13.kapitola

Byla jsem v šoku. V nepopsatelném šoku.
První souvislá myšlenka, která mě napadla, zněla: Jestli v tom jel i Dermot,
zlomí mi to srdce. Anebo já jemu zlomím vaz.
Během dlouhé noční cesty k bývalému bydlišti Jannalynniných rodičů jsem
měla víc než dost času na přemýšlení. Anebo možná příliš málo. Usilovně jsem
se snažila najít pevnou půdu pod nohama, nějaký záchytný bod. „Proč?“ zeptala
jsem se nahlas. „Proč?“
„To nemám tušení,“ odpověděl Mustafa. „Když jsem tehdy na útěku zajel
k vám domů a seděl pak u jednoho stolu s Dermotem, měl jsem co dělat, abych
po něm neskočil a neuškrtil ho.“
„Proč jste to neudělal?“
„Protože jsem nevěděl, jestli v tom jede i on. Ale vždycky se chová mile a je
vidět, že vás má moc rád. Neuměl jsem si představit, že by vám takhle vrazil
kudlu do zad. Ani to, že by unesl Warrena. Na druhou stranu, nejspíš by mu to
nemuselo moc vadit – Warrena vůbec neznal a mě viděl jenom párkrát.“
Musela jsem předpokládat, že Kym tehdy večer u Erica použila Claudovu krev.
„Sakra,“ utrousila jsem, předklonila se a zabořila tvář do dlaní. Naštěstí jsem
seděla na zadním sedadle, takže mi nikdo neviděl do tváře.
„Přijdeme tomu na kloub, Sookie,“ řekl Alcide. Z jeho slov přímo čišela síla
a odhodlání. „Všechno to vyřešíme. Očistíme Erica.“
Z jeho ujištění jsem vycítila, že se bojí, abych se nerozplakala. Svým
způsobem jsem ho chápala. Jenomže teď mě tížily jiné starosti, a navíc jsem si
uvědomovala, že pláč není k ničemu a slz jsem už beztak vyplakala víc než dost.
Vyhlédla jsem z okénka a zjistila, že jsme dojeli na předměstí. Spousta domků
stála na přinejmenším čtyřakrových pozemcích; kdysi to zřejmě býval venkov,
ale pak se Shreveport značně rozrostl.
„Je to jenom kousek odsud,“ řekl Mustafa. Po chvilce se před námi objevil bílý
plot. „Tady je to, ten plot si pamatuju.“
Příjezdovou cestu k farmě přetínala velká vrata. Vyskočila jsem z auta, abych
je otevřela, ale ve skutečnosti jsem se hlavně chtěla na chvilku nadechnout
čerstvého vzduchu. Alcide s Mustafou popojeli v autě dopředu a já šla za nimi
pěšky. Všude byla černá tma, nikde nesvítila žádná pouliční lampa. Zahradu
před domem zalévalo pouze bezpečnostní světlo, ale to bylo všechno. Na domě
připomínajícím ranč ani za ním na oddělené garáži, do níž ústila příjezdová
cesta, nevisely žádné lucerny. Před domem jsem uviděla rezavou houpačku
a okamžitě si na ní představila malou Jannalynn. Pak jsem se ale přistihla, že si
v duchu maluju, jak jí ta houpačka zprudka naráží do hlavy.
Vytlačila jsem ten chmurný obrázek z mysli a přidala se k Alcidovi
a Mustafovi, kteří mezitím vystoupili z auta do hlučné noci. V lese na okraji
178
pozemku koncertovali cvrčci a s nimi zřejmě všechen ostatní hmyz v Louisianě.
V dálce jsem zaslechla štěkat psa.
„Teď se musíme dostat dovnitř,“ prohlásil Alcide.
„Počkat!“ zarazila jsem ho.
„Ale…“ pokusil se vložit do řeči Mustafa.
„Ticho,“ odsekla jsem. Konečně jsem nabyla přesvědčení, že zvládnu něco víc
než se jen nechat vláčet událostmi. Prozkoumala jsem celé okolí svým šestým
smyslem, který jsem dostala darem od pana Cataliada, a snažila se najít
jakoukoliv známku života. Když už jsem to málem vzdala, vycítila jsem slabý
záchvěv myšlenek. „Někdo tam je,“ řekla jsem velice tiše. „Někdo tam určitě
je.“
„Kde?“ vyhrkl Mustafa nedočkavě.
