14.kapitola

Když jsem se probudila ve své posteli, venku už pálilo slunce. Dneska jsem
nemusela do práce; právo vzít si volno, pokud se ve vašem životě dělo něco
skutečně mimořádného, se v baru U Merlotta považovalo za svaté. Včerejší
večer byl ve všech ohledech neuvěřitelný. Zachránila jsem dvě rukojmí,
pomohla odklidit ze Shreveportu vlkodlaky, kteří si dělali, co se jim zlíbilo,
a pronikla jsem hlouběji do nečekaného spiknutí. To se hned tak nevidí.
Navíc jsem zažila únos a hořké zklamání.
Měla jsem náladu pod psa, a tak jsem aspoň chtěla vypadat dobře. Při oblékání
na nákupy a na schůzku, kterou jsem si domluvila už před několika dny, jsem se
pečlivě nalíčila a vyčesala si vlasy do vysokého ohonu, který mi splýval do týla.
Když jsem se pak prohrabovala kabelkou a hledala v ní náušnice, ocitl se mi
mezi prsty deneb sar. Vytáhla jsem ho a sklopila k němu oči. Světlá zelenkavá
krabička zaplašila mou nervozitu z nadcházejícího dne. Promnula jsem ji
v rukou a potěšila se jejím hladkým povrchem i teplem, které z ní sálalo.
Napadlo mě (už ani nepočítám po kolikáté), jestli je k její aktivaci zapotřebí
nějaké kouzlo. Nakonec jsem došla k závěru, že ne. Moje babička byla sice
oddaná křesťanka a na kouzla nevěřila, ale pokud by její dárek vyžadoval třeba
nějaké zaříkadlo, určitě by mi je napsala. Nikdy by neopomněla zmínit něco, co
by mě mohlo ochránit.
Říkala jsem si, že bych měla deneb sar vrátit do nočního stolku a pořádně ho
zamaskovat. Nakonec jsem to ale neudělala. Po krátkém rozmýšlení jsem ho
schovala do kapsy v sukni. Konečně jsem pochopila, že pokud ho nemám
u sebe, není mi k ničemu. Nechat ho v šuplíku bylo totéž jako postavit se
lupičům s nenabitou pistolí v ruce.
Odteď se mnou půjde, kamkoliv se hnu.
Pokud se Eric… pokud se rozhodne odjet s Freydou, použiju ho? Podle pana
Cataliada by přání zaměřené na Erica mohlo fungovat, protože ho miluju.
Pokusila jsem se představit si, jak říkám: „Eric se nesmí rozhodnout pro
Freydu.“
Jenomže… kdyby s ní chtěl odjet do Oklahomy, znamenalo by to, že představa
budoucnosti po jejím boku je mu milejší než soužití se mnou. Chtěla bych vůbec
s takovýmhle mužem zůstat?
Dnes se mohla stát spousta špatných věcí, ale doufala jsem a věřila, že mě nic
špatného nepotká. Docela bych se spokojila alespoň s jedním šťastným dnem.
Vstala jsem od stolu a najednou mě zase přepadly pochybnosti, jestli je
skutečně moudré nosit deneb sar jen tak v kapse. Je vůbec bezpečné mít při sobě
tak cennou věc? Celé osazenstvo Claudova baru poznalo, že je na mně něco
zvláštního, i když mi v žilách koluje jenom ždibínek vílí krve. Museli vycítit, že
vlastním tuhle zvláštní věc nebo že k ní mám přinejmenším blízko. Neměla bych
podceňovat jejich touhu získat ji pro sebe, zvlášť když vezmu v potaz, jak silně
186
si přáli vrátit se do vílího světa, který tak zbožňují. Zaváhala jsem a chvíli
uvažovala, jestli bych přece jen neměla vrátit deneb sar do šuplíku.
Pak mi ale znovu probleskla hlavou představa nenabité pistole. Vrátila jsem ho
do vnitřní kapsičky v kabelce, která se dala zavřít, takže představovala poněkud
bezpečnější úkryt.
Krátce nato jsem zaslechla přijíždět auto. Oknem v obývacím pokoji jsem se
podívala ven a zjistila, že za mnou přijela Cara Ambroselliová. Pokrčila jsem
rameny. Dnešek jsem si nemínila nechat zkazit.
Přivezla si parťáka, jakéhosi mladého muže, kterého jsem vůbec neznala. Měl
krátké hnědé vlasy, hnědé oči, obyčejné oblečení a nebyl ani přehnaně vysoký,
ani přehnaně štíhlý, ani přehnaně statný. Podobně bezvýrazně na mě působily
i myšlenky, které se mu honily hlavou. Poznala jsem, že je zahleděný do
Ambroselliové. Mohla jsem s ním jen soucítit, protože ona na něj pohlížela
pouze jako na svého pomocníka.
„Tohle je Jay Osborn,“ představila mi policistka svého kolegu. „Dneska jste se
nějak vystrojila.“
„Mám dopoledne schůzku,“ odpověděla jsem. „A za pár minut budu muset
odejít.“ Mávla jsem rukou k pohovce, aby se posadili, a zaujala jsem místo
naproti nim.
Osborn se rozhlížel po místnosti. Jasně vnímal stáří domu i všeho zařízení.
Ambroselliová se plně soustředila na mě.
„Udělala jste na T-Rexe pořádný dojem,“ začala.
Tímhle mě naštěstí předem varovala. „Neříkejte,“ podivila jsem se. „Vždyť
jsem ho poprvé potkala až ten večer, co zemřela Kym Roweová. Kromě toho
mám přítele.“ Teoreticky.
„Volal mi, jestli bych mu nedala vaše telefonní číslo.“
„To, že ho nemá, nejspíš mluví samo za sebe,“ odpověděla jsem a pokrčila
rameny.
