6.kapitola

V neděli ráno jsem se probudila s pocitem strachu.
Když jsem včera večer konečně dorazila domů, byla jsem tak ospalá, že jsem ani nepřemýšlela nad tím,
co se odehrálo v baru. Moje podvědomí o tom ale muselo ve spánku usilovně přemýšlet. Ráno jsem pak
otevřela oči a vyplašeně zalapala po dechu, přestože v prosluněném pokoji panoval naprostý klid.
Cítila jsem, že se o mě pokouší panika. Ještě jsem jí nepropadla, ale stále vyčkávala za rohem, kdy se
mě bude moci zmocnit a celou mě ovládnout. Znáte ten pocit? Když myslíte, že se vám srdce každou
chvíli rozbuší jako o závod, dech se vám zrychluje a dlaně se vám potí?
Pronásledovala mě Sandra Peltová, a já jsem neměla nejmenší tušení, kde je a co má v úmyslu.
Victor měl spadeno na Erica, a tím i na mě.
Vsadila bych krk, že blondýna, po které včera šla ta čtveřice výtržníků, jsem byla já, ale netušila jsem,
kdo je poslal a co se mnou mínili udělat, pokud by mě chytili. Nezdá se mi, že by to bylo příjemné.
Mezi Pam a Ericem také cosi skřípalo a bylo mi jasné, že se jejich spor nějak dotýká mě.
Hlavou se mi honila spousta otázek. Ale právě teď mě nejvíc zajímala odpověď na tuhle: Jak mohl pan
Cataliades vědět, kdy a kde budu potřebovat pomoc? A jak ho napadlo poslat za mnou právě soukromé
detektivy z Little Rocku? Jistě, pokud pracoval pro Peltovy jako právník, pak mohl vědět, že si najali Lily
a Jacka Leedsovy, aby vyšetřili zmizení jejich dcery Debbie. Věděl o nich, že se v žádném boji neztratí,
a nemusel je do ničeho zasvěcovat.
Vysvětlí ta čtveřice násilníků policistům, proč přišli do baru a kdo je tam poslal? A také kde vzali upíří
krev? Tahle informace by mi moc pomohla.
Co mi o mé minulosti prozradí věci, které jsem vytáhla z tajné přihrádky v psacím stole?
„To jsem se dostala do pěkné šlamastyky,“ řekla jsem nahlas, přetáhla si přikrývku přes hlavu, povolala
na pomoc svůj šestý smysl a v duchu prohledala dům. Nenašla jsem v něm žádnou stopu po cizích
mozkových vlnách. Byla jsem tu skutečně sama. Možná se Dermot s Claudem po našem otevřeném
rozhovoru rozhodli zůstat v Monroe, aby spolu mohli všechno v klidu probrat. Povzdechla jsem si,
posadila se na posteli a nechala svézt přikrývku na zem. Nemohla jsem se před svými problémy
schovávat. Nejlepším řešením bylo seřadit všechny kalamity, které se na mě valily, a o každé zjistit co
nejvíc informací.
Otázku, která pro mě byla v tu chvíli nejdůležitější a mému srdci nejbližší, jsem měla přímo v ložnici.
A odpověď na ni ležela doslova na dosah ruky.
Ze zásuvky nočního stolku jsem opatrně vytáhla obálku a ošoupanou sametovou taštičku. Kromě
praktických věcí (baterky, svíčky a zápalek) jsem tam ukládala různé upomínky ze svého krkolomného
života. Dnes mě ale zajímaly jen dvě nové důležité věci, které jsem objevila. Odnesla jsem je do kuchyně,
velice opatrně položila na kuchyňský pult co nejdál od dřezu a zapnula varnou konvici.
Než v ní začala bublat voda, vzala jsem za chlopeň obálku a téměř ji otevřela. Nakonec jsem ale odtáhla
ruku. Bála jsem se. Místo toho jsem začala listovat v kapesním adresáři. Přes noc jsem si nechala mobil
v nabíječce, takže jsem ho nejdřív odpojila od tenkého kabelu – byla jsem vděčná za jakékoliv zdržení –,
zhluboka jsem se nadechla a namačkala číslo na pana Cataliada. Telefon na druhém konci linky třikrát
zazvonil.
