10.kapitola

Ericovo dramatické prohlášení na Coltona i Audrinu ohromě zapůsobilo. Oba doslova ztuhli. Jenom pro
mě to už byla trochu obehraná písnička.
Rozladěně jsem si odfrkla a odvrátila pohled stranou.
„Nudíš se, lásko?“ zeptal se Eric tak chladným tónem, že by z něj i rampouchům naskákala husí kůže.
„Už to říkáme celé měsíce.“ Možná jsem trochu přeháněla, ale ne příliš. „Ovšem celou dobu jen mlátíme
prázdnou slámu. Jestli chceme něco provést, tak se do toho musíme opřít – a ne se umluvit k smrti!
Myslíš, že to Victor netuší? Že na něj máš spadeno? Myslíš, že nechce, abychom to zkusili?“ Tenhle
proslov byl schovaný v mém podvědomí tak důkladně, že jsem o něm nevěděla ani já sama. „Nedělá snad
tobě a Pam jeden naschvál za druhým, jen aby tě vyprovokoval a přinutil udělat nějakou hloupost, za
kterou tě bude moct potrestat? Ať už tahle situace dopadne jakkoliv, má to v kapse!“
Eric na mě vytřeštil oči, jako kdybych se mu přímo před očima proměnila v kozu. Audrina a Colton na
mě zírali s otevřenou pusou.
Eric se chystal něco odpovědět, ale nakonec zůstal zticha. Nevěděla jsem, jestli na mě chce začít křičet,
nebo mlčky odkráčet pryč.
„A jak to chceš vyřešit?“ zeptal se tiše a klidně. „Máš nějaký plán?“
„Zítra se sejdeme s Pam,“ prohlásila jsem. „Měli bychom ji do všeho zasvětit.“ Zároveň získám čas
vymyslet něco, čím se neztrapním.
„Takže dobře,“ odpověděl Eric. „Coltone, Audrino, víte naprosto jistě, že to riziko chcete podstoupit?“
„Rozhodně,“ řekl Colton. „Audie, lásko, ty do toho se mnou jít nemusíš.“
Audrina si odfrkla. „Pozdě, kamaráde! Všichni v práci vědí, že spolu bydlíme. I kdybys do toho šel beze
mě, stejně jsem mrtvá. Mám šanci jedině tehdy, když se k vám přidám a společně to napravíme.“
Mám ráda prakticky uvažující ženy. Pozorně jsem se jí zadívala do obličeje a pak i do hlavy. Obojí mi
říkalo, že je upřímná. Byla bych však naivní, kdyby mě nenapadlo, že by se docela dobře mohla ohlásit
u Victora a udat nás ve snaze vytřískat pro sebe co nejvíc. Prostě by se zachovala prakticky. „Jak můžeme
vědět, že hned jak odejdeme, nezvednete telefon?“ zeptala jsem se. Upřímností jsem nemohla nic pokazit.
„Jak víme, že to neuděláte vy?“ opáčila Audrina. „Colton vám už jednou pomohl, když vám dal tip
ohledně těch sklenic. Věřil všemu, co mu o vás Heidi řekla. Podle mě se z toho chcete vysekat se zdravou
kůží stejně jako my.“
„Přežívání je moje druhá přirozenost. Zítra večer se sejdeme u mě doma,“ řekla jsem a nakreslila jim
cestu na starý lístek se seznamem věcí, které jsem chtěla nakoupit. Můj dům ležel na odlehlém místě a byl
chráněný kouzly, takže pokud bude Erica s Pam nebo Coltona s Audrinou někdo sledovat, dozvíme se to.
Měla jsem za sebou dlouhou noc. Teď už se blížila ke konci a já jsem zívala, div mi nepraskla sanice.
Nechala jsem se od Erica odvézt k němu do Shreveportu, protože to bylo blíž než ke mně domů. Ospalost
(a rozbolavělost) mě zmáhala natolik, že další příděl milování nepřicházel v úvahu. Tedy pokud v sobě
Eric neobjevil nečekané sklony k nekrofilii. Když jsem mu to řekla, zasmál se.
„Ne, mám tě rád, když jsi živá, hřejivá a vrtíš se,“ prohodil a políbil mě na krk, na své oblíbené místo.
Kdykoliv to udělal, celá jsem se zachvěla. „Určitě bych tě dokázal probudit,“ dodal. Sebevědomí je sice
přitažlivé, ale stejně bych na to nenašla dost sil. Znovu jsem zívla a Eric se zasmál. „Najdu Pam
a všechno jí vylíčím. Taky bych se jí měl zeptat, jak se daří Miriam. Až ráno vstaneš, vrať se domů,
Sookie. Nechám Mustafovi vzkaz, aby mi přivezl auto.“
„Komu?“
„Můj nový asistent se jmenuje Mustafa Chán.“
„Vážně?“
Eric přikývl. „Je dost náladový,“ varoval mě. „Dávej si pozor.“
„Fajn! Zůstanu v horní ložnici, protože ráno musím odjet.“ Teď jsem stála ve dveřích nejrozlehlejší
ložnice v přízemí. Eric mi ji nabídl, když mě přemlouval, abych se k němu nastěhovala. On sám spal
v místnosti, která předtím sloužila jako herna a byla vybavená francouzskými okny. Pozval si ale zedníky,
aby okna zazdili, a navíc se mohl spolehnout na ochranu těžkých dveří s dvojitým zámkem, který odradil
všechny případně návštěvy. Kdykoliv jsem tam spala, přepadala mě lehká klaustrofobie. Přesto jsem tam
několikrát zůstala, když jsem nemusela brzy ráno vstávat. Ložnice v horním patře byla vybavená
okenicemi a těžkými závěsy, aby k upírům, kteří tu přespávali, neproniklo žádné světlo. Já jsem ale
otevřela okenice dokořán, takže místnost působila příjemněji.