„V podkroví nad garáží,“ odpověděla jsem. Moje zjištění na ně zapůsobilo
podobně, jako kdybych vystřelila ze startovací pistole. Vlkodlaci byli rázné
bytosti.
Ke zdi garáže přiléhaly schody, kterých jsem si předtím nevšimla, ale Alcidovy
a Mustafovy bystřejší oči je odhalily. Oba vlkodlaci okamžitě vyrazili do
podkroví. Mustafa cestou zachytil známou stopu, zvrátil hlavu a zavyl. Hrůzou
se mi zježily vlasy v zátylku. Došla jsem ke schodům a nahoře zahlédla siluety
obou mužů. Nic jiného jsem ve tmě nerozeznávala. Pohybovaly se dopředu
a dozadu a jejich snažení doprovázely rytmické rány. Usoudila jsem, že se snaží
vyrazit dveře. Následovalo hlasité bum!, dveře se rozpadly a z podkroví se
rozlilo ven světlo.
Mustafa znovu zavyl. Napadlo mě, že Warren je určitě mrtvý.
Všechno se ve mně sevřelo. Smrt malého světlovlasého a téměř bezzubého
ostrostřelce s tváří posetou pihami mi téměř zlomila srdce. Svezla jsem se na
kolena.
„Sookie,“ zavolal naléhavě Alcide.
Zvedla jsem k němu oči. Mustafa scházel po schodech a v náručí nesl tělo.
Alcide mezitím seběhl ke mně dolů.
„Je naživu,“ řekl mi Alcide. „Ale jen Bůh ví, jak dlouho tam byl bez vzduchu,
jídla a vody. Tyhle věci zřejmě Jannalynn vůbec nezajímaly. Musíme sehnat
pomoc.“
„Co třeba upíří krev?“ navrhla jsem velice tiše.
„Mustafa by měl tuhle možnost využít,“ řekl Alcide. Bylo mi jasné, že Warren
na tom musí být skutečně špatně.
Zavolala jsem Billovi. „Sookie, kde jsi?“ ozval se z telefonu. „Snažil jsem se ti
dovolat. Co se stalo?“
Rychle jsem se podívala na displej. Měla jsem spoustu zmeškaných hovorů.
„Vypnula jsem vyzvánění,“ odpověděla jsem. „Všechno ti vylíčím, ale nejdřív tě
musím o něco poprosit. Jsi ještě ve Shreveportu?“
„Jo, vrátil jsem se před Trojku, abych vystopoval ty gaunery.“
179
„Uklidni se, už se nemusíš bát. Oba za sebou máme hroznou noc. Teď bych tě
ale potřebovala u sebe.“
„Pro tebe cokoliv.“
„Přijeď k Alcidovi, sejdeme se tam. Můžeš zachránit život.“
„Už jedu.“
Cestou do Shreveportu se Mustafa posadil na zadní sedadlo, kde jsem původně
seděla já. Warrenovu hlavu si položil na klín. Vysvětlila jsem mu, že Warren by
se měl napít Billovy krve, protože jedině tak zůstane naživu. „Pokud mu to
pomůže,“ odpověděl Mustafa, „uděláme to. I když mi to potom bude vyčítat.
Nebo si to budu vyčítat já. Ale musím ho zachránit.“
Zpáteční jízda nám trvala mnohem kratší dobu než cesta na předměstí, protože
jsme už věděli, kudy jet. Přesto jsme se vztekali u každého semaforu a nadávali
na každého řidiče, který jel příliš pomalu. Stále jasněji jsem vnímala Mustafovu
nervozitu. Signály z Warrenova mozku byly stále slabší a chvílemi se dokonce
vůbec neozývaly, ale nakonec se jeho mysl pokaždé znovu vzchopila.
Když jsme dorazili k Alcidovu domu, Bill už na nás samozřejmě čekal.