„Tady Desmond Cataliades,“ uslyšela jsem pak právníkův výrazný hlas. „Momentálně jsem na cestě
a nemohu se s vámi spojit, ale pokud mi necháte vzkaz, rád vám zavolám. Možná.“
K čertu! Svraštila jsem obočí, ale po zaznění tónu jsem poslušně nahrála stručný vzkaz a doufala, že
právník pochopí, jak naléhavě s ním potřebuju mluvit. Odškrtla jsem si pana Cataliada – Desmonda! – ze
seznamu a přešla k druhému kroku, který mi měl pomoct vyřešit problém jménem Sandra Peltová.
Sandra byla odhodlaná nedat mi pokoj, dokud jedna z nás nezemře. Získala jsem v ní skutečně zavilého
nepřítele. Nemohla jsem uvěřit, že se z obou dcer Peltových vyklubaly takové bestie (tím spíš, že byly
adoptované). Ale věděla jsem, že i jejich adoptivní rodiče byli sebestřední, paličatí a plní zloby. Řekla
bych, že obě děvčata byla prostě jejich zkaženějším odrazem. Musela jsem zjistit, kde je právě teď
Sandře konec. A znala jsem člověka, který mi mohl pomoct.
„Haló?“ ozvala se rázně Amelia.
„Jak jde život tam dole?“ zeptala jsem se.
„Sookie! Bože, jsem tak ráda, že mi voláš! Musím přiznat, že se mi daří dobře.“
„Vážně?“
„Minulý týden za mnou přišel Bob,“ prozradila mi.
Když Ameliina učitelka a rádkyně Octavia vrátila Bobovi jeho vychrtlou lidskou podobu, byl na Amelii
tak rozzuřený, že utekl jako – no, jako vyplašená kočka. Jakmile se ale znovu přizpůsobil lidskému životu,
odjel z Bon Temps pátrat po své rodině, která žila v New Orleansu a tam ji také zastihl hurikán Katrina.
Proměna v kocoura ho teď už zřejmě netrápila.
„Našel svou rodinu?“
„Ano, zvládl to! Objevil tetu i strýce, kteří ho vychovávali. Našli si malý byt v Natchezu, který jim sotva
stačil. Bobovi bylo jasné, že u nich nemůže zůstat, a tak chvíli cestoval a kontroloval, jak jsou na tom
ostatní členové naší čarodějnické komunity, a nakonec se vrátil sem. Našel si práci v kadeřnictví tři bloky
od domu, kde pracuju. Dokonce přišel do obchodu a vyptával se na mě.“ Neworleanské čarodějky
a čarodějové provozovali ve francouzské čtvrti obchod s nejrůznějšími magickými předměty. „Překvapilo
mě, že se tu objevil, ale udělalo mi to ohromnou radost.“ Poslední větu prakticky slastně zavrněla.
Napadlo mě, jestli k ní Bob právě nepřišel. „Pozdravuje tě, Sookie.“
„Že ho taky pozdravuju. Poslyš, Amelie, nechci ti kazit cukrování, ale chtěla bych tě požádat
o laskavost.“
„Tak ven s tím!“
„Potřebuju zjistit, kde se právě teď vyskytuje jistý člověk.“
„Co telefonní seznam?“
„Ha-ha! Není to tak jednoduché. Sandru Peltovou pustili z vězení. Brousí si na mě zuby. Doslova. Do
našeho baru někdo hodil zápalnou láhev a včera za mnou přišli čtyři zdrogovaní nabušenci. Mám pocit, že
za oběma událostmi je Sandra. Zajímalo by mě, kolik jiných nepřátel asi tak můžu mít.“
Zaslechla jsem, jak se Amelia dlouze nadechuje. „Ne, neodpovídej,“ zarazila jsem ji chvatně. „Už
dvakrát se jí to nepovedlo, a tak se bojím, že si dá dvě a dvě dohromady a pošle někoho přímo ke mně
domů. Budu tu sama a špatně to se mnou skončí.“
„Proč tě nepřepadla doma hned napoprvé?“
„Je mi jasné, že jsem si tuhle otázku měla položit už dávno. Myslíš, že tvoje ochranná kouzla pořád
působí?“
„Och… ano. Je to možné.“ V Ameliině tónu byl patrný slabý náznak hrdosti. Byla pyšná na své
čarodějnické dovednosti. Plným právem.