Znovu jsme začaly probírat, co všechno jsem ten večer dělala v Ericově domě,
od první do poslední minuty. Když už jsem nabyla přesvědčení, že se blížíme ke
konci, Ambroselliová se rozhodla přidat poslední otázku.
„Přišla jste tam pozdě, protože jste na sebe chtěla upoutat pozornost?“
Zamrkala jsem. „Cože?“
„Přišla jste pozdě, abyste upoutala T-Rexovu pozornost?“ Pálila jednu otázku
za druhou, aniž sama chápala, o co jí vlastně jde.
„Kdybych chtěla upoutat jeho pozornost, nejspíš bych přišla dřív, abych s ním
strávila co nejvíc času,“ opáčila jsem. „Měl s sebou docela hezké společnice,
takže nechápu, proč by se měl zajímat zrovna o mě.“
„Třeba v něm chtěl váš přítel získat spojence. V očích veřejnosti by mu jedině
prospělo, kdyby měl na své straně tak populární osobnost.“
„Pochybuju, že jsem ta nejlepší návnada, kterou na něj mohl Eric vytáhnout,“
utrousila jsem a zasmála se.
187
Ambroselliová byla s případem na mrtvém bodě. Doufala, že obcházením
svědků, roznášením polopravd a střílením otázek od boku z nás vydoluje
informace, které by se jí mohly hodit. Svým způsobem jsem ji litovala, jenomže
tímhle přístupem nás jenom připravovala o čas.
„T-Rex mi nezavolal a ani to od něj nečekám,“ řekla jsem po chvíli. „Pokud
mě omluvíte, už musím odejít.“
Ambroselliová i Osborn vstali a pomalu se měli k odchodu. Přitom se tvářili,
jako by zjistili cosi důležitého.
Když jsem dorazila do Bon Temps, zastavila jsem se u Tary, abych si vyzvedla
svoje nádobí. Dvojčata zrovna spala a Tara ležela na pohovce a poklimbávala.
Naštěstí jsem zaťukala tiše. Kdybych Saru a Robba vzbudila, moje nejlepší
kamarádka by mi nejspíš omlátila pánev o hlavu.
„Kde máš manžela?“ zašeptala jsem.
„Jel koupit pleny,“ odpověděla Tara stejně tiše.
„Jak ti jde kojení?“
„Připadám si jako chodící mlíkárna,“ odpověděla. „Nevím, proč si tu halenku
vůbec zapínám.“
„Je to dřina donutit je, aby pili?“
„Zhruba stejná jako přimět upíra, aby tě kousl.“
Zazubila jsem se na ni. Potěšilo mě, že Tara je schopná žertovat o něčem,
z čeho měla předtím takový strach.
„Mimochodem,“ dodala Tara, když jsem se po chvíli chystala k odchodu,
„neděje se něco v Divochovi?“
„Co tím myslíš?“ Poplašeně jsem se k ní otočila.
„Už tohle je možná odpověď,“ podotkla Tara. „Takovou reakci jsem od tebe
nečekala, Sookie.“
Netušila jsem, co na to říct. „J. B. tam má problémy?“
„Ne, je se všemi kamarád,“ odpověděla Tara. „Konečně jsme si o tom
promluvili. Obě přece víme, že mu dělá dobře, když ho někdo obdivuje. A že je
co obdivovat!“
Přikývla jsem. J. B. byl skvělý. Sice ne moc chytrý, to bohužel ne, ale jinak byl
skvělý.
„A on si myslí, že tam něco nehraje?“
„Všimnul si pár zvláštních věcí,“ pokračovala Tara opatrně. „Nikdo s ním
nikdy nejde na oběd ani mu nechce říct, čím se normálně živí. Přitom prakticky
nevycházejí z klubu.“
Tara mě dostala do úzkých, jen co je pravda. „Zajímalo by mě, jak se k tomu
melouchu vůbec dostal,“ poznamenala jsem, abych získala trochu času
a vymyslela něco, čím bych odvedla její pozornost od Claudova klubu. Byla
jsem si jistá, že Tařina rodina stále potřebuje peníze navíc, ačkoliv ji i s dvojčaty
propustili z nemocnice docela brzy, takže jí účet za doktory příliš nenabobtnal.
188
„Jak se tam dostal? Holky z posilovny se před ním zmínily o večeru pro dámy
a všechny mu začaly tvrdit, že by tam se svou vizáží klidně mohl vystupovat
i on,“ vysvětlila mi Tara a tvářila se kupodivu docela pyšně. „Jednou tam během
polední přestávky zajel.“ V tu chvíli začalo jedno z dětí pofňukávat, takže Tara
vystřelila do jejich pokojíčku a po chvilce se vrátila nazpátek se Sarou. Nebo že
by s Robbiem? „Když jedno začne plakat, druhé se hned přidá,“ zašeptala
a přitom dítě houpala a broukala mu. Jako kdyby mateřství prožívala už spoustu
let, a ne teprve několik dní. Nakonec jí škvrně odevzdaně položilo hlavičku na
prsa. „Ten tvůj Claude prohlásil, že když ti J. B. tehdy tolik pomohl – myslel tu
bouračku? –, tak ho bere. A taky…“ Zachytila jsem její pohled. „Pamatuješ, jak
jsem se s Claudem potkala, když jsem byla těhotná? To on mi tehdy na hřišti
v parku řekl, že čekám dvojčata. No a tak věděl, že se J. B. jako otec bude muset
postarat o rodinu.“
Ta bouračka, o které se Tara zmínila, samozřejmě nebyla žádná autohavárie,
jak jsem všem namluvila. Zotavovala jsem se tehdy z krutého mučení a J. B. mi
dlouhé týdny pomáhal při rehabilitaci. Vybavila jsem si, že jsem se s tím
Claudovi svěřila. Jistě. Potěšilo mě, že Claude vyšel Tařinu manželovi tak
ochotně vstříc, i když jsem věděla, co je ve skutečnosti zač a že kuje nějaké
děsivé pikle.