Po katastrofální návštěvě Ericova stvořitele Appia a jeho potomka Alexeje jsem čekala, že po příchodu
do Ericova domu všude uvidím a ucítím krev. Designér ale dostal volnou ruku a dostatečné množství
peněz, a tak vyměnil všechny koberce a nechal vymalovat. Kdybych to nevěděla, vůbec bych nepoznala,
že v domě došlo k násilí. Vzduchem se nesla vůně připomínající koláče s pekanovými ořechy, která
dělala místnosti ještě útulnější. Pod tím jsem cítila i sotva znatelnou suchou vůni upírů, která také nebyla
nepříjemná.
Když Eric odešel, zamkla jsem dveře (člověk nikdy neví) a rychle jsem se osprchovala. Měla jsem tu
schovanou noční košili, která byla podstatně hezčí než moje tričko s Tweetym. S pocitem uvolnění jsem si
lehla na prostornou postel. V tu chvíli jako bych z obývacího pokoje zaslechla Pam. Ještě chvilku jsem
pak šmátrala v šuplíku v nočním stolku, vytáhla z něj budík a balík papírových kapesníků a obojí jsem si
položila na noční stolek, abych je měla co nejblíž po ruce. Několik následujících hodin si už nepamatuju.
Zdálo se mi o Ericovi, Pam a Amelii; musela jsem je vytáhnout z hořícího domu, protože jinak by zemřeli.
K výkladu takového snu jsem nepotřebovala žádného psychiatra. Jen by mě zajímalo, proč jsem tam
zařadila i Amelii. Kdyby sny odrážely skutečnost, ten požár by určitě nějakou nešťastnou náhodou
způsobila právě ona.
V osm hodin ráno jsem vyklopýtala z domu. Spala jsem sotva pět hodin, což mi rozhodně nepřipadalo
dostatečně dlouho. Zastavila jsem se v podniku rychlého občerstvení Hardee’s a hodila do sebe
hamburger a šálek kávy. Den mi hned připadal veselejší. Alespoň o trochu.
Před mým domem parkoval vedle Ericova auta zbrusu nový pikap. Jinak tam v záplavě hřejivého
ranního světla všechno vypadalo stejně ospale jako jindy. Byl nádherný jasný den. Květiny vedle schodů
k hlavním dveřím zvedaly květy ke slunci na jitřní obloze. Zajela jsem za dům a přemýšlela, kdo mě asi
přijel navštívit a kde spí.
Vedle dvou aut, která stála na štěrku za domem a patřila Amelii a Claudovi, bylo jenom tolik místa,
abych se tam vešla ještě já. Připadalo mi zvláštní vracet se domů, kde už bylo tolik lidí. S úlevou jsem
zjistila, že všichni ještě spí. Dala jsem vařit vodu na kávu a odešla do ložnice, abych se převlékla.
Někdo ležel u mě v posteli.
„Promiňte?“ vydechla jsem.
Zpod peřiny se vztyčil do sedu Alcide Herveaux. Byl nahý přinejmenším do půli těla. Zbytek jsem pod
peřinou neviděla.
„Co to má krucinál znamenat?“ obořila jsem se na něj v návalu vzteku. „Okamžitě mi to vysvětli!“
Alcidův úsměv povadl. V situaci, kdy ležel v mé posteli, aniž se mě předtím zeptal, se evidentně cítil
dost nepatřičně. Místo úsměvu nasadil na tvář vážný omluvný výraz, který byl mnohem vhodnější.
„Tvoje pouto s Ericem je pryč,“ řekl vůdce shreveportské smečky. „Pokazil jsem každou příležitost,
která se nám naskytla. Tentokrát už nemíním nic promarnit.“ Upřeně se na mě zadíval a čekal, co na to
řeknu.
Svezla jsem se do starého křesla s květinovým čalouněním v rohu ložnice, na které v noci často
odkládám oblečení. Teď tam ležely Alcidovy svršky. Doufala jsem, že mu na košili zůstanou tak
houževnaté záhyby, že je už nikdy nevyžehlí.
„Kdo tě pustil dovnitř?“ zeptala jsem se. Musel přijít s dobrými úmysly, protože jinak by ho ochranné
kouzlo nepustilo dovnitř. Aspoň takhle mi to tvrdila Amelia. V tu chvíli mi to ale bylo úplně jedno.
„Tvůj bratranec. Co vlastně přesně dělá?“
„Je to striptér,“ odpověděla jsem. Trochu jsem to ve svém svatém zápalu zjednodušila. Nic šokujícího
jsem v tom neviděla, dokud jsem si nevšimla Alcidova výrazu. „Takže ses rozhodl, že si tu lehneš
a svedeš mě, hned jak vejdu do dveří? Potom, co jsem strávila noc se svým přítelem? Po sexu, který by
mohl útočit na Guinessovu knihu rekordů?“
Och, proboha, kde jsem na to přišla?