„Vážně? Jen si vzpomeň, nejsi tady už… páni, skoro tři měsíce!“ Amelia se sbalila a odjela první týden
v březnu.
„To je pravda. Ale před odjezdem jsem je posílila.“
„Fungují, i když tu nejsi?“ Chtěla jsem mít jistotu. Závisel na tom můj život.
„Nějakou dobu vydrží. Vždyť jsem odcházela z domu na dlouhé hodiny a ta kouzla ho neustále střežila.
Ale musí se čas od času obnovit, jinak jejich účinek vyprchá. Poslyš, mám teď tři dny volno. Přijedu za
tebou a podívám se, jak se věci mají.“
„To bys mi moc pomohla. Nechci tě ale zdržovat.“
„Ne, nic se neděje. Vyrazíme si s Bobem na malý výlet. Zeptám se ostatních čarodějek, jak vyhledávají
lidi, kterým se chtějí dostat na stopu. Posílíme ta ochranná kouzla a pokusíme se najít tu mrchu.“
„Myslíš, že se sem Bob bude chtít vrátit?“ Celou dobu u mě strávil jako kocour, takže jsem o tom dost
pochybovala.
„Za zeptání nic nedám. Pokud ti znovu nezavolám, počítej se mnou.“
„Mockrát děkuju.“ Všechny svaly v těle se mi uvolnily. Předtím jsem si vůbec neuvědomovala, jak je
mám napjaté. Amelia mi slíbila, že přijede!
Zajímalo by mě, proč jsem si nepřipadala stejně bezpečně ve společnosti svých vílích příbuzných. Byli
to členové rodiny a cítila jsem se s nimi uvolněně a spokojeně, ale nevěřila jsem jim tolik jako Amelii.
Navíc jsem nikdy nevěděla, kdy se Claude s Dermotem na noc vrátí pod mou střechu. Stále víc času
trávili v Monroe.
Budu muset Amelii s Bobem uložit do pokoje naproti své ložnici, protože Claude s Dermotem si zabrali
místnosti v horním patře. Postel v mém starém pokoji byla sice úzká, ale Amelia i Bob byli štíhlí.
Tohle všechno mě jen mělo nějak zaměstnat. Nalila jsem si šálek kávy a vzala do ruky taštičku a obálku.
Posadila jsem se ke kuchyňskému stolu a položila oba předměty před sebe. Pocítila jsem nezvladatelnou
touhu otevřít koš na odpadky a hodit obálku i taštičku dovnitř, aniž bych se dozvěděla, co ukrývají.
To se ale nedělá. Člověk prostě otevírá věci, které se mají otevřít.
Zvedla jsem chlopeň a obálku naklonila. Vyjel z ní zažloutlý dopis s obrázkem nevěsty v šatech
s širokou nařasenou sukní. Připadalo mi, že je plný prachu. Jako kdyby se do mikroskopických trhlinek
v papíru vsákla všechna ta léta strávená v podkroví. Povzdechla jsem si, zavřela oči a připravila se.
Potom jsem sklopila oči k papíru a spatřila babiččino písmo.
Pohled na ně mi způsobil nečekanou bolest. Bylo ostré, s literami hustě směstnanými vedle sebe, občas
pokulhával pravopis a interpunkce, ale patřilo babičce. Už nikdy nespočítám, kolik jejích písemností jsem
v životě přečetla – seznamů na nákupy, receptů a dokonce i několik osobních vzkazů. Stále jsem je měla
schované v toaletním stolku.

Sookie, jsem tak pyšná, že jsi úspěšně dokončila střední školu. Přála bych si, aby tu byli tvoji rodiče
a viděli tě v tom baretu a hábitu.
Sookie, ukliď si prosím v pokoji. Když nevidím na podlahu, nemůžu tam luxovat.
Sookie, Jason tě vyzvedne po softballovém tréninku. Musím jít na setkání zahrádkářů.
Byla jsem si jistá, že tenhle dopis bude jiný.
Nespletla jsem se. Začínal formálně.
Drahá Sookie,
pokud tenhle dopis někdo najde, určitě to budeš ty. Nikam jinam ho nemůžu dát, a až budu vědět, že
jsi připravená, povím ti, kde ho máš hledat.