Před odchodem z domku jsem pohladila miminko své nejlepší kamarádky po
hebké tvářičce. „Ty máš ale štěstí,“ pošeptala jsem Taře.
„Připomínám si to den co den,“ odpověděla. „Den co den.“ Tařiny myšlenky
byly něco jako kaleidoskop nepříjemných scén, z nichž se skládalo celé její
dětství – rodiče alkoholici, dům plný jejich kumpánů narkomanů, odhodlání
vydrápat se ze dna a povznést se vzhůru, nad ponížení a špínu. Malý čistě
uklizený domek, krásné děti a střízlivý manžel, pro Taru to bylo hotové nebe.
„Dávej na sebe pozor, Sookie,“ řekla a vyslala ke mně nervózní pohled. Byly
jsme kamarádky natolik dlouho, aby poznala, že se něco děje.
„Pozor dávej hlavně ty na tyhle drobečky. O mě se nemusíš bát, nic mi
nehrozí.“ S co nejpřesvědčivějším úsměvem jsem pak tiše vyšla z domu
a opatrně za sebou zavřela dveře. Zajela jsem do banky, abych si vybrala peníze
z bankomatu, a pak jsem se zastavila v nově otevřené advokátní kanceláři Beth
Osiecké a Jarrella Hilburna. Někomu by se mohlo zdát, že Bon Temps je
přesycené právníky, ale všem se očividně dařilo dobře a kanceláře měli stále
plné. Navíc nedávno zemřel Sid Matt Lancaster, který měl spoustu klientů,
a všichni teď za něj hledali náhradu.
Proč jsem si vybrala nováčky?
Právě proto. Byli noví, neznala jsem je a oni neznali mě. Chtěla jsem začít
s čistým štítem. Hilburna jsem navštívila kvůli své půjčce Samovi. Dneska jsem
měla domluvenou schůzku s Osieckou, která se specializovala na reality.
A protože tu byla nová, souhlasila, že se sejdeme v sobotu.
189
V maličké recepci seděla za stolem mladá, sotva dvacetiletá dívka. Právníci si
pronajali přízemí jednoho starého domu na náměstí. Elektrické vedení určitě
potřebovalo vyměnit, ale aspoň tu vymalovali a pořídili si docela pěkný
kancelářský nábytek z druhé ruky. Zelenající se květináče dodávaly čekárně
příjemnou atmosféru, a navíc tu nehrála žádná hudba, což bylo velké plus.
Dívka na recepci, která ani neměla jmenovku, se na mě zářivě usmála a podívala
se do diáře se spoustou prázdných kolonek.
„Vy budete slečna Stackhouseová,“ řekla.
„Ano. Mám schůzku s – paní Osieckou?“ zeptala jsem se nejistě.
„Slečnou Osieckou,“ opravila mě šeptem, nejspíš proto, aby ji majitelka toho
jména neslyšela.
Přikývla jsem, že rozumím.
„Podívám se, jestli je připravená,“ odpověděla recepční, vyskočila od stolu
a vydala se po chodbě kamsi dozadu. Po levé a pravé straně byly další dveře
a na konci chodby jakýsi společný prostor. Zahlédla jsem v něm ohromný stůl
a knihovnu plnou objemných svazků. Určitě takových, které bych nikdy nečetla.
Zaslechla jsem rázné klepání a šepot. Zakrátko se dívka vrátila. „Slečna
Osiecká vás přijme,“ řekla a rozmáchle mávla rukou ke kanceláři.
Zhluboka jsem se nadechla a vydala se za slečnou Osieckou.
Od stolu vstala žena kolem třicítky, s pečlivě zastřiženými hnědými vlasy
projasněnými červeným melírem, s modrýma očima a brýlemi orámovanými
hnědými obroučkami. Na sobě měla slušivou bílou halenku, barevnou
květovanou sukni a na nohou sandálky na vysokém podpatku. Usmívala se na
mě.
„Jsem Beth Osiecká,“ představila se pro případ, že bych to mezi recepcí a její
kanceláří zapomněla.
„Sookie Stackhouseová,“ odpověděla jsem a potřásla jí napřaženou pravicí.
Právnička sklopila oči k poznámkovému bloku a já si všimla, že přeletěla
rychlým pohledem poznámky, které si zřejmě udělala během našeho včerejšího
telefonátu. Potom se podívala na velký plakát s mapou Louisiany vedle svého
stolu. „Tak,“ řekla a střelila po mně tázavým pohledem. „Dneska vás čeká
opravdu zvláštní den, že? Máte narozeniny a přitom se chystáte sepsat závěť.“
Po odchodu z její advokátní kanceláře jsem si připadala nesmírně divně.
Člověka nic tak nepřiměje přemýšlet o vlastní smrti jako sepisování závěti.
V takové chvíli máte pocit, jako by už stála přede dveřmi. Když se po vašem
odchodu ze života předčítá poslední vůle, je to naposledy, co lidé slyší vaše
slova, názory a přání, poslední upřímné vyjádření. Hodina strávená s Beth
Osieckou mi odhalila spoustu věcí.
Beth teď měla za úkol převést moje přání do právničtiny a já se u ní měla
pozítří zastavit a dokument podepsat. Pro jistotu jsem si předem vlastnoručně
190
sepsala do bodů všechno, co jsem v závěti chtěla mít. Právničky jsem se pak
zeptala, jestli je možné připojit list k závěti jako regulérní přílohu.