Alcide se rozesmál. Nedokázal se tomu ubránit. Nakonec jsem se uvolnila i já. Myšlenky vlkodlaků
bývají sice divoké a těžko čitelné, ale poznala jsem, že se směje i sám sobě.
„Mně to taky nepřipadalo jako moc dobrý nápad,“ řekl upřímně. „Ale Jannalynn tvrdila, že to mám vzít
zkratkou. Potom bychom tě mohli zatáhnout do smečky.“
Hmm. Tím se to vysvětlilo. „Tohle ti poradila Jannalynn? Udělala to jenom proto, aby mě zesměšnila,“
řekla jsem.
„Vážně? Co proti tobě má? Nebo spíš, proč by to chtěla udělat? Muselo jí přece dojít, že tím zesměšní
i mě.“
Alcide byl Jannalynnin šéf a představoval pro ni středobod vesmíru. Chápala jsem, co tím Alcide myslí,
a souhlasila jsem s jeho názorem. Podle mě ho ale nezesměšnila dost. Určitě doufal, že když si lehne ke
mně do postele a pokusí se mě získat svými rozcuchanými vlasy a krásnou vizáží, dostane mě. Mně ale
krásný zevnějšek nestačil. Že by se Alcide změnil v chlapa, který si myslí, že se s tím spokojím?
„Už dlouho chodí se Samem,“ poznamenala jsem. „To přece víš, ne? Vzal mě s sebou na bratrovu svatbu
a Jannalynn určitě čekala, že pozve ji.“
„Takže Sam do ní není takový blázen jako ona do něj.“
Zvedla jsem paži a zavrtěla rukou v zápěstí. „Ne. Má ji moc rád. Ale je už starší a má víc zkušeností.“
Proč jsme se o tom vlastně bavili v mé ložnici? „Hele, Alcide, nechtěl by ses obléknout a vrátit se
domů?“ Zaletěla jsem pohledem k hodinkám. Eric mi nechal vzkaz, že sem Mustafa přijede v deset, tedy
už za necelou hodinu. A vůbec by se mi nelíbilo, kdyby se tu srazil s Alcidem.
„Stejně bych byl rád, kdyby ses k nám přidala,“ dodal upřímně a z hlasu mu zazněla lítost.
„Člověka vždycky potěší, když o něj někdo projeví zájem,“ řekla jsem. „A ty jsi samozřejmě pořádný
kus chlapa,“ dodala jsem, ale snažila jsem se, aby to neznělo jako cena útěchy, kterou jsem mu předhodila
až dodatečně. „Ale zůstanu s Ericem bez ohledu na to, jestli mezi námi existuje vzájemné pouto nebo ne.
Šel jsi na to úplně špatně. Můžeš za to poděkovat Jannalynn. Kdo ti vůbec řekl, že moje pouto s Ericem je
pryč?“
Alcide vylezl z postele a natáhl ke mně ruku, abych mu podala oblečení. Vstala jsem a zvedla je
z křesla, aniž bych odtrhla pohled od nezvaného hosta. Měl na sobě spodní prádlo, vlastně jenom spodky.
„Tvoje kamarádka Amelia se přišla se svým přítelem včera večer napít do Psího chlupu,“ vysvětloval mi,
zatímco si oblékal košili. „Když slyšela moje jméno, okamžitě si vybavila, že se známe. Je pěkně
upovídaná.“
Štěbetavost byla jednou z Ameliiných stinných stránek. Okamžitě se mě zmocnilo temné podezření.
„Věděla Amelia, co se chystáš udělat?“ zeptala jsem se a mávla rukou k rozházené posteli.
„Jel jsem za ní a jejím přítelem,“ odpověděl Alcide. Takže to úplně nepopíral. „Poradili se s tím tvým
příbuzným – s tím striptérem. S Claudem, je to on? Myslel si, že bude bezva, když tu na tebe počkám.
Mám dojem, že kdybych mu dal padesát centů, klidně by se k nám přidal,“ řekl Alcide a zvedl obočí.
Ruce, kterými si zapínal kalhoty, mu najednou úplně ztuhly.
Snažila jsem se nedat najevo, že se mi zvedá žaludek. „Ten Claude je ale šprýmař!“ utrousila jsem
s nakvašeným úsměvem. Nemohla jsem si vzpomenout, kdy jsem se naposledy cítila tak znechuceně.
„Řekla bych, že Jannalynn si ze mě jenom pořádně vystřelila. Amelia by se měla naučit mlčet o mých
soukromých záležitostech a Claude chtěl zřejmě vidět, co se stane. To je celý on. Kromě toho, ty bys mohl
mít na každém prstu pět pěkných vlkodlačích holek, vůdče smečky!“ Víceméně žertem jsem ho plácla po
rameni a všimla si, že Alcide lehce ucukl. Možná jsem díky neustálému styku se svými vílími příbuznými
skutečně získala větší sílu.
„Takže se vrátím do Shreveportu,“ řekl Alcide. „Ale stejně si mě zapiš na taneční pořádek, Sookie.
Pořád bych to s tebou rád zkusil,“ dodal a věnoval mi běloskvoucí úsměv.