Do očí mi vhrkly slzy. Zabili ji předtím, než dospěla k názoru, že jsem připravená. Možná ani nikdy
nebudu.
Víš, že jsem tvého dědečka zbožňovala celým srdcem.
Myslela jsem si, že to vím. Jejich manželství bylo bez jediného mráčku… přinejmenším jsem o tom byla
přesvědčená. Důkazy ale naznačovaly, že to možná bylo jinak.
Moc jsem toužila po dětech. Měla jsem pocit, že s nimi bude můj život naprosto dokonalý.
Neuvědomila jsem si, že dělám hroznou hloupost, když prosím Boha o dokonalý život. Pokoušel mě tak
silně, že jsem to nedokázala vydržet. Pravděpodobně mě trestal za moji nenasytnost.
Byl tak krásný! Ale jakmile jsem ho spatřila, poznala jsem, že není obyčejný smrtelník. Později mi
řekl, že je napůl člověk, ale z lidské stránky se mi nikdy pořádně neukázal. Tvůj dědeček tehdy odjel
na dlouhou cestu do Baton Rouge. Dopoledne přišla bouřka, která srazila velkou borovici u domu
a zatarasila cestu. Snažila jsem se přeřezat kmen, aby dědečkovi při návratu nebránil v příjezdu.
Přitom jsem na chvilku odběhla na dvorek, abych se podívala, jestli mi už uschlo prádlo. Tehdy vyšel
z lesa. Když mi pomohl odstranit strom – vlastně ho odnesl úplně sám –, samozřejmě jsem mu
poděkovala. Možná to nevíš, ale když jednomu z nich poděkuješ, jsi mu zavázaná. Nechápu to, vždyť je
to součást dobrých mravů.
Claudine se mi o tom letmo zmínila při našem prvním setkání. Brala jsem to tehdy jako zajímavý
poznatek, který platí pouze ve styku mezi vílami. Přesto jsem si dávala pozor na jazyk a nikdy jsem
Niallovi nepoděkovala. Dokonce ani když jsme si předávali dárky k Vánocům. (Musela jsem vynaložit
všechny síly, abych neřekla „děkuju“. Místo toho jsem vydechla: „Och, ty sis na mě vzpomněl! Určitě se
mi to bude líbit!“ Pak už jsem jen pevně sevřela rty.) Ale Claude… Trávila jsem s ním spoustu času.
Vzpomněla jsem si, že jsem mu děkovala, když třeba vynesl odpadky nebo mi podal slánku. Sakra!
Zkrátka jsem se ho zeptala, jestli si nedá něco k pití. Měl žízeň a já si připadala nesmírně osamělá
a z celého srdce toužila po dítěti. Byli jsme s tvým dědečkem svoji už pět let, a dítě stále nikde.
Uvědomila jsem si, že je něco špatně, ale doktor nám teprve později řekl, že kvůli příušnicím…
Chudák Mitchell! Nebyla to jeho chyba, mohla za to jeho nemoc. Vždycky jsem mu pak tvrdila, že dvě
děti jsou zázrak a že jich nemusíme mít pět nebo šest, jak zpočátku doufal. Nikdy jsem od něj neviděla
jediný podezíravý pohled. Byl si naprosto jistý, že jsem mu nikdy nebyla nevěrná. Sypala jsem si kvůli
tomu popel na hlavu. Jenomže jako by nestačilo, že jsem to udělala jednou, Fintan se o dva roky
později vrátil a nebylo to naposledy. Připadalo mi to zvláštní. Občas jsem měla pocit, že ho dokonce
z dálky cítím! Ale když jsem se otočila, vždycky jsem viděla jen Mitchella.
Měla jsem ale tvého tatínka a Lindu a to mi za všechny ty výčitky svědomí stálo. Milovala jsem je
a doufala, že za jejich předčasnou smrt nemohl můj hřích. Linda měla alespoň Hadley, ať už je teď
kdekoliv, a Corbett zase tebe a Jasona. Považovala jsem za dar z nebes a obrovské požehnání, že jsem
vás oba mohla sledovat, jak vyrůstáte. Oba vás zbožňuju víc, než dokážu vyjádřit.