Vyskočila jsem z auta a okamžitě ho odtáhla k zadnímu sedadlu. Jakmile Bill
spatřil zbídačelého Warrena, v očích mu zasvítilo poznání. Mustafu
i ostrostřelce Warrena si dobře pamatoval, a možná ho na okamžik dokonce
napadlo, že by Warrena nebyla příliš velká škoda, protože to byl další svědek,
který by mohl vypovídat – aspoň v omezené míře – o noci, kdy jsme zabili
Victora.
„Tehdy v Transfusii nebyl,“ řekla jsem a popadla Billa za zápěstí. Mustafa
oparně zvedl Warrenovu hlavu, aby mohl vystoupit a uvolnit místo Billovi.
Můj bývalý přítel na mě vrhl tázavý pohled.
„Potřebuje tvoji krev,“ řekla jsem. Bill si bez dalších okolků klekl vedle auta,
kousl se do zápěstí a nastavil je nad Warrenova pootevřená vyschlá ústa.
Nevím, jestli by s tím Warren souhlasil, kdyby neměl tak obrovskou žízeň.
Odkapávající krev v něm zpočátku nevyvolala žádnou reakci. Pak se v něm ale
cosi probudilo a začal vědomě pít. Viděla jsem, jak se mu pohybuje ohryzek.
„To stačí,“ řekla jsem po chvíli. Warrenův mozek už také ožil. „Teď ho
odvezte do nemocnice. Tam už mu pomůžou.“
„Ale taky všechno zjistí,“ namítl Alcide a zamračil se na mě. Mustafa se
zachoval stejně. „Začnou se ho vyptávat, kdo ho unesl.“ Bill odstoupil od
Warrena, držel se za zápěstí a tvářil se, jako by ho naše dohady nezajímaly.
„Cožpak nechcete, aby policie Jannalynn zatkla?“ zeptala jsem se jich. Já
osobně bych si nic jiného nepřála.
„Jestli se o to pokusí, Jannalynn je zabije,“ namítl Alcide. Zmatek, který jsem
zaznamenala v jeho hlavě, mi ale napověděl, že mu jde ještě o něco jiného.
„Chceš ji potrestat sám,“ řekla jsem co nejklidněji.
„Jasně že chce,“ ozval se Mustafa. „Jannalynn patří do jeho smečky. To on ji
má potrestat.“
180
„Chtěla bych se jí zeptat na pár věcí,“ dodala jsem. Řekla jsem si, že teď je
vhodná chvíle, abych Alcida a Mustafu požádala o malou laskavost, protože
jinak by mohli Jannalynn zlikvidovat ještě dřív, než z ní vytáhnu informace.
„A co Sam?“ zeptal se nečekaně Bill.
„Co je s ním?“ opáčil po chvíli Alcide.
„Nebude se mu to líbit,“ zamumlala jsem. „Nebylo to mezi nimi tak vážné, jak
se ti Jannalynn snažila namluvit, ale…“
„Je to jeho přítelkyně,“ dokončil za mě větu Mustafa, pokrčil rameny a sklonil
hlavu ke svému společníkovi. Warren v tu chvíli konečně pootevřel oči, a když
nad sebou uviděl Mustafu, usmál se. „Věděl jsem, že mě nakonec najdeš,“ řekl.
„Že pro mě přijdeš.“
Dojalo mě to a zároveň mi to připadalo dost zvláštní. V hlavě jsem měla
naprostý zmatek.
„Takže to byl Claude,“ řekla jsem nakonec. „Nemůžu tomu uvěřit. Proč by měl
chtít, aby se Eric napil z takové coury, jako byla Kym? Proč by jí dával vlastní
krev, aby jí v tom pomohl?“ Nemínila jsem si vůči němu brát servítky ani se ho
snažit omlouvat.
„Tohle by ti mohl vysvětlit jedině Claude,“ řekl Bill zachmuřeně. „Kde vlastně
je?“
„Přišel si pro něj Niall. Už spoustu dní jsem ho neviděla.“
„A Dermot tu zůstal?“
„Jo. Claude mu nechal na starosti všechny obyvatele vílí říše, kteří se stáhli
do jeho klubu,“ odpověděla jsem.