„Samozřejmě,“ odpověděla s úsměvem. Bylo mi jasné, že si mě zařazuje do
své zatím skromné sbírky historek o „potrhlých klientech“, ale vůbec mi to
nevadilo.
Opustila jsem její kancelář s pocitem pýchy. Napsala jsem svou poslední vůli.
Najednou jsem nevěděla, co dál. Byly tři hodiny odpoledne. Snídala jsem
pozdě, takže kompletní oběd nepřipadal v úvahu. Do knihovny jsem zajít
nepotřebovala, protože doma mi leželo ještě několik nepřečtených knížek.
Mohla jsem odjet domů a chvilku se opalovat, což mi bylo odjakživa příjemné,
jenomže celá bych se zpotila a to by neprospělo ani mému líčení, ani umytým
vlasům. Tady na chodníku mi ale hrozilo, že se doslova upeču, protože slunce
pálilo jako zběsilé. Muselo být aspoň pětatřicet stupňů. Váhala jsem, jestli mám
vůbec vzít za kliku auta, když mi zazvonil mobil.
„Haló?“ Vytáhla jsem z kabelky kapesník, obalila si jím prsty a teprve potom
otevřela rozžhavené dveře. Z auta se vyvalil horký vzduch.
„Sookie? Jak se máš?“
„Quinne?“ To snad ne! „Jsem moc ráda, že ses ozval.“
„Všechno nejlepší,“ odpověděl.
Přistihla jsem se, jak mi po rtech přelétá úsměv. Nedokázala jsem se mu
ubránit. „Ty sis vzpomněl!“ řekla jsem. „Děkuju.“ Udělal mi neuvěřitelnou
radost. Nečekala jsem, že si Tara vzpomene, protože si nedávno přinesla domů
dvojčata, ale trochu mě zamrzelo, že se o mých narozeninách nezmínila.
„Narozeniny jsou důležitá věc,“ pokračoval Quinn. Neviděla jsem ho od
svatby Samova bratra, a tak jsem ráda slyšela jeho hluboký hlas.
„Co ty?“ Na okamžik jsem zaváhala. „Jak se má Tijgerin?“ Když jsme se
naposledy viděli, Quinn zrovna potkal krásnou svobodnou slečnu, která na sebe
uměla vzít podobu tygřice. Takových bytostí už moc nebylo. Víc už asi dodávat
nemusím.
„No… víš… bude ze mě táta.“
Páni. „Gratuluju!“ řekla jsem. „Takže už bydlíte spolu? Kde jste se usadili?“
„Takhle to u nás nechodí, Sookie.“
„Aha. Dobře. A jak to tedy chodí?“
„Muži svoje děti nevychovávají. O to se starají matky.“
„Bože, není to trochu staromódní?“ A taky ujeté.
„Taky bych řekl. Ale Tij je dost konzervativní. Říká, že jakmile se dítě narodí,
schová se přede mnou, dokud ho neodstaví. Její matka tvrdila, že pokud to bude
kluk, mohl bych v něm vidět hrozbu.“ Přes telefon jsem sice nedokázala číst
Quinnovy myšlenky, ale cítila jsem, že je rozčilený a z hlasu mu zaznívá silná
zášť.
O tygrech jsem zjistila dost věcí, když jsem s Quinnem chodila, a tak jsem
věděla, že sklon k zabíjení mladých mají pouze ti tygři, kteří předtím nikdy
191
neměli vlastní potomky. Protože mi po tom ale nic nebylo, potlačila jsem
rozhořčení, které ve mně vyvolalo Quinnovo trápení. Nebo jsem se o to aspoň
pokusila.
Tijgerin ho využila, aby s ní zplodil dítě, a teď už ho nechtěla vidět?
Tohle není můj boj, napomenula jsem se. (Vlkodlaci byli ve svých postojích
mnohem modernější. I jiní měňavci!)
Moje mlčení se příliš protahovalo, takže jsem vyhrkla, co mi zrovna slina
přinesla na jazyk. „Mám ohromnou radost, že čekáte dítě. Vždyť je vás přece tak
málo! Tvoje matka a sestra musí být taky nadšené, že?“
„No… moje matka je na tom čím dál hůř. Když jsem se jí s tím svěřil, udělalo
se jí sice o trochu líp, ale dlouho to nevydrželo. Musela se vrátit do toho
domova, kam jsme ji odvezli. Frannie si našla přítele a před měsícem s ním
někam utekla. Nemám tušení, kde je jí konec.“
„To je škoda, Quinne. Moc mě to mrzí.“
„Já ti tu na tvoje narozeniny vykládám o svých starostech, i když jsem to
neměl v úmyslu. Vážně jsem ti chtěl popřát co nejlepší den, Sookie. Nikdo si to
nezaslouží víc než ty.“ Na okamžik zaváhal. Bylo mi jasné, že má ještě něco na
srdci. „Co kdybys mi někdy zavolala?“ zeptal se. „Abys mi pověděla, jak jsi to
vůbec oslavila.“
Snažila jsem se vydedukovat, co tímhle vším sleduje, ale skutečný motiv jeho
citového výlevu mi stále unikal. „Možná,“ odpověděla jsem. „Pokud ti budu mít
o čem vyprávět. Zatím jsem jenom sepsala závěť.“
V telefonu se na dlouho rozhostilo ticho. „To si snad děláš legraci,“ řekl po
chvíli.
„Dobře víš, že nedělám.“
Další vážná odmlka.
„Mám za tebou přijet?“
„Proboha, to ne,“ odpověděla jsem a vtiskla svému tónu úsměv. „Mám dům,
auto a trochu úspor. Napadlo mě, že je ta pravá chvíle, abych to udělala.“ Snad
jsem mu nelhala. „Už musím jít, Quinne. Udělal jsi mi velkou radost. Hned je
mi veseleji.“ Zaklapla jsem telefon a položila ho do kabelky.