Už jsem ti toho napsala dost. Mám tě moc ráda, srdíčko. Ale ještě ti musím napsat o jednom příteli
tvého dědečka. Měl černé vlasy, byl urostlý a mluvil jako kniha. Tvrdil, že je něco jako váš kmotr
a ochránce, ale já mu nevěřila ani nos mezi očima. Nevypadal jako bohabojný člověk. Navštívil mě po
narození Lindy i Corbetta. Když jste pak přišli na svět ty a Jason, hned mě napadlo, že se možná zase
objeví. Samozřejmě se tu zničehonic ukázal právě ve chvíli, kdy jsem hlídala Jasona, a pak ještě
jednou, když jsem u sebe měla tebe. Oba jste ještě byli v kolébce. Prý dal každému z vás dar, ale
pokud to byla pravda, určitě ho neuložil do banky. Když jste se ke mně přestěhovali, přišel by mi vhod.
Před několika lety mě navštívil naposledy a dal mi takovou zelenou věc. Řekl, že víly si ji dávají
darem, když se do sebe zamilují. Tvrdil, že ji dostal od Fintana, který ho prosil, aby mi ji předal,
pokud zemře dřív než já. Ten přítel tvrdil, že je kouzelná, a dodal, že by byl rád, kdybych ji nikdy
nemusela použít. Pokud to ale udělám, musím si uvědomit, že to není žádná pohádková lampa, která
plní všechna možná přání. Jmenuje se to deneb sar. Vysvětlil mi, jak se to hláskuje.
Předpokládám tedy, že Fintan je mrtvý, ale nevím to jistě, protože jsem se toho muže bála na cokoliv
zeptat. Naposledy jsem Fintana viděla, když byly děti ještě úplně malé. Pochoval si je a zmizel. Tvrdil,
že se už nikdy nemůže vrátit, protože by nás všechny vystavil nebezpečí. Kdyby mě prý dál
navštěvoval, jeho nepřátelé by ho našli, i kdyby přišel v přestrojení. Možná to už někdy udělal. Mám
z toho strach. Proč by měl nějaké nepřátele? Víly spolu asi nevycházejí tak dobře jako normální lidé.
Upřímně řečeno, při každé Fintanově návštěvě jsem si stále víc a víc vyčítala, co jsem tvému
dědečkovi provedla. Když pak Fintan prohlásil, že nadobro odchází, víceméně se mi ulevilo.
Nepřestala jsem si to vyčítat vlastně nikdy, ale když si vybavím tvého tatínka a Lindu, jsem moc ráda,
že se mi narodili. A jsem šťastná, že jsem mohla vychovávat tebe a Jasona.
Dům dostaneš ty, takže tenhle dopis a deneb sar jsou také tvoje. Možná ti připadá nespravedlivé, že
Jason žádný kouzelný dar nedostal, ale dědečkův přítel tvrdil, že Fintan vás oba sledoval a rozhodl se,
že bys ho měla dostat ty. Svým způsobem doufám, že se o tom všem nikdy nedozvíš. Uvažovala jsem,
jestli za tvé potíže nemohou předkové z říše víl, ale proč se totéž nestalo i Jasonovi? Nebo tvému
tatínkovi a Lindě? To, že zkrátka „víš“ určité věci, které jiným zůstávají utajené, může být jenom
náhoda. Lituju, že jsem nemohla všechno zařídit tak, abys prožila normální život, ale musíme přijmout
to, co nám Bůh dá. Ty ses s tím poprala naprosto úžasně.
Dávej na sebe pozor. Doufám, že se na mě nezlobíš nebo že jsem v tvých očích neklesla. Všechny děti
Boží jsou hříšné. Můj hřích aspoň přivedl na svět tebe, Jasona a Hadley.
Adele Haleová Stackhouseová (babička).
Hlavou se mi honilo tolik myšlenek, že jsem nevěděla, kterou z nich zachytit jako první.
Byla jsem ohromená, vyděšená, zvědavá a zmatená. Všechno dohromady. Vzala jsem do ruky druhý
předmět po babičce – odřenou sametovou taštičku. Když jsem chtěla uvolnit vetchou šňůrku, kterou byla
stažená, rozpadla se mi v ruce. Otevřela jsem taštičku, naklonila ji a do dlaně mi vypadl deneb sar – dar
od mého dědečka z říše víl.
Okamžitě jsem se do něj zamilovala.