„Doneslo se mi, že nikdo jiný tam už ani nežije,“ poznamenal Bill a potvrdil
tím mou domněnku, že nadpřirozené bytosti jsou stejné klepny jako obyčejní
smrtelníci. „Řekl ti Claude, kdy se vrátí?“
„Ne. Niall ho vzal zpátky do vílího světa, aby zjistili, kdo skutečně zaklel
Dermota. Podle Clauda to udělal Murry, ale ten je mrtvý. Zabila jsem ho u sebe
na zahradě.“ V tu chvíli jsem si byla stoprocentně jistá, že všichni tři poslouchají
s nastraženýma ušima. Všechny součásti mého života se teď konečně spojily
v jeden celek připomínající dálnici plnou víl, vlkodlaků, upírů a lidí.
„Claudovi se tehdy hodilo do krámu svést to na Murryho,“ poznamenal Bill
a jeho slova zůstala ještě chvíli viset ve vzduchu. Pak mi všechno došlo.
„Claude,“ vydechla jsem. „Celou dobu to byl Claude.“ Připadala jsem si tak
otupělá, že jsem ze sebe v první chvíli nedokázala vypravit ani slovo a nebyla
jsem schopná pohybu.
Po chvíli nastal čas se rozloučit. Nikdo z nás neměl tušení, kde je teď
Jannalynn. Alcide nabídl Mustafovi s Warrenem, že u něj můžou přespat.
Mustafa souhlasil a poděkoval za oba, protože Warrenovi ještě nebylo příliš do
řeči. Podle všeho ho Alcide s Mustafou vůbec nemínili odvézt do nemocnice.
Musela jsem se s tím smířit. Mustafa mu aspoň dal po malých doušcích napít
ovocné proteinové šťávy.
181
Bill a já jsme nastoupili do auta a Mustafa upírovi poděkoval, že přijel
a Warrenovi pomohl. Nerad přiznával, že je Billovi zavázaný, ale nakonec se
k tomu odhodlal.
Ještě jsme ani nestačili odjet, a Alcide už žhavil telefon. Nejspíš se snažil
dovolat členům své smečky, kteří dostali za úkol odklidit moje únosce. Vsadila
bych se, že mu šlo hlavně o Kandace. Netušila jsem, jestli ji zavřou společně
s ostatními, nebo jestli se vzdá fasády rebelky. V tu chvíli jsem byla především
ráda, že to není můj problém.
Za volantem naštěstí seděl Bill. Já jsem měla v hlavě příliš velký zmatek. Kéž
bych mohla Nialla nějak varovat před hadem, kterého si hřál ve svém hnízdě!
„Proč to Claude udělal?“
Teprve když mi Bill odpověděl, uvědomila jsem si, že jsem to vyslovila nahlas.
„Nevím, Sookie. Opravdu mě nic nenapadá. Vždyť proti Ericovi nic nemá.
Nebo aspoň nevím, že by ho nenáviděl. Z jakého důvodu? Možná ti záviděl, že
spíš s tak hezkým mužem, ale to by těžko stačilo…“
Nechtěla jsem Billovi oponovat a vysvětlovat mu, že Claude spal i s několika
ženami, jak mi sám přiznal. Eric byl rozhodně typ, který ho přitahoval mnohem
víc.
„Dobře, nech mě přemýšlet,“ řekla jsem. „Proč by se choval tak prohnaně?
Stačilo by podpálit mi dům.“ (Což se už jednou stalo.) „Mohl mě zastřelit.“ (Se
střelbou jsem také měla jisté zkušenosti.) „Mohl mě unést a mučit.“ (Rovněž
splněno.) „Jestli chtěl způsobit Ericovi problémy, měl spoustu jiných možností,
jak toho dosáhnout.“
„Ano,“ řekl Bill. „Ale kdyby to udělal přímo, zůstaly by po něm stopy, které
by Erica dovedly až k němu. Všechno provedl tak zákeřně a nepřímo, že z toho
mám pocit, jako by ti stále chtěl zůstat nablízku a dál dělat všechno pro to, abys
neodhalila jeho záludnost a prohnanost.“
„Z lásky to ale určitě neudělal.“
„Netajíš přede mnou něco, Sookie? Nějaký důvod, proč by Claude chtěl zůstat
s tebou, bydlet u tebe a dělat ti společnost?“ Bill se na okamžik odmlčel a pak
rychle dodal: „Po tomhle by samozřejmě toužil každý muž, dokonce i takový,
který má rád muže. Jako Claude.“
„No, vlastně ano, Bille,“ odpověděla jsem. „Je zvláštní, že se o tom zmiňuješ.