„Ještě jste pro smečku nenašli šamana?“
Alcide si právě zapínal opasek, ale zarazil se. „Myslíš, že tě chci jenom kvůli tomu?“
„Mám pocit, že to s tím souvisí,“ odpověděla jsem suše. Jen málo smeček dodržovalo i v nynější
moderní době zvyk mít šamana. Alcide se ho však stále snažil najít. Nedávno mě přesvědčil, abych vypila
drogu, která šamanům umožňovala odhalovat věci, které zůstávají ostatním vlkodlakům i dalším bytostem
skryté. Hrozně mě to vyděsilo a zároveň jsem si připadala nesmírně mocná. Už jsem si to nikdy nechtěla
zopakovat. Bylo to příliš svůdné.
„Je pravda, že šamana potřebujeme,“ připustil Alcide. „A ty jsi ten večer odvedla skvělou práci. Zjevně
k tomu máš nadání.“ Pravděpodobně je k tomu zapotřebí naivita a špatný úsudek. „Ale jestli si myslíš, že
je to jediný důvod, proč o tebe stojím, tak jsi na omylu.“
„To ráda slyším, protože jinak bys u mě pořádně klesl,“ odpověděla jsem. Náš rozhovor ale definitivně
pohřbil mou původně dobrou náladu. „Ale ještě jednou ti chci zdůraznit, že se mi nelíbí, jak jsi využil
situace. A nelíbí se mi ani to, jak ses změnil od té doby, co ses stal vůdcem smečky.“
V Alcidově tváři se objevil nepředstíraný údiv. „Musel jsem se změnit,“ řekl. „Nechápu, co tím
naznačuješ.“
„Moc sis zvykl všem poroučet,“ řekla jsem. „Nebudu tě ale soudit nebo ti říkat, že by ses měl změnit,
protože to je jenom můj názor. Bůh ví, že i já jsem se dost změnila, a nejsem si jistá, jestli k lepšímu.“
„Už mě nemáš ráda,“ poznamenal zhrzeně Alcide, ale z jeho tónu zaznívala nevěrohodnost, která mě jen
utvrzovala v mém přesvědčení.
„Už moc ne.“
„Takže jsem ze sebe udělal pitomce.“ Tentokrát už na něm byl znát hněv. Vítej v klubu!
„Takovýmihle přepady se mi k srdci nedostaneš. A ani nikam jinam.“
Alcide beze slova odešel, jako kdyby mě vůbec neslyšel. Neměla jsem mu to třikrát zopakovat, pokaždé
jinými slovy? Nebyl právě tohle klíč k úspěchu? Říct všechno třikrát?
Sledovala jsem jeho auto, jak odjíždí k hlavní silnici, abych se ujistila, že je skutečně pryč. Znovu jsem
se podívala na hodinky. Nebylo ještě ani půl desáté. Bleskově jsem převlékla postel, hodila použité
povlečení do pračky a zapnula ji. (Nedokázala jsem si představit, jak by Eric zareagoval, kdyby si se
mnou zalezl do postele a zjistil, že voní jako Alcide Herveaux.) Čas, který zbýval do Mustafova příjezdu,
jsem využila k nezbytné úpravě svého zevnějšku. Rozhodla jsem se, že nebudu budit Amelii ani Clauda,
protože bych na ně musela okamžitě vystartovat. Zatímco jsem si česala vlasy a stahovala je do ohonu,
zaslechla jsem na příjezdové cestě hluk motorky.
Osamělý vlk Mustafa Chán přijel na minutu přesně a přivezl si s sebou nějakého pomenšího
spolucestujícího. Z okna v průčelí domu jsem sledovala, jak seskakuje z harleye a vleče se k hlavním
dveřím. Jeho společník zůstal sedět na místě.
Otevřela jsem a zvedla oči. Mustafa měřil asi dva metry a na vyholené hlavě měl jen kratičké strniště.
Na očích měl sluneční brýle. Pravděpodobně se shlédl v „Bladeovi“. Jeho zlatavě hnědá pleť mi barvou
připomínala dobře upečenou sušenku. Když si sundal sluneční brýle a já jsem uviděla jeho tmavohnědé
oči, zjistila jsem, že spíš vypadá jako sušenka s kousky čokolády. To ovšem byla jediná věc, která na něm
působila mile. Zhluboka jsem se nadechla a nasála jeho divokou vůni. Zaslechla jsem, jak po schodech za
mnou scházejí moji dva příbuzní z říše víl.
„Pan Mustafa Chán?“ zeptala jsem se zdvořile. „Pojďte prosím dál. Jsem Sookie Stackhouseová a tohle
jsou Dermot a Claude.“ Claudův nadšený výraz mi napověděl, že nejsem jediná, kdo si při pohledu na
našeho návštěvníka vybavil sušenky s kousky čokolády. Dermot se tvářil pouze ostražitě.
Mustafa Chán oba muže přejel pohledem a rozhodl se, že je bude ignorovat. Pravděpodobně tedy nebyl
tak chytrý, jak by měl být. Nebo si jenom nemyslel, že jsou pro splnění jeho úkolu nějak důležití.
„Přijel jsem pro Ericovo auto,“ řekl.
„Nechcete na minutku zaskočit dovnitř? Mám uvařenou kávu.“
„Výborně,“ zamumlal Dermot a zamířil do kuchyně. Slyšela, jsem, že tam s někým mluví, a usoudila
jsem, že se po domě toulá už i Amelia nebo Bob, anebo oba. To je skvělé! Chtěla jsem se svou
kamarádkou prohodit pár slov.