Dárek byl okrouhlý, matně zelenkavý, vroubený zlatem. Připomínal schránku na šňupací tabák v obchodu
se starožitnostmi, ale nic tak krásného jsem neviděla ani v Antikvě. Nenašla jsem na něm žádnou úchytku,
žádný pant, zkrátka nic. Schránka se neotevřela ani tehdy, když jsem opatrně stiskla a chtěla pootočit
víčko vroubené zlatem – rozhodně to bylo víčko. Hmmm! Schránka mi nemínila odhalit své tajemství.
Fajn! Možná bych si o ní měla něco zjistit. Položila jsem ji vedle sebe na stůl, opřela se o něj se
založenýma rukama a zadívala se do prázdnoty před sebou. Hlavou se mi honila jedna myšlenka přes
druhou.
Když babička psala ten dopis, evidentně s ní cloumaly všechny možné pocity. Pokud jí náš „kmotr“ řekl
o kouzelném dárku něco víc, buď to považovala za nepodstatné, nebo to už prostě zapomněla. Zajímalo by
mě, kdy si babička sedla ke stolu a přinutila se napsat tenhle dopis. Podle všeho se k tomu odhodlala po
smrti tety Lindy, což znamenalo, že jí už bylo přes sedmdesát let. Klidně bych se vsadila, že vím, kdo byl
ten dědečkův přítel a tajemný kmotr. Pan Cataliades, právník a démon. Babičku muselo stát tohle přiznání,
že měla poměr s cizím člověkem, spoustu sil. Byla sice velice silná žena, ale také oddaná křesťanka. Její
nevěra jí proto musela neustále nahánět hrůzu.
Možná se za to odsuzovala, ale já jsem jí to neměla za zlé, i když mi chvíli trvalo, než jsem se
vzpamatovala z šoku, který mi připravila tak intimním odhalením. Jsem snad bez viny, abych mohla hodit
kamenem? Kněz mi řekl, že v očích Páně jsou všechny hříchy stejně zavrženíhodné, ale pořád jsem se
nemohla zbavit dojmu, že například zneužívání dětí je odpornější než podvody na daních nebo
nemanželský sex, kterého se dopustí osamělá žena toužící po dítěti. Možná jsem se pletla, protože člověk
si nemá vybírat, která pravidla dodrží a která ne, ale tak jsem to zkrátka cítila.
Odsunula jsem spletité myšlenky stranou a znovu vzala do ruky deneb sar. Jakmile jsem se dotkla jeho
hladkého povrchu, pocítila jsem stejný příval štěstí, jako když jsem objala svého pradědečka – jenže asi
dvěstěkrát silnější. Dárek byl velký přibližně jako dvě sušenky slepené k sobě. Přitiskla jsem si ho na
tvář, otřela ho o ni – a měla jsem chuť zavrnět blahem. Potřeboval člověk znát nějakou kouzelnou formuli,
aby ho otevřel?
„Abrakadabra,“ řekla jsem. „Čáry máry fuk.“
Ne, tohle nefungovalo. A taky jsem si připadala jako naprostý cvok. „Sezame, otevři se,“ zašeptala
jsem. „Simsalabim!“ Nic.
Náhle mě něco napadlo. Napsala jsem e-mail Amelii a musím říct, že mi dalo dost práce najít vhodná
slova. Vím, že elektronická pošta není úplně bezpečná, ale neměla jsem důvod si myslet, že moje zprávy
někoho zajímají. „Nerada otravuju, ale když už pro mě hledáš informace o krevním poutu, mohla by ses
podívat na jednu věc z vílího světa? Zkratka DS.“ Nenápadněji jsem to už napsat nemohla.
Pak jsem se znovu obdivně zadívala na deneb sar. Co když ho mohla otevřít jenom čistokrevná víla? Ne,
to určitě ne! Moje babička ho pravděpodobně dostala pro případ nejvyšší nouze, a přitom byla skrz
naskrz člověk.
Mrzelo mě, že kouzelný dárek zůstal v podkroví i ten den, kdy zemřela. Kdykoliv si vzpomenu, jak
ležela v kuchyni v tratolišti krve, zvedne se mi žaludek a zuřím jako zvíře. Kdyby měla víc času a mohla
si přinést tenhle deneb sar, možná by ještě žila.
