
mě požádáš, Wando.
Postarej se mi o ně.
To bych udělala tak jako tak.
O Iana taky.
Pokud mi to dovolí. Ale mám pocit, že mě nebude mít moc
rád.
I pokud ti to nedovolí.
Udělám pro něho, co budu moct, Wando. Slibuju.
Ian se zastavil na chodbě před červenými a šedými dveřmi
do svého pokoje. Zvedl obočí a já jsem přikývla. Ať si dál
- 634 -
myslí, že se pořád schovávám před Jamiem. To byla také
pravda.
Ian odsunul červené dveře stranou a já jsem došla rovnou
k matraci napravo. Stočila jsem se tam a přitiskla si své
třesoucí ruce k srdci a snažila se je schovat za kolena.
Ian se stočil kolem mě a přitiskl si mě k sobě. To by bylo
příjemné – věděla jsem, že až doopravdy usne, roztáhne se do
všech směrů – až na to, že cítil, jak se třesu.
„Všechno bude dobré, Wando. V9m, že najdeme řešení.”
„Opravdu tě miluju, Iane.” Jedině takhle jsem se s ním
rozloučit. Věděla jsem, že si na to později vzpomene a
pochopí. „Miluju tě celou svou duší.”
„Já tě taky doopravdy miluju, moje Tulačko.”
Přitiskl ke mně tvář, až našel mé rty, potom mě políbil,
pomalu a jemně, proud lávy se apaticky valil temnotou ve
středu Země, dokud jsem se nepřestala třást.
„Spi, Wando. Nech to na zítřek. Přes noc to nezmizí.”
Přikývla jsem, přitulila se k němu a povzdechla si.
Ian byl také unavený. Nemusela jsem čekat dlouho. Dívala
jsem se na strop – hvězdy nad prasklinami se pohnuly. Teď
jsem viděla tři na místě, kde předtím byly jenom dvě.
Pozorovala jsem, jak na mě mrkají a jak pulzují ve tmě
vesmíru. Nevolaly mě. Neměla jsem žádnou touhu se k nim
připojit.
Najednou mě Ianovy ruce pustily. Přetočil se na záda a ve
spánku si něco mumlal. Neodvážila jsem se čekat déle; tak
moc jsem chtěla zůstat, usnout tu vedle něj a získat pro sebe
ještě jeden den.
Pohybovala jsem se opatrně, ale nebylo nebezpečí, že by
se probudil. Jeho dech byl hluboký a vyrovnaný. Do rána
neotevře oči.
Rty jsem přejela po jeho hladkém čele, potom jsem se
zvedla a vyklouzla ze dveří.
Nebylo pozdě a jeskyně nebyly prázdné. Slyšela jsem
kolem sebe hlasy, zvláštní ozvěny, které by mohly přicházet
odkudkoliv. Neviděla jsem nikoho, dokud jsem nedošla do
- 635 -
velké jeskyně. Geoffrey, Heath a Lily byli na cestě zpátky z
kuchyně. Držel ajsem oči u země, ale byla jsem ráda, že vidím
Lily. Při tom krátkém pohledu, který jsem si dovolila, jsem si
všimla, že alespoň stojí vzpřímeně, ramena narovnaná. Lily
byla houževnatá. Jako Mel. Také to zvládne.
Pospíchala jsem jižní chodbou, cítila jsem úlevu, že jsem v
bezpečí v temnotě. Úlevu a zděšení. Už bylo vážně po všem.
Tolik se bojím, zafňukala jsem.
Než mohla mel odpovědět, dopadla mi z temnoty na
rameno těžká ruka.
„Jdeš někam?”