„Kafe nepiju,“ odpověděl Mustafa. „Žádné stimulanty.“
„A co aspoň sklenici vody?“
„Ne, chci se vrátit do Shreveportu. Musím pro pana Důležitou mrtvolu zařídit dost věcí.“
„Proč jste tu práci vzal, když Erica nemáte rád?“
„Na upíra je fajn,“ připustil zdráhavě Mustafa. „Bubba taky. A zbytek?“ Odplivl si. Poznala jsem, kam
míří.
„Koho jste to s sebou přivezl?“ zeptala jsem se a kývla hlavou k harleyi.
„Jste nějaká zvědavá,“ podotkl Mustafa.
„Hmm!“ Změřila jsem si ho neohroženým pohledem.
„Pojď na chvilku k nám, Warrene,“ zavolal Mustafa. Jeho spolucestující okamžitě seskočil z motorky
a doběhl na verandu.
Ukázalo se, že Warren je asi sto sedmdesát centimetrů vysoký, má světlou pleť posetou pihami a chybí
mu několik zubů. Pak si ale sundal motorkářské brýle a odhalil jiskrné oči. Na krku neměl žádné stopy po
špičácích.
„Slečno,“ oslovil mě zdvořile.
Opět jsem se představila. Připadalo mi zajímavé, že Mustafa měl skutečně dobrého přítele, kterého
nechtěl nikomu (no, vlastně mně) ukazovat. Zatímco jsme si s Warrenem vyměňovali zdvořilosti, urostlý
vlkodlak jen stěží potlačoval netrpělivost. Claude se odšoural pryč. Warren ho nezajímal a u Mustafy
neměl šanci.
„Jak dlouho žijete v Shreveportu, Warrene?“
„Božínku, od prvního dne, co jsem přišel na svět,“ řekl Warren. „Kromě armády. No jasně, sloužil jsem
tam patnáct let.“
Warren o sobě ochotně vyprávěl, ale Eric chtěl, abych se seznámila hlavně s Mustafou. Blade číslo dva
však příliš nespolupracoval. Ve dveřích se těžko vede příjemný rozhovor. No co. „Jak dlouho se znáte
s Mustafou?“
„Pár měsíců,“ odpověděl Warren a zaletěl pohledem k Mustafovi.
„Jste hotoví s výslechem?“ zeptal se Ericův asistent.
Zvedla jsem ruku a dotkla se jeho paže. Jako kdybych sáhla na větev dubu. „KeShawn Johnson,“
poznamenala jsem zamyšleně, potom co jsem se mu trochu probrala myšlenkami. „Proč jste si změnil
jméno?“
Vlkodlak ztuhl a stiskl rty. „Začal jsem nový život,“ řekl. „KeShawn byl otrok zlozvyku, a to já nejsem.
Teď se jmenuju Mustafa Chán a starám se sám o sebe. Nikdo jiný mi neporoučí.“
„Fajn,“ řekla jsem co nejvstřícnějším tónem. „Ráda jsem vás poznala, Mustafo. Přeju bezpečnou cestu
do Shreveportu.“
Ten den jsem zjistila všechno, co se dalo. Pokud Mustafa Chán zůstane ještě nějakou dobu v Ericově
blízkosti, jeho myšlenky mi prozradí dostatek vodítek, abych si na něj udělala názor. Upřímně řečeno, po
setkání s Warrenem jsem svůj názor na Mustafu trochu poopravila v jeho prospěch. Warren si určitě
leccos prožil a možná provedl i některé špatné věci, ale v jádru byl podle mě spolehlivý. Zdálo se, že
totéž platí i pro Mustafu.
Byla jsem ochotná počkat, jak se všechno vyvrbí.
Bubba ho měl rád, ale to nebylo nijak závratné doporučení. Vždyť Bubba pořád nejradši pil kočičí krev.
Otočila jsem se zády ke dveřím a připravila se na další porci problémů. Když jsem vešla do kuchyně,
spatřila jsem, že Claude s Dermotem vaří. Dermot našel v lednici předpečené vdolky a nějakým zázrakem
zjistil, jak se otevírá víko. Začal je pokládat na plech. Dokonce si i předehřál troubu. Claude smažil
vejce, což mi vyrazilo dech. Amelia vytáhla talíře a Bob prostíral.
Nechtělo se mi kazit takovou idylku.
„Amelie,“ řekla jsem. Moje kamarádka se možná až příliš soustředěně věnovala vytahování talířů.
Rychle zvedla hlavu, jako by mě zaslechla nabíjet brokovnici. Zadívala jsem se jí do očí. Vinná, vinná,
vinná. „Claude,“ pokračovala jsem ještě rozhodnějším tónem. Bratránek se na mě ohlédl přes rameno
a usmál se. Nikde ani stopy po výčitkách svědomí. Dermot a Bob se tvářili rezignovaně.