V té chvíli jsem si řekla, že to stačí. Vrátila jsem deneb sar do sametové taštičky a zasunula babiččin
dopis zpátky do obálky. Pro dnešek jsem byla rozrušená ažaž.
Musela jsem obě věci někam schovat. Původní dokonalá skrýš se bohužel přesunula do starožitnictví ve
Shreveportu.
Možná bych měla zavolat Samovi. Mohl by mi schovat dopis i taštičku s dárkem do sejfu v baru. Když
jsem ale zvážila všechny ty útoky na jeho podnik, které se odehrály v poslední době, usoudila jsem, že to
nebude nejlepší skrýš na věci, kterých si nesmírně cením. Mohla bych zajet do Shreveportu, odemknout
Ericův dům a najít nějaké místo, kam bych mohla oba předměty schovat. Eric měl pravděpodobně také
sejf, ale ještě se nenaskytla vhodná příležitost, aby mi ho ukázal. Chvíli jsem nad tím dumala, ale nakonec
jsem dospěla k názoru, že ani tohle není moc dobrý nápad.
Přemýšlela jsem, jestli moje touha ponechat si oba předměty doma nepramení ze strachu dát deneb sar
z rukou. Pokrčila jsem rameny. Ať už jsem si to zdůvodnila jakkoliv, byla jsem si jistá, že můj dům je
přinejmenším teď asi nejbezpečnější místo. Možná bych tu zelenou schránku s hladkým povrchem mohla
zastrčit do skrýše pro upíry v ložnici pro hosty. Ale byl to jen prázdný prostor. A co kdyby tam Eric nutně
potřeboval přečkat den?
Po dlouhém uvažování jsem obálku schovala do krabice s neroztříděnými papíry z podkroví. Kromě mě
určitě nikomu nebudou připadat zajímavé. Mnohem složitější oříšek však představoval deneb sar,
především proto, že jsem neustále musela potlačovat nutkání znovu ho vytáhnout z taštičky. Připadala
jsem si úplně jako Glum.
„Můj miláááášek,“ zamumlala jsem. Vycítí Claude a Dermot, že v domě je tak mocné kouzlo? Ne, určitě
ne. Celou dobu byl schovaný v podkroví, a nic se nestalo.
Co když se sem nastěhovali, aby ho našli? Co když věděli nebo měli podezření, že tu je? Nebo (to bylo
pravděpodobnější) tu zůstávali, protože jim blízkost kouzelného dárku byla příjemná? Ačkoliv jsem
věděla, že má tahle myšlenka určité mouchy, nemohla jsem ji vyhnat z hlavy. Nepřitáhla je sem moje vílí
krev, ale deneb sar.
Teď už se chováš paranoidně! okřikla jsem se v duchu a naposledy se odvážila pohlédnout na
světlounce zelený povrch schránky. Deneb sar připomínal malou pudřenku. Jakmile jsem na to pomyslela,
napadla mě dokonalá skrýš. Vytáhla jsem schránku ze sametové taštičky a strčila ji do šuplíku s líčidly
v toaletním stolku. Potom jsem otevřela krabičku s pudrem, poprášila jí světle zelený povrch dárku
a pohodila na něj několik vlasů z hřebene. Ha! Dokonalé. Rozpadající se taštičku jsem zasunula do
zásuvky s ponožkami, punčochami a opasky. Rozum mi říkal, že ošuntělý kus látky nestojí za pozornost,
ale emoce ho překřikovaly, že je důležitý, protože ho měli v rukou oba moji prarodiče.
Hlavou se mi honilo tolik myšlenek, že jsem se po zbytek dne nezmohla na žádnou kloudnou činnost.
Chvíli jsem se věnovala domácím pracím a potom jsem na stanici ESPN sledovala univerzitní utkání
v sotfballu. Zbožňovala jsem ho, protože jsem se mu na střední škole hodně věnovala. Ráda jsem
sledovala silné mladé ženy z celé Ameriky, jak vkládají do hry celé srdce a vrhají se do zápasu úplně
naplno. Tehdy jsem si uvědomila, že znám dvě ženy, které jsou naprosto stejné: Sandru Peltovoua Jannalynn Hopperovou. Určitě mi to mělo něco napovědět, ale ještě jsem nevěděla co.