Upřímně řečeno, má k tomu důvod.“
Okamžitě jsem zmlkla, protože jsem si uvědomila, že mu nesmím nic
prozradit. Zároveň ve mně doslova bublal vztek. Klidně bych si mohla na čelo
napsat: „MÁM DENEB SAR“. Děkuju za skvělý dárek, dědečku Fintane.
Děkuju, pane Cataliade, i za váš dárek. Když už jsem se začala zlobit na lidi ze
své minulosti, nemínila jsem se zastavit. A děkuju, babičko, že ses vyspala
s Fintanem, a navíc jsi nepoužila jeho dárek, dokud to šlo, takže teď spadl do
rukou mně.
182
Po vnitřním výbuchu hněvu, který byl o to silnější, že jsem musela zůstat
zticha, jsem se s vypětím všech sil uklidnila.
Zhluboka jsem se nadechla a vydechla, jak mi dnes už jednou poradil Bill.
Upustila jsem trochu páry a díky tomu jsem nad sebou znovu získala kontrolu
a už zase jsem dokázala držet své myšlenky na uzdě. Na Billovi se mi líbilo, že
zatímco jsem se věnovala sama sobě a snažila se uklidnit, neobtěžoval mě
dotěrnými otázkami. Jednoduše řídil.
„Nemůžu o tom mluvit,“ přiznala jsem. „Mrzí mě to.“
„Řekneš mi aspoň, jestli se ti už Claude nebo Niall ozvali?“
„Ne, neozvali. Poslala jsem jim dopis přes… no, poslala jsem jim dopis, že
Dermot nezvládá osazenstvo Divocha. Určitě ses doslechl, že jim začíná
docházet trpělivost.“
„Nejsou v tom sami,“ poznamenal Bill zachmuřeně.
„Jak to myslíš?“ Na luštění hádanek jsem byla příliš rozrušená a unavená.
„Všichni naši hosté jsou pořád ve Shreveportu – Felipe, Horst i Angie,“ řekl.
„Jako kdyby nás navštívil král z osmnáctého století. Taková pompa nám úplně
vyprázdní kasu. Navíc se sbratřili s tím tupým zápasníkem. Felipe mu chce
dokonce navrhnout, aby se k nám přidal. Prý by z něj byla skvělá tvář pro naše
hnutí.“
„Freyda je taky ještě ve městě?“ Styděla jsem se, že se na to musím ptát právě
Billa, ale tolik jsem se to chtěla dozvědět, že jsem byla schopná překonat i stud.
„Ano. Tráví s Ericem tolik času, kolik jí dovolí.“
„Neřekla bych, že Freyda má ve zvyku žádat o povolení.“
„Máš naprostou pravdu. Nejsem si jistý, jestli se ji Eric vážně pokouší odradit,
nebo jenom zvyšuje svou cenu.“
Jako by mi těmi slovy vrazil facku.
„Moc se omlouvám, Sookie,“ dodal okamžitě. „Měl jsem zůstat zticha.“ Znělo
to sice upřímně, ale už jsem nikomu nevěřila.
„Vážně si myslíš, že by to Eric dokázal?“
„Sookie, víš přece, že Eric dokáže i mnohem víc,“ odpověděl Bill a pokrčil
rameny. „Nechci ti lhát a nemůžu ti to podávat po troškách. Z mého úhlu
pohledu je báječné, že se o něj Freyda tak zajímá. Kvůli tobě ale doufám, že Eric
je ti naprosto oddaný a odhodlaný zahnat Freydu k přístupnějšímu partnerovi.“
„Miluje mě.“ Řekla jsem to jako vyděšená holčička, která se snaží přesvědčit
svého otce, že se vážně, vážně nebojí tmy. Styděla jsem se za sebe.
„Ano, to je pravda,“ přitakal okamžitě Bill.