Nasedla jsem do auta, z nějž mezitím aspoň částečně vyvanulo vedro,
a uvažovala jsem, na jaké příjemné místo bych si mohla zajet a co zajímavého
bych mohla podniknout. Cestou z domova do města jsem si vyzvedla ze
schránky noviny a zkontrolovala, jestli mi nepřišla nějaká pošta, ale našla jsem
jenom účet za povinné ručení a leták z Wal-Martu.
Usoudila jsem, že můj hladový žaludek si zaslouží nějakou dobrotu. Zajela
jsem do mléčného baru a koupila si zmrzlinový pohár s kousky čokolády.
V rozpáleném autě jsem ho jíst nechtěla, proto jsem se s ním posadila ke stolku.
Pozdravila jsem pár známých a dala se do řeči s Indií, která sem přišla s jednou
ze svých malých neteří.
192
Znovu mi zazvonil mobil. Volal Sam. „Sookie, mohla by ses zastavit v baru?
Chybí nám jedna basa Heinekenu a dvě bedny Michelobu, a tak chci zjistit, kam
se poděly.“ Znělo to nakvašeně. Sakra!
„Vždyť mám dneska volno.“
„Hele, teď jsi moje obchodní partnerka. Musíš se podle toho snažit.“
Neslyšně, jen pohybem rtů jsem do telefonu peprně zaklela. „Dobře,“
odpověděla jsem rozladěně, protože jsem skutečně měla po náladě. „Za chvilku
přijedu. Ale dlouho tam nezůstanu.“
Nasupeně jsem pak prošla dveřmi pro zaměstnance, jako kdybych vcházela do
arény na koridu. No a co, že nám chybějí tři basy piva? „Same?“ zavolala jsem
na chodbě. „Jsi u sebe?“
„Jo, pojď sem,“ odpověděl. „Už asi vím, co se stalo.“
Rázně jsem otevřela dveře do Samovy kanceláře. V tom okamžiku na mě začal
pokřikovat snad celý svět. „Proboha!“ vyjekla jsem naprosto zděšeně.
Když jsem se vzpamatovala z leknutí, uvědomila jsem si, že mi uspořádali
narozeninovou oslavu s překvapením.
Přišel J. B., Terry se svou přítelkyní Jimmie, Sam, Hoyt a Holly, Jason
a Michele, Halleigh Bellefleurová, Danny a Kennedy a dokonce i Jane
Bodehouseová.
„Tara musela zůstat doma a hlídat děti,“ ozval se J. B. a podal mi malý balíček.
„Napadlo nás, že ti dáme štěně, ale Jimmie tvrdila, že se tě nejdřív musíme
zeptat,“ přidal se Terry. Jimmie na mě přes jeho rameno mrkla.
Sam mě objal tak pevně, až jsem se bála, že přestanu dýchat. Nakonec jsem ho
dloubla do ramene. „Ty mizero,“ pošeptala jsem mu do ucha. „Že nám chybí
pivo! To teda jo!“
„Měla ses v tom telefonu slyšet,“ opáčil Sam se smíchem. „Jannalynn mrzí, že
nemohla přijet. Musela otevřít Psí chlup.“
Jasně. Určitě je celá nešťastná z toho, že mě nemůže vidět. Odvrátila jsem
obličej stranou, aby Sam neviděl můj výraz.
Halleigh se omluvila, že s sebou nevzala Andyho, ale nemohl se uvolnit ze
služby. Danny a Kennedy mě objali oba oučasně a Jane Bodehouseová mi
vtiskla hubičku, ze které čpěl alkohol. Michele mě na chvíli vzala za ruce.
„Doufám, že se ti letošní rok vyvede. Půjdeš mi za družičku?“
Usmála jsem se na ni tak zeširoka, že jsem si málem vykloubila čelist, a ujistila
jsem ji, že to pro mě bude veliká pocta. Jason mě vzal kolem ramen a podal mi
balíček převázaný stuhou.
„Vůbec jsem nečekala, že bych mohla dostat dárky. Jsem na ně moc stará,“
usmála jsem se.
„Na dárky není nikdy pozdě,“ namítl Sam.
Oči mi slzely tak mocně, že jsem dárek od Jasona nemohla pořádně rozbalit.
Dal mi náramek po babičce; úzký zlatý řetízek s perlami zasazenými
193
v pravidelných vzdálenostech. Nemohla jsem tomu věřit. „Kdes to našel?“
zeptala jsem se.
„Vyklízel jsem ten stůl z podkroví a našel jsem tohle. Zachytil se o třísku
v tom šuplíku pod deskou,“ vysvětlil mi. „Hned jsem si vzpomněl na babičku.
Věděl jsem, že se ti bude líbit.“
Teď už jsem se slzám vůbec nebránila. „To je nádhera,“ řekla jsem. „Tohle je
to nejkrásnější, co jsi pro mě kdy udělal.“
„Na,“ řekla Jane, natěšená jako dítě, a podala mi malou dárkovou taštičku.
Usmála jsem se a zajela do ní rukou. Našla jsem v ní kupony na „mytí auta
zdarma“ v myčce, kde pracoval její syn. Přiměla jsem se k srdečným díkům.
„Všechny je využiju,“ slíbila jsem jí.
Hoyt a Holly mi koupili láhev vína, od Dannyho a Kennedy jsem dostala
elektrickou brusku na nože a J. B. s Tarou mi přenechali jeden z pěti papiňáků,
které dostali svatebním darem. Měla jsem z něj opravdu radost.
Sam mi podal těžkou obálku. „Otevři ji až potom,“ zamručel tiše.