„Amelie, vykládala jsi o mém soukromí vlkodlakovi,“ vyjela jsem. „A ne jen tak obyčejnému
vlkodlakovi, ale vůdci shreveportské smečky. Určitě jsi to udělala schválně.“
Amelia zrudla jako pivoňka. „Myslela jsem, že když se přerušilo tvoje pouto s Ericem, budeš ráda, že se
to dozví i někdo další. Mluvila jsi o Alcidovi, takže když jsem ho potkala, napadlo mě…“
„Šla jsi za ním schválně, abys mu to řekla,“ nenechala jsem se uchlácholit. „Proč by sis jinak vybrala
právě Psí chlup?“ Bob se zatvářil, jako by chtěl něco poznamenat. Sotva jsem na něj ukázala prstem, stáhl
se do sebe. „Řekla jsi mi, že jedete do kina v Clarice. Ne do vlkodlačího baru, který je opačným
směrem.“ Když jsem byla hotová s Amelií, otočila jsem se k druhému provinilci.
„Claude,“ řekla jsem znovu a můj příbuzný ztuhl. Dál ale dohlížel na smažení vajec. „Pustil jsi cizího
člověka do mého domu, aniž ses mě zeptal. Dovolil jsi mu, aby si lehl do mé postele. To je
neomluvitelné. Proč jsi to udělal?“
Claude opatrně zvedl pánev z plotny a vypnul hořák. „Připadal mi fajn,“ odpověděl. „Napadlo mě, že by
ses mohla jednou vyspat s někým živým.“
Měla jsem pocit, jako by se ve mně něco zlomilo. „Fajn,“ řekla jsem velice klidně. „Teď mě všichni
poslouchejte! Vrátím se k sobě do ložnice. Najezte se, sbalte si věci a zmizte. Všichni.“ Amelia se
rozplakala, ale její slzy mě nemohly obměkčit. Byla jsem příšerně naštvaná.
Zaletěla jsem pohledem k hodinám na zdi. „Za tři čtvrtě hodiny bude tenhle dům prázdný.“
Vrátila jsem se do ložnice a tichounce za sebou zavřela dveře. Lehla jsem si na postel a snažila se
zabrat do čtení. Po několika minutách se ozvalo zaklepání. Nevšímala jsem si ho. Musela jsem být tvrdá.
Lidé, kteří bydleli u mě doma, provedli neomluvitelné věci, a dobře to věděli. Musela jsem jim dát jasně
najevo, že nebudu tolerovat žádné míchání se do mých osobních problémů, ať už to mysleli dobře (jako
Amelia), nebo to udělali ze zlomyslnosti (Claude). Zabořila jsem ruce do dlaní. Dělalo mi potíže takhle
se zlobit, protože jsem na to nebyla zvyklá. Ale věděla jsem, že kdybych podlehla nutkání otevřít dveře
a říct jim, že můžou zůstat, udělala bych chybu.
V duchu jsem si představila, že jdu za nimi a beru zpátečku, a udělalo se mi z toho špatně. To mě jenom
utvrdilo v přesvědčení, že se jich skutečně chci zbavit.
Byla jsem tak ráda, že jsem zase viděla Amelii! Moc mě potěšilo, že tak ochotně přijela až z New
Orleansu, aby posílila kouzelnou ochranu mého domu. Kromě toho mě nesmírně udivila, že vymyslela
způsob, jak zrušit pouto s Ericem. Překvapilo mě to natolik, že jsem se k tomu ve spěchu nechala umluvit,
i když jsem předtím měla zavolat Ericovi a varovat ho. Pro svou šokovou terapii jsem neměla žádnou
omluvu, snad jen tu, že jsem se bála, aby mi to nerozmluvil. Šlápla jsem zkrátka vedle, stejně jako když
jsem se podvolila Alcidovým prosbám a vypila na setkání vlkodlačí smečky tu šamanskou drogu.
Za všechna tahle rozhodnutí jsem si mohla sama. Udělala jsem chybu a přiznala si to.
Ale když Amelia podlehla nutkání řídit můj milostný život, přesáhla hranici únosnosti. Byla jsem
dospělá žena s právem rozhodovat se, s kým chci něco mít a s kým ne. Přála jsem si, abychom nadosmrti
zůstaly kamarádky, ale nešlo to, pokud se Amelia snažila ovlivnit můj život a přetvořit ho do podoby,
která se jí líbila víc.
Claude na mě zkusil svůj typický vtípek; ošklivý vychytralý žert. To se mi taky nelíbilo. Ne, i Claude
musel zmizet.
Když uběhlo pětačtyřicet minut a já vyšla z ložnice, s údivem jsem zjistila, že mě poslechli. Všichni
moji hosté byli pryč… až na Dermota.
Můj prastrýc seděl na zadních schodech a vedle sebe měl položenou sportovní tašku plnou svých věcí.
Nesnažil se upoutat mou pozornost, a kdybych nevyšla na verandu, abych přeložila povlečení z pračky do
sušičky, pravděpodobně by tam seděl až do té doby, než bych odjela do práce.
„Proč jsi tady zůstal?“ zeptala jsem se bezbarvým hlasem.
„Omlouvám se,“ řekl. Tahle slova tu doteď chyběla.
Jakmile vyřkl ta dvě kouzelná slůvka, klubko nervů ve mně se částečně uvolnilo. Ještě mě ale neměl
v hrsti. „Proč jsi to Claudovi dovolil?“ zeptala jsem se. Zůstala jsem stát v otevřených dveřích a přinutila
tak Dermota, aby se ke mně otočil. Prastrýc vstal a obrátil se ke mně.