Náš rozhovor se očividně nachýlil ke konci a už nikdy se neměl zopakovat.
Představila jsem si, jak na mě po příjezdu domů čeká na zadní verandě Eric.
V té představě poslal pryč všechny upíry z Nevady a chtěl mě ujistit, že vyhnal
i Freydu. Řekl jí, že mě moc miluje a nikdy mě neopustí, i kdyby mu nabízela
sebevětší moc a bohatství. Definitivně se tím rozešel se svým stvořitelem
183
Appiem Liviem Ocellou. Všem upírům v okrsku udělalo jeho rozhodnutí radost,
protože mě měli rádi.
Když už jsem se ocitla ve sféře snů, rozhodla jsem se pokračovat. Po rozbřesku
se vrátili Claude a Niall. Pradědeček mi oznámil, že Claudovi vymyl mozek
a změnil ho v příjemného muže, který lituje všech prohřešků, jimiž někoho
urazil. Oba se objali s Dermotem jako se sobě rovným a vzali ho zpátky do vílí
říše společně se všemi, kteří zůstali uvěznění v Divochovi. Byla jsem si jistá, že
jako v každé správné pohádce budou žít šťastně na věky věků.
Potom jsem v duchu oddala Jasona a Michele a obdařila je třemi syny. Oddala
jsem i Terryho a Jimmie a darovala jejich catahoulským psům spoustu štěňat.
Jmenovala jsem Alcida doživotním vůdcem smečky a přidala mu šťastné
manželství s Kandace, z něhož se mu narodila dcera. Tařiny děti získaly
stipendia na Tulaneově univerzitě v New Orleansu. A Samovi… netušila jsem,
co bych pro něj mohla vymyslet za vhodný dárek. Jeho bar samozřejmě
prosperoval, ale vzhledem k tomu, jak často Sam podléhal ženám
z nadpřirozených sfér… no, hlavně, že bar prosperoval. Quinn žil navěky
šťastně se svou partnerkou Tijgerin. Podařilo se jí napravit jeho sestru Frannie,
ze které se stala zdravotní sestra.
Pravděpodobně jsem přeskočila pár lidí. No jistě, Holly a Hoyt! Narodili se jim
holka a kluk a její syn z prvního manželství přilnul ke svému novému tátovi
i oběma mladším sourozencům. Hoytovo celoživotní přátelství s mým bratrem
jim už nepůsobilo žádné potíže, protože Jason už Hoyta nezatahoval do svých
soukromých záležitostí. Nikdy.
India si našla ženu svých snů a louisianský parlament schválil zákon, který jim
umožnil, aby se vzaly. Nikdo už nedělal pitomé vtípky na lesbičky ani na ně
nevytahoval bibli… aspoň v mých snech.
„O čem nejradši sníš, Bille?“ zeptala jsem se. Svým způsobem se mi po prožití
tolika šťastných konců značně zlepšila nálada.
Bill ke mně zaletěl tázavým pohledem. Už jsme byli skoro u mě doma.
„Nejradši? O tom, že přijdeš do mé skrýše úplně nahá,“ odpověděl, usmál se
a odhalil při tom dvě řady sněhobílých zubů. „Aha, počkat!“ dodal. „Tohle se už
vlastně stalo.“
„Musí toho být víc,“ namítla jsem, ale okamžitě jsem zalitovala, že jsem radši
nezůstala zticha.
„Taky že je.“ Jeho oči mi jasně zopakovaly, co se stalo potom, co jsem se
objevila v jeho skrýši.
„A o tomhle sníš? Že přijdu k tobě domů nahá a vyspím se s tebou?“
„Potom mi řekneš, že jsi poslala Erica k čertu a chceš zůstat navždycky se
mnou. A abys se mnou mohla sdílet svůj život, že tě mám proměnit.“
Do ticha, které mezi námi po jeho slovech zavládlo, se vkradlo napětí –
a veškerá legrace byla ta tam.
184
„A víš, co bych ti na to odpověděl?“ zeptal se Bill. „Řekl bych, že to nikdy
neudělám. Protože tě miluju.“
A tím, dámy a pánové, skončil náš večerní program.