S přimhouřenýma očima jsem se na něj podívala. „Tak dobře,“ odpověděla
jsem. „Pokud to vážně chceš.“
„Jo,“ řekl Sam. „Chci to.“
Halleigh pro mě upekla svou vlastní verzi čokoládového dortu podle Caroline
Bellefleurové. Nakrájela jsem ho a každému z gratulantů podala kousek.
Zmrzlinový pohár s kousky čokolády se mohl jít zahrabat. „Podle mě je ještě
lepší než ten od paní Caroline,“ prohlásila jsem. V Bon Temps se za takové
rouhání upalovalo.
„Přidala jsem do něj špetku skořice,“ pošeptala mi Halleigh.
Po oslavě jsem zašla do baru, kde mi k narozeninám popřály India, která
zrovna obsluhovala stoly, a Danielle, která za mě zaskakovala.
Halleigh mě přemluvila, abych zajela k ní domů a podívala se na dětský pokoj,
kompletně připravený na příchod nového přírůstku do rodiny. Přijala jsem její
pozvání se šťastným pocitem, že můžu strávit aspoň chvilku ve společnosti
člověka, který proti mně nekuje žádné pikle. Návštěva u Halleigh mě skutečně
potěšila.
Potom jsem zajela na večeři k babiččině kamarádce, Hoytově matce Maxine.
Byla sice o hodně mladší než babička, ale spojovalo je hluboké přátelství. Už se
nemohla dočkat Hoytovy svatby a její štěstí se přeneslo i na mě. Navíc mi
pověděla několik zábavných historek o babičce. Těšilo mě, že jsem si mohla
zavzpomínat na takovou babičku, jakou jsem důvěrně znala, a vytlačit z hlavy
její románek s Fintanem, který mě v duchu stále pronásledoval. Díky Maxine
jsem mohla celou hodinu vzpomínat na ženu, o níž jsem si myslela, že ji znám.
Domů jsem se vracela až za tmy s pocitem, že dnešek byl mnohem příjemnější
než včerejšek. Připadalo mi neuvěřitelné, že mám tak báječné přátele. Teplá noc
se mi zdála kouzelná a vůbec mi nebylo horko. Cestou jsem si prozpěvovala,
protože jsem jela sama a nikdo neslyšel můj příšerný hlas.
194
Doufala jsem, že mi aspoň jeden z mých upířích známých nechá na
záznamníku vzkaz – nejvíc jsem samozřejmě čekala na zprávu od Erica. Za
celou cestu mi ale mobil ani jednou nezazvonil. Na začátku příjezdové cesty
jsem se na okamžik zastavila, abych se podívala do schránky, a potom jsem
zamířila k domu.
Ani mě příliš neudivilo – naopak, pocítila jsem ohromnou úlevu –, že na mě už
čekají. Za domem parkovalo auto mé upíří přítelkyně a Bill, Eric i Pam seděli na
lehátkách na zahradě. Pam na sobě měla květované tričko s hlubokým výstřihem
a krátké kalhoty, které odpovídaly počasí – i když teplota pro ni nehrála roli.
Sandály s korkovou podrážkou její oblečení skvěle doplňovaly.
„Ahoj, ahoj,“ zavolala jsem na ně a vzala ze zadních sedadel všechny dárky.
Zároveň jsem uznale kývla na Pam, abych pochválila její vkus. „Jak se daří
Transfusii?“
„Přijeli jsme ti popřát všechno nejlepší,“ odpověděl Eric. „Bill tě
pravděpodobně chce ujistit o své nehynoucí lásce, která překonává tu moji,
a Pam má určitě v plánu prohodit pár sarkastických poznámek a zároveň tě
ujistit, že tě má taky ráda.“
Bill a Pam se po Ericově preventivním útoku zatvářili nakvašeně. Dnes jsem si
ale nemínila nechat zkazit náladu.
„A co ty, Ericu?“ oplatila jsem mu úder. „Ujistíš mě, že mě miluješ stejně jako
Bill, ale jenom pokud se ti to hodí? A zároveň najdeš nějaký nenápadný způsob,
jak mi pohrozit a připomenout, že možná odjedeš s Freydou?“ Vycenila jsem na
Erica zuby v rozzuřeném úsměvu a zamířila k zadní verandě. Odemkla jsem
síťové dveře, prošla verandou, odemkla vchod do kuchyně a vešla s plnou náručí
dárků dovnitř.
Odložila jsem všechny věci na kuchyňskou linku, vrátila se na verandu
a otevřela síťové dveře. „Chce mi ještě někdo něco říct?“ zeptala jsem se
a přeletěla pohledem od jednoho upíra ke druhému. „Nebo to mám považovat za
vyřízené?“ Pam ode mě odvrátila pohled, abych neviděla, jak se šklebí.
„Jenom to, že Eric měl pravdu,“ řekl Bill s upřímným úsměvem. „Skutečně tě
miluju víc než on. Přeju hezký večer, Sookie. Tady jsem ti něco přinesl,“ dodal,
přistoupil ke mně a podal mi malý balíček převázaný stuhou. Vzala jsem si ho
od něj.
„Děkuju, pane Comptone,“ řekla jsem a oplatila mu jeho úsměv. Bill pak
odešel. Na kraji lesa se ještě zastavil a poslal mi vzdušný polibek.
