Období: únor 2013

Lehkým poklusem, který příliš nezatěžoval ukazatel výdrže, běžel dál po­dél potoka šplouchajícího po jeho levici. Výdrž, jak Nick zjistil, nebyla prá­vě silnou stránkou Bezejmenného. Po sebemenším stoupání se zadýchal a potřeboval pauzu. Tak dlouhou, dokud ukazatel vpravo dole na obrazov­ce zase nezářil modře. A pak dál. Lézt přes kameny, skákat přes překážky, vyhlížet rokli. A posel se žlutýma očima nikde. číst dál

Když přišel Nick domů, byt byl prázdný a ledový. Máma asi zase pospícha­la a zapomněla zavřít okna. Nechal si na sobě bundu, utěsnil všechny štěr­biny a zapnul topení ve svém pokoji na maximum. Pak vylovil z kapsy DVD a otevřel ho: Erebos. číst dál

Na kuchyňském stole ležely peníze a neskutečně dlouhý nákupní seznam. Máma se teď věnovala jen trvalým. Jako kdyby podzim vyvolal v londýn­ských ženách touhu po čerstvě zvlněných vlasech. Nick studoval seznam se zachmuřeným čelem. Mražená pizza po kilech, kromě toho lasagne, rybí prsty a ochucené těstoviny, které stačí zalít horkou vodou. Nevypadalo to, že by se máma v dohledné době chystala vařit. Vzdychl, sbalil tři velké nákupní tašky a vydal se do supermarketu. Přitom si znovu vzpomněl na Danovo znamení a Colinovu němou odpověď Viděl duchy? To si totiž myslel Jamie. „Ty se nudíš, starouši,“ konstatoval. „Potřebuješ nějaký koní­ček nebo přítelkyni. Mám ti domluvit rande s Emily?“ číst dál

Tři hodiny a deset minut a Colin pořád nikde. Nick si na asfaltu dribloval basketbalovým míčem; chytil ho vždy pravou rukou, pak levou, pak zase pravou. Vždycky, když se míč dotkl země, ozvalo se krátké zpěvné zaduně­ní. Snažil se udržovat rytmus. Ještě dvacetkrát - když tady Colin do té doby nebude, půjde Nick na trénink sám. číst dál

Začíná to vždy v noci. V noci krmím své plány temnotou. Jestli mám něče­ho nadbytek, je to právě temnota. Je půdou, v níž se daří tomu, co chci, aby rostlo. číst dál

Určitě je vám jasné, že po takovém zážitku jsem se nemohla tvářit, jako by se číst dál

Celou noc jsem oka nezamhouřila. číst dál

Když jsem se probudila ve své posteli, venku už pálilo slunce. Dneska jsem číst dál

Byla jsem v šoku. V nepopsatelném šoku. číst dál

„Měli jste někam namířeno?“ zeptal se Van. číst dál

Možná vám bude připadat zvláštní, že jsem dokázala jíst v kuchyni, kde jsem číst dál

Cestou do města jsem si uvědomila, jak jsem unavená. Naprosto vážně mě číst dál

Asi hodinu po Bubbově odchodu a těsně potom, co jsem konečně usnula, mi číst dál

O hodinu později jsem se už v příjemném chládku domova usazovala ke stolu, číst dál

Hned v pondělí ráno mi zavolala Cara Ambroselliová. Uměla jsem si představit číst dál