„Myslel jsem si, že dělá hloupost. Nechtělo se mi věřit, že bys mohla chtít Alcida, protože jsi stále
vázaná na toho upíra. Byl jsem si jistý, že se jim to oběma vymstí. Ale Claude je paličatý a umíněný.
Neměl jsem dost sil, abych se s ním hádal.“
„Proč ne?“ Ta otázka mi připadala naprosto přirozená, ale Dermot se zatvářil udiveně. Upřel pohled do
dáli, kamsi za květiny, křoví a trávník.
„Od té doby, co na mě Niall seslal kouzlo, mi na ničem nezáleželo,“ řekl po krátké odmlce. „Tedy
přesněji řečeno potom, co jste ho s Claudem zlomili. Nedokázal jsem najít smysl života a nevěděl jsem,
co vlastně chci dělat. Claude ho našel. Ale i kdyby se mu to nepodařilo, nevadilo by mu to. Claude má už
dost lidskou povahu,“ řekl, ale okamžitě se zarazil. Pravděpodobně si uvědomil, že bych ho v současné
rozparáděné náladě mohla za jeho názor vypakovat z domu.
„Jaký má Claude smysl života?“ zeptala jsem se, protože mě tohle téma docela zaujalo. „Neber to tak, že
o tobě nechci mluvit, ale připadá mi zajímavé, že Claude sleduje nějaký cíl.“ Dokonce děsivé.
„Už jsem zradil jednoho přítele,“ odpověděl Dermot. Až po chvilce jsem si uvědomila, že tím myslí mě.
„Nechci zradit dalšího.“
Claudovy plány mi začaly dělat ještě větší starosti. „Proč si najednou připadáš tak neukotvený?“ vrátila
jsem se k původnímu tématu.
„Protože nemám nikoho, komu bych mohl být věrný. Od té doby, co mě Niall vyhnal z naší říše… a já se
tak dlouho toulal v šílenství po zemi… už nemám pocit, že patřím k nebeským vílám, a ty vodní mě
nechtěly přijmout, ani když jsem se s nimi spojil. Samozřejmě jsem to udělal jen kvůli té kletbě,“ dodal
rychle. „Ale nejsem člověk a ani si tak nepřipadám. Po pár minutách každý okamžitě pozná, že nejsem
normální muž. Ostatní z našich lidí v Divochovi… všechny je spojila obyčejná náhoda.“ Dermot zavrtěl
hlavou se zlatými vlasy. Měl je sice mnohem delší než můj bratr – sahaly mu až k ramenům a zakrývaly
mu uši –, ale ještě nikdy mi nepřipomínal Jasona tolik, jako teď. „Už nepatřím k vílám. Cítím se…“
„Jako cizinec v neznámé zemi,“ doplnila jsem.
Dermot pokrčil rameny. „Možná ano.“
„Ještě pořád máš chuť do té úpravy podkroví?“
Prastrýc dlouze vydechl a podíval se na mě koutkem oka. „Ano, moc. Můžu… u toho zůstat?“
Vešla jsem do domu, vzala si klíče a vybrala něco z železné zásoby peněz. Babička se řídila pravidlem,
že doma vždycky musí nějaké být. Ty svoje jsem měla schované ve vnitřní kapse zimního kabátku hluboko
ve skříni. „Můžeš si vzít moje auto a zajet do skladu dříví v Clarice,“ řekla jsem. „Tady jsou klíče. Umíš
řídit, ne?“
„Och, ano,“ odpověděl Dermot a několikrát přeletěl nadšeným pohledem z klíčů k penězům a zase
nazpátek. „Dokonce mám i řidičský průkaz.“
„Jak ses k němu dostal?“ zeptala jsem se udiveně.
„Když byl Claude jednou v práci, zašel jsem na úřad. Podařilo se mi přinutit úředníky, aby věřili, že
mají před sebou správné dokumenty. Vystačila mi na to moje kouzelná moc. Otázky v testu byly
jednoduché. Sledoval jsem při řízení Clauda, takže ani zkušební jízda nebyla těžká.“
Napadlo mě, jestli si ostatní řidiči nepočínají podobně. Dost věcí by se tím vysvětlilo. „Dobře! Dávej si
prosím pozor, Dermote. Ehm, víš, co to jsou peníze?“
„Ano, Claudova sekretářka mě to naučila. Dokážu je spočítat a vím, k čemu jsou mince.“
Hodný kluk, pomyslela jsem si, ale kdybych to řekla nahlas, vyznělo by to dost hrubě. Na to, že ho ještě
nedávno ochromovalo šílenství způsobené kouzlem, se přizpůsobil skvěle. „Dobře,“ řekla jsem. „Užij si
to, neutrať všechny peníze a za hodinu se vrať, protože musím jít do práce. Sam řekl, že můžu přijít trochu
později, ale nechci to přehánět.“
„Nebudeš litovat, neteřinko,“ ujistil mě Dermot, otevřel dveře do kuchyně a hodil tam svou sportovní
tašku. Potom seskočil z verandy, nastoupil do auta a pozorně si prohlédl přístrojovou desku.
„Doufám, že nebudu,“ řekla jsem si sama pro sebe, když se Dermot připoutal a odjel (díkybohu pomalu).
„Upřímně doufám, že ne.“
Moji hosté se s umytím nádobí neobtěžovali. Nemůžu říct, že by mě to překvapilo. Dala jsem se do
práce a nakonec utřela pracovní desku. Čistá kuchyň byla prvním krokem.