„Taky jsem ti něco přinesla, Sookie,“ ozvala se Pam. „Nikdy by mě nenapadlo,
že se někdy budu chtít stýkat s normálním smrtelníkem, ale tebe snáším
mnohem líp než ostatní. Doufám, že se ti na narozeniny nic nestane.“ Pokud šlo
o přání k narozeninám, Pamino nebylo nijak oslnivé, ale aspoň jsem věděla, že
jde přímo od srdce. Sešla jsem z verandy, abych ji objala, a Pam mě také sevřela
do náruče. Musela jsem se usmát. U Pam jste nikdy nevěděli, co čekat. Její
pokožka příjemně chladila a voněla. Měla jsem svou nemrtvou přítelkyni
195
opravdu upřímně ráda. Nakonec vytáhla malou ale bohatě zdobenou krabičku,
vtiskla mi ji do ruky a ustoupila stranou. Nejdřív se podívala na mě a potom na
Erica. „Nechám vás tady o samotě, abyste si mohli promluvit o všem, co je
zapotřebí,“ prohlásila věcným tónem. Eric byl její stvořitel, a tak mu určité věci
zkrátka nemohla říct. Krátce nato zmizela.
„A mě neobejmeš?“ zeptal se Eric.
„Než tě začnu objímat, chci vědět, jak to mezi námi vypadá,“ řekla jsem,
posadila se na schody a dárky opatrně odložila stranou. Eric si sedl vedle mě.
Čekal nás vážný rozhovor, o němž jsem věděla, že musí přijít. Radost ze mě už
vyprchala, ale kupodivu jsem byla daleko klidnější, než jsem předpokládala,
když jsem si tuhle chvíli představovala. „Nejsi ke mně upřímný,“ začala jsem.
„Už spoustu týdnů se k sobě vůbec nechováme jako pár, i když všem vykládáš,
že jsem tvoje žena. Poslední dobou to neznamenalo nic víc, než že spolu spíme.
Chápu, že muži neradi probírají partnerské problémy, a mě to taky nijak netěší,
ale někdy to prostě jinak nejde.“
„Půjdeme dovnitř.“
„Ne. Skončili bychom v posteli. Než to uděláme, musíme si všechno vyjasnit.“
„Miluju tě.“ Blonďaté vlasy se mu leskly v záři bezpečnostního osvětlení, ale
černé oblečení všechny odlesky pohlcovalo. Vystrojil se jako na pohřeb.
„Taky tě miluju, Ericu. Ale o tohle tu přece nejde, nebo snad ano?“
Eric odvrátil pohled. „Ne,“ přiznal zdráhavě. „Sookie… nemůžu se jen tak
rozhodnout mezi tebou a Freydou. Kdyby šlo jenom o to, s kým chci být víc…
miluju tebe. Na tom se nic nemění a vůbec o tom nepochybuju. Ale není to tak
snadné.“
„Není to tak snadné?“ opakovala jsem. Hlavou se mi honilo tolik emocí, že
jsem nemohla vybrat jen jednu a prohlásit: Takhle se cítím. Jsem zděšená. Jsem
rozčilená. Jsem otupělá strachem. Cítila jsem tohle všechno současně a ještě
mnohem, mnohem víc. Nedokázali jsme se na sebe podívat, proto jsem zvedla
hlavu k obloze poseté hvězdami. „Ale je,“ namítla jsem po chvíli mlčení. „Ale
je. Je to jednoduché.“
Dnešní noc byla kouzelná. Nevyzařovalo z ní však příjemné očekávání, které
uvádí zamilované páry do slastného vytržení, nýbrž tíživé napětí, z něhož se
svírá srdce. Přicházelo plíživě odkudsi z hloubi temného lesa a ničilo všechno,
co se mu postavilo do cesty.
„Přikázal mi to před smrtí můj stvořitel,“ odpověděl Eric.
„Nemůžu uvěřit, že se chceš vymlouvat na jeho úmysly,“ odsekla jsem.
„‚Jenom poslouchám rozkazy.‘ Neplácej hlouposti, Ericu! Nemůžeš se pořád
schovávat za to, co po tobě chtěl Appius. Je po něm.“
„Podepsal závaznou smlouvu,“ pokračoval Eric, stále stejně klidně.
„Snažíš se najít výmluvu, protože se chystáš udělat hloupost, která způsobí
jenom bolest,“ namítla jsem.
„Nemám jinou možnost,“ řekl Eric se zatrpklým výrazem.
196
Na okamžik jsem sklopila oči k zemi. Na nohou jsem měla svoje oblíbené
sandály s vysokou podrážkou, zdobené kvítky. Dokonale se hodily
k osmadvacetileté ženě, která je stále svobodná a zrovna slaví narozeniny.
Nebyla to ta nejlepší obuv na definitivní loučení s milencem.
„Ericu, máš přece velkou moc,“ řekla jsem a vzala ho za chladnou ruku.
„Vždycky jsi byl ten nejsilnější a nejodvážnější upír široko daleko. Kdyby byl
tvůj stvořitel ještě naživu, věřila bych, že nemáš jinou možnost. Ale já ho viděla
zemřít přímo tady na své zahradě. Takže si myslím tohle: Kdybys Freydu
opravdu nesnášel, nějak bys z toho vykličkoval. Ale ty nechceš. Freyda je
krásná. Je bohatá. Je mocná. Potřebuje, abys jí hlídal záda, a za to se ti odmění
spoustou věcí, které tak zbožňuješ.“ Roztřeseně jsem se nadechla. „Já mám
jenom sebe. A to zřejmě nestačí.“ Pak už jsem jenom čekala, co na to řekne,
a modlila se, ať se mě pokusí vyvést z omylu. Zvedla jsem k němu hlavu.
Neviděla jsem na něm sebemenší náznak studu nebo slabosti. Vzájemně jsme se
propalovali pohledem.
„Sookie, jestli tuhle příležitost zahodím, Felipe nás oba potrestá. Naše životy
už nebudou stát za nic.“
„Tak odjedeme,“ řekla jsem tiše. „Odstěhujeme se jinam. Ty se podřídíš
jinému králi nebo královně. Já si tam najdu práci.“
Už když jsem to říkala, bylo mi jasné, že na to Eric nepřistoupí. Dokonce mě
napadlo, jestli bych to vůbec vypustila z pusy, kdybych věřila, že bude souhlasit.
