Období: září 2013

„Potřebuje se teď napít, Iane.“ Pípla Liz, ještě se zaslzenýma očima. číst dál

Tak fajn, tohle měli asi v rodině společné, do jednoho slova shrnout veškerou mizérii, která nás čeká. číst dál

Jeho zuby se nořily do mého masa, byly ostré jako břitvy. Prořízly se kůží v místě, kde nebyl otok tak velký. Vnímala jsem každý jeho pohyb, ale jako by mi to bylo jedno. Prostě jsem to chtěla mít už za sebou. číst dál

Otevřela jsem oči a zasténala bolestí. Má hlava měla tendence se rozskočit na tisíc drobounkých kousků. Takhle mě nebolela ani po mém důvěrném potykání si s lahví červeného vína. číst dál

Kupodivu jsem totálně odpadla a vzbudila se, až s prvními paprsky zimního sluníčka, otravně mě šimrajícími do nosu. Otočila jsem se rozespale na druhý bok, a pak si plně uvědomila, jaké nepohodlí skýtá moje nová kožená sedačka. Do postele jsem se jaksi včera nedostala. Kufr ležel pořád na stejném místě, kde ho Cecil včera odložil. Pod hlavou jsem měla zmuchlanou bundu místo polštáře. číst dál

Těžko říct, kdy jsem se ráno vzbudila. Hustě sněžilo a tak určit čas, podle polohy slunce na nebi, bylo zhola nemožné. číst dál

Zamrkala jsem do šera pokoje a otočila hlavu na stranu. Adrian stál u dveří. Jeho napjatý, křečovitý postoj naznačoval, že řeší něco nepříjemného. Opíral se ramenem o zárubeň a ruce měl složené na hrudi. číst dál

„Abby, vím, že je to až přespříliš troufalé, ale mohl bych tě poprosit o jednu maličkost?“ Položil poslední dárek na hromádku k ostatním, a pak je všechny bez optaní odnesl do mé skříně. číst dál

"Abby, jsi už vzhůru?" Adrian klepnul na dveře a zůstal stát za nimi. číst dál

Vzala jsem ho za slovo a hned, jak odešel, zamknula dveře, i když pochybuji, že by mi to bylo něco platné, kdyby se někdo z nich rozhodl vejít. Pak jsem zatáhla závěsy a vlezla do postele. Spala jsem snad celých čtyřiadvacet hodin. Vzbudila jsem se až dne následujícího něco kolem deváté ráno. číst dál

Svatební noc jsem strávila, tak jako každá správná nevěsta, na podlaze v koupelně. Zamkla jsem dveře pokoje a zatarasila je těžkým prádelníkem. Pak jsem sebrala z postele matraci a po dlouhé sprše, ovázání zraněné ruky, si ustlala za dalšími zamknutými dveřmi. Stejně jsem nespala, spíš jsem si pořád dokola v hlavě přetáčela vzpomínky na to, co se stalo. Podrobně jsem si přehrávala každou maličkost, každou drobnost, která by mohla být nějak důležitá. číst dál

Dva týdny. Čtrnáct dní, pouhých 336 hodin. Jak rychle to uteklo. Stála jsem ve svém pokoji a prohlížela se ve velikém zrcadle, které mi sem dala přinést Liz. Šaty a všechny potřebné doklady mi Adrian zajel vyzvednout k nám domů. Pozval také tatínka i matku na naši svatbu. Ani nechci domyslet, co mu o naší roztržce musela navyprávět, že pozvání bez rozmyšlení odmítl. číst dál

Balení proběhlo naprosto v pohodě. Nebylo těžké naházet všechny věci do dvou ohromných kufrů na kolečkách, které mi donesl Adrian. Vypadal dokonale, skoro jako by vůbec nespal, jen se celou noc zkrášloval před zrcadlem. Já vypadala asi jako každý, když ráno vyleze z pod duchny. Celá pomačkaná a na hlavě místo vlasů slámu. To mu nezabránilo, aby se usmál a nasadil tak zamilovaný pohled, až mi zrosolovatěly nohy. číst dál

Panebože, on to snad myslí vážně. Chvíli jsem marně doufala, že se začne smát. Nic, zůstal smrtelně vážný a propaloval mě těma neuvěřitelně velkýma, černýma očima. číst dál

Otevřela jsem, doma bylo živo. Televize v obýváku šla hlasitě a z kuchyně se ozýval otravně pištivý hlas mé matky. číst dál