Začala jsem vytahovat ještě teplé povlečení ze sušičky a skládat ho. Přitom jsem se utvrzovala v názoru,
že jsem udělala dobře. Musím kajícně přiznat, že jsem neustále myslela na Amelii, litovala, co se stalo
a přesvědčovala se, že jsem nemohla jednat jinak.
Dermot se skutečně za hodinu vrátil. Ještě jsem ho nikdy neviděla tak rozjařeného a plného života.
Vůbec jsem si neuvědomovala, jak byl celou dobu sklíčený, dokud ho z letargie neprobudila touha
dosáhnout vytčeného cíle. V půjčovně si sehnal brusku a koupil barvu, plastovou fólii na zakrytí podlahy,
válečky a plato na barvu. Musela jsem mu připomenout, aby se před prací najedl, a upozornila jsem ho,
že za chvíli musím odjet do práce.
Po práci se u mě měla konat konspirativní schůzka. „Dermote, máš nějaké přátele, u kterých bys mohl
dnes večer zůstat?“ zeptala jsem se opatrně. „Až přijedu z práce, setkám se tu s Ericem, Pam a dvěma
dalšími lidmi. Něco chystáme, a je to dost důležité. Dobře víš, jak to dopadá, když se setkáš s upíry.“
„Nemusím k nikomu chodit,“ odpověděl mi Dermot s udiveným výrazem. „Můžu zůstat v lese. Jsem tam
spokojený. Noční obloha je pro mě stejná jako denní.“
Vybavila jsem si Bubbu. „Je možné, že Eric nechal v lese jednoho upíra, aby mě v noci hlídal,“
vysvětlila jsem mu. „Nemohl bys jít do nějakého jiného lesa, trochu dál odsud?“ Příčilo se mi klást mu
tolik překážek, ale to on u mě chtěl zůstat bydlet, ne já u něj.
„Asi ano,“ odpověděl Dermot tónem, který naznačoval, že se mě snaží pochopit a pomoct mi. „Tenhle
dům se mi moc líbí,“ dodal. „Připadám si tu skoro jako doma.“
Dermot se rozhlédl po starém domě a jeho úsměv mě víc než cokoliv jiného přesvědčil, že oba moje
příbuzné sem přilákal deneb sar, a nikoliv moje pokrevní spřízněnost s vílami. Claude mohl skutečně
upřímně věřit, že ho ke mně táhne moje vílí krev, protože v něm byla i jistá dávka citu. Kdyby však zjistil,
že je v domě ukrytý předmět z říše víl, který by mu mohl splnit jeho nejtoužebnější přání – vrátit se do
země víl – klidně by můj dům srovnal se zemí, jen aby ho našel. Instinktivně jsem cítila, že bych se mezi
Clauda a deneb sar neměla stavět. Dermot na mě sice působil vřeleji a upřímněji než můj bratránek, ale
nechtěla jsem se mu s tím svěřovat.
„Jsem ráda, že jsi tu šťastný,“ řekla jsem prastrýci. „A hodně štěstí s tou prací v podkroví.“ Po
Claudově odchodu jsem už další pokoj v podkroví nepotřebovala, ale usoudila jsem, že Dermotovi
prospěje, pokud se bude moct nějak zabavit. „Když mě omluvíš, půjdu se vypravit do práce. Tu brusku si
už můžeš vzít nahoru.“ Řekl mi, že začne právě broušením podlahy. Nevěděla jsem, jestli je právě tohle to
nejlepší pořadí, ale umínila jsem si, že mu nechám volnou ruku. Když si uvědomím, v jakém stavu bylo
podkroví předtím, než mi ho s Claudem pomohli vyklidit, budu mu vděčná za jakoukoliv práci, kterou tam
udělá. Ještě jsem se ujistila, že bude při práci s bruskou používat ochrannou roušku. Aspoň tohle jsem se
naučila z pořadů pro kutily, které vysílali v televizi.
Zatímco jsem se líčila, zastavil se u mě Jason, který měl přestávku na oběd. Vyšla jsem z ložnice
a narazila na něj, když obhlížel Dermotovu kořist z obchodního domu. „Co tu děláš?“ zeptal se svého
téměř dvojčete. Jason měl k Dermotovi smíšený vztah, ale všimla jsem si, že se v prastrýcově přítomnosti
chová mnohem uvolněněji, když s nimi nebyl Claude. Zajímavé! Společně vyšli po schodech, aby se
podívali do prázdného podkroví. Dermot celou cestu mluvil.
Přestože jsem už měla povážlivé zpoždění, udělala jsem Jasonovi a Dermotovi dva sendviče, položila je
na podnos, přidala dvě sklenice ledového čaje a kolu a položila je na stůl v kuchyni. Mezitím jsem se
v rychlosti oblékala do pracovního. Když jsem vyšla ze svého pokoje, Jason a Dermot seděli u stolu
a živě se bavili. Nevyspala jsem se, musela jsem z domu vyhnat návštěvníky a Mustafa ani jeho přítel mi
toho o sobě moc neřekli. Ale při pohledu na Jasona s Dermotem, kteří se bavili o cementu, barvě ve
spreji a dobře utěsněných oknech, jsem měla pocit, že můj svět našel jakous takous rovnováhu.