Nejspíš ano, ačkoliv by to znamenalo opustit všechno, co mám ráda.
„Kéž by se tomu dalo nějak zabránit,“ řekl Eric. „Ale nemám tušení, jak to
udělat. Nechci tě vytrhávat z tvého života.“
Nevěděla jsem, jestli mi v tu chvíli nepuklo srdce… jestli jsem při jeho slovech
cítila ohromnou úlevu, nebo vztek.
Dál už nepokračoval.
Čekal, co mu na to řeknu.
Svíraly mě takové obavy, že jsem se přistihla, jak tázavě vraštím obočí. „Co
je?“ zeptala jsem se. „Co je?“ Nešlo mi na rozum, že po tomhle ode mě vůbec
čeká nějakou odpověď. Co bych mu asi tak měla říct?
Eric se zatvářil rozčileně, jako kdyby vůbec nechápal, jaké pocity se mi můžou
honit hlavou.
Dál jsem ho propalovala nevěřícným pohledem a Eric předpokládal, že mě
svým vytrvalým mlčením přece jen pohne k odpovědi.
Teprve když s konečnou platností pochopil, že skutečně nevím, jak dál, řekl:
„Kdybys skutečně chtěla, mohla bys to zastavit.“ Každé slovo vyznělo jasně
a zřetelně.
„Jak?“ Rozhodila jsem ruce na znamení své nepředstírané bezradnosti. „Pověz
mi jak.“ Horečně jsem přemýšlela a zoufale se snažila pochopit, co tím Eric
myslí.
„Řekla jsi, že mě miluješ,“ odpověděl rozčileně. „Můžeš to zastavit.“
197
Potom se vydal pryč.
„Pověz mi jak,“ zavolala jsem za ním tak úpěnlivě, až jsem se za sebe
zastyděla. „Krucinál, POVĚZ MI JAK!“
Eric se ohlédl přes rameno. Takový výraz jsem u něj viděla naposledy při
našem prvním setkání, kdy ve mně viděl jenom dalšího bezvýznamného
človíčka na jedno použití.
Krátce nato se vznesl do vzduchu a zmizel na noční obloze.
Chvíli jsem zůstala stát na místě a civěla na nebe. Možná jsem čekala, že se na
něm objeví ohnivá písmena, která mi objasní, co tím myslel. Třeba jsem doufala,
že se z lesa vynoří Bill jako deus ex machina a vysvětlí mi, co měl Eric na mysli
a co jsem navzdory jeho očekávání nepochopila.
Vrátila jsem se domů a automaticky za sebou zamkla dveře. Zůstala jsem stát
uprostřed kuchyně a vybičovala unavený mozek k činnosti.
Dobře, řekla jsem si. Zkusíme na to přijít. Eric tvrdil, že mám moc zabránit mu
v odchodu za Freydou. „Ale nedocílím toho jenom tím, že ho budu milovat,
protože to jsem mu už řekla a on to dobře ví,“ zašeptala jsem. „Takže nestačí
pouze můj pocit, ale musím něco aktivně podniknout.“
Ale co? Jak bych jim mohla zabránit, aby se vzali?
Mohla bych zabít Freydu. Jenomže tím bych spáchala neomluvitelný zločin,
protože Freyda se provinila pouze touhou po muži, kterého jsem milovala.
Navíc jakýkoliv pokus zabít ji by odsoudil k smrti i mě.
A kdybych zabila Erica, sotva bych tím dosáhla kýženého šťastného řešení.
Jiná možnost, jak je zastavit, mě nenapadla.
Možná bych mohla vyrazit za Felipem a uprosit ho, aby si tu Erica nechal,
pomyslela jsem si. Eric sice tvrdil, že pokud zůstane tady v Louisianě a dá
Freydě košem, Felipe nás oba potrestá, ale přesto jsem začala vážně přemýšlet,
jak bych měla krále oslovit. Co by mi odpověděl? Vždyť věděl, že jsem mu
kdysi zachránila život, nasliboval mi všechno možné, a přitom stejně nic
nesplnil. Ne, kdybych před Felipem padla na kolena, vysmál by se mi. A potom
by mě poučil, že musím respektovat Appiovo přání a dovolit jeho potomkovi,
aby odcestoval se svou dokonalou partií do Oklahomy.
Na oplátku by král určitě získal velké výhody z jakékoliv budoucí dohody
mezi Oklahomou na jedné straně a Nevadou, Arkansasem a Louisianou na
straně druhé.
Ať jsem se na to podívala z jakéhokoliv úhlu, neměla jsem naději, že Felipe
dovolí Ericovi zůstat ve Shreveportu. Ericova cena coby šerifa se ani zdaleka
nerovnala ceně, jakou pro něj mohl mít po Freydině boku, kde by mohl plnit
úlohu Felipeho prodloužené ruky.
Dobrá, intervence u Felipeho nepřipadala v úvahu. Nebudu tvrdit, že se mi tím
neulevilo.
Přemýšlela jsem a snažila se vydolovat z hlavy nějaký skvělý nápad dokonce
i pozdě večer v koupelně, když jsem se sprchovala, otírala osuškou a pak si
198
přetahovala přes hlavu tričko na spaní. Eric byl přesvědčený, že bych dokázala
rozbít dohodu mezi Freydou a Felipem. Ale jak? Jako by si myslel, že mám eso
v rukávu, nebo nějakou kouzelnou věc, která mi splní jakékoliv přání.
A sakra!
S jednou rukou v rukávu a zbytkem trička omotaným kolem krku jsem se
zarazila. Chvíli jsem nemohla popadnout dech.
Eric věděl, že u sebe mám